Domů

Seznamovací dotazník

Fotoseznamka

Lifestyle magazín

Registrovat nyní

Všechny články O seznamovaní Zdraví a krása Volný čas Recenze Soutěže

Nejsme sami sebou, proč?

21.leden 2019
Nejsme sami sebou, proč?

Oblékáte se, "aby druzí neřekli". V práci jste přesčas, protože šéfovi se to tak líbí. Jedete na dovolenou do Asie, protože to je IN, a až se vrátíte, asi si pořídíte děti, ve vašem věku je to přece normální. Proč žijete život, který vám diktuje společnost a můžete to změnit?

Než si přečtete tento článek, možná by stálo za to udělat si malý experiment. Vezměte si tužku a papír a jeden den zapisujte vše, co jste dělali a především PROČ jste to dělali. Proč jste si ráno oblékli černý svetr místo modrého, který se vám líbí víc? Proč jste dorazili do kanceláře už v osm, ačkoli stačilo přijít v půl deváté? Proč jste byli v posilovně, kde vás to zoufale nebaví? A proč jste si nenašli ani chvíli na to, abyste otevřeli tu úžasnou knihu, která vám už měsíc leží na nočním stolku?

Když se na svůj zápis podíváte druhý den, možná zjistíte, že většinu včerejška jste žili PRO DRUHÉ. Nedělali jste to, co se líbí vám, ale to, co se buď "musí", nebo čím se zavděčíte druhým, aby si o vás nemysleli nic špatného. Proč? Existuje názor, který říká, že zájem o to, co si o nás myslí lidé vychází z naší prehistorické minulosti, kdy jsme žili v tlupách a naše přežití záviselo na tom, jak dobré vztahy jsme dokázali udržet s jejími ostatními členy. 

Žít v tlupě znamenalo bát se o život, být sám, živořit nebo zemřít. Proto je naše chování a cítění dodnes ovlivňováno dvěma základními potřebami - potřebou lásky a bezpečí. Tlupu jsme v moderní době vyměnili za rodinu, spolužáky, spolupracovníky, stát... Ovšem ačkoli se dnes klade velký důraz na individualismus, zůstává v našem mozku zakódován instinkt přežití pračlověka, který na nás působí v interakci s okolím. Podle odborníků nás ovlivňuje strach z odmítnutí.

Bojíme se, až nás tlupa (rodina, přátelé, spolupracovníci) odmítne a zůstaneme sami - nepřežijeme. Tento strach nás pak nutí chránit se tím, že se snažíme číst signály z okolí - odhadujeme jaké chování od nás okolí očekává, abychom se zalíbili. Nejednáme tudíž podle sebe, ale podle vlastních domněnek, co se po nás asi chce, nebo podle přání druhých, abychom jim vyhověli a zajistili si tak jejich přízeň a pozornost. To je ovšem velmi vyčerpávající a logickým výsledkem je podle odborníků obrovská nespokojenost - zaprvé konáme proti své vůli a zadruhé máme pocit, že pro druhé nikdy nejsme dost dobří.

Z toho pak pramení životní tápání. Nevíme, kdo jsme, co v životě chceme ani to, jaké zaměstnání by nás bavilo nebo s jakým partnerem budeme spokojení.

Spratku jeden, nechoď mi na oči!

Abychom byli lidmi, musíme žít v interakci s druhými, potřebujeme s nimi mluvit, sdílet, hádat se i bavit, zkrátka být součástí společnosti. Potřebujeme se stát součástí řetězu, který přenáší prostřednictvím výchovy obsah "lidství" z generace na generaci tak, jako to dělá DNA v případě informace biologické.

Oblékněte se, jak chcete, a vystupte z davu

Výchova má však jeden nepříjemný vedlejší efekt, vždy nás nějakým způsobem unifikuje a nevědomě přijímáme jako fakt, že abychom mohli být součástí společnosti, musíme sami sebe v ledasčem zapřít a přizpůsobit se "pravidlům hry". S tím, jak v tomto procesu přestáváme být sami sebou, ztrácíme mimo jiné schopnost být šťastní jen tak, tady a teď. Tuto vznikající prázdnotu se pak snažíme všemožně vyplnit. Máme na to řadu strategií, přičemž jedna z nejčastějších je "hra na oceňování" - snažíme se něco dokázat, získat si obdiv, ocenění, pochvalu, přijetí.

Teprve když tohle máme, cítíme se hodnotní. Naštěstí je tu druhý proces, který se stará o rovnováhu. Tím procesem je individuace, díky níž se můžeme vzdát vnějších rolí nebo přejatého sebeobrazu, jako například "hodná holka" nebo "rozumný kluk", a stát se sami sebou. Hledání sebe sama má v některých fázích dost bouřlivou podobu, například pubertu. Individuace není rebelie, byť rebelie je často její první krok. Bohužel právě tyto první pokusy o vymezení se se často nesetkají s pochopením a bývají i ostře potřeny - místo možností promluvy s rodiči dostane dítě výprask, ať už fyzický, nebo psychický, kdy mu matka a otec říkají věty jako: "Běž do svého pokoje a vrať se, až budeš normální!"

Vzniká tak úzkostný strach z porušení některých norem, který pak stojí za řadou pozdějších psychických potíží v životě. Možná se teď ptáte, jak tedy vychovávat dítě tak, aby z něj vyrostl sebevědomý dospělý, který snadno najde rovnováhu mezi individualismem a společenskou potřebou přizpůsobení. Jediný možný recept je láska. Děti potřebují mít jistotu, že je milujete a respektujete takové, jaké jsou, i když vás někdy pekelně nazlobí.

Jinak je donutíte začít se přetvařovat, potlačovat svou přirozenost a přizpůsobovat své chování , aby získaly vaši lásku. Tentokrát ale s podmínkou. A to je špatně.

Jak být sám sebou?

Žijeme ve společnosti, kde jsme jen hodnoceni, ale také sami hodnotíme. Ačkoli hlásáme jinakost, když to zjednodušíme, líbilo by se nám mít za partnera člověka, který se nemyje, neholí, neobléká, prostě jde proti proudu v každém směru? Nelíbilo. Chceme partnera takového, jakého chce většina: Umytého, upraveného, a tak dále. Kam se nám tedy vytrácí oceňovaná jedinečnost, schopnost být sám sebou? Nikam, zůstává, jenom je potřeba ji správně pochopit. Nemůžeme ignorovat fakt, že žijeme ve společnosti s jinými lidmi.

Vykročte z davu

Musíme dodržovat některá dohodnutá pravidla, abychom fungovali a přežili. Ovšem nepleťme si pojmy "být sám sebou" a "snažit se být sám sebou". Snažit se být sám sebou je stejné jako snažit se být dobrým manželem - je to identifikace s nějakým sebeobrazem nebo představou o tom, jaký bych měl být, ovšem není to přijetí toho, kým jsem. Člověk, který sám sebe přijímá, je sám sebou, je otevřený k sobě a je otevřený i k názorům druhých.

Umí být individualista, ale umí zároveň fungovat ve společnosti bez toho, aby bral názory druhých jako útok. Pokud se jenom "snažíme" a větší část energie zaměřujeme na to, jak se zalíbit ostatním, zbývá nám jen málo času podívat se dovnitř sebe, zjistit, co skutečně potřebujeme k životu, a tudíž opravdu "být sami sebou". Proto velká část lidí jednoduše neví, co chce a jaký smysl jejich život má. Někteří se dokonce bojí být sami sebou, protože mají hrůzu z toho, co by se o sobě dozvěděli, a proto neustále vyhledávají něčí společnost.

Jenže čím méně toho o sobě víme, tím menší je naše sebedůvěra a sebeúcta. Jsme snáze zastrašitelní, manipulovatelní a život se nám prostě děje, místo abychom byli jeho tvůrci. A jak to změnit? Aktivním sebepoznáváním. Nejde o to, odnést celou příští výplatu k psychologovi nebo kouči, začít můžete tím, že si uděláte čas pro sebe. Necháte vypnutou televizi, nebudete mít na uších sluchátka a budete přemýšlet, jaký chcete, aby byl zbytek vašeho života, jak se chováte v určitých situacích a proč, jaké jsou vaše největší strachy a z čeho vycházejí, co vás zraňuje.

A důležitá věc, budete si to všechno psát. Protože teprve když vezmete do ruky papír a tužku, zjistíte, nejen jak vlastně žijete, ale především kolik toho o sobě nevíte. 

Kdybych byl jiný, neuspěju

Mám jednoho známého, který říká, že kdyby si celý život nehrál na někoho jiného, nenasazoval si masku a několikrát denně se nepodřizoval, nikdy by to minimálně profesně nedotáhl tam, kam se dostal. Protože takový život prostě je, jedna velká přetvářka. Že není šťastný? A kdo dneska je? Očima svého okolí je možná úspěšný, ale jak dlouho? Co až svou práci z jakéhokoli důvodu ztratí? Co až z ní odejde? Zůstane po něm aspoň pár dnů, měsíců nebo let poté něco, na co bude moct být hrdý?

Ne? A k čemu pak celé tohle divadýlko a pocit neštěstí s ním související? Lidé, kteří se umí přizpůsobit, jsou pro společnost užiteční, ale ne skutečně cenní. Profesně se možná prosazují lehce nadprůměrně, ale zřídka bývají vysloveně úspěšní. Cenní jsou ti, kteří dokázou rozvinout svůj potenciál a využít svůj jedinečný talent, lidé s vlastním charismatem a vizí. Steve Jobs, Jackson Pollock, Paulo Coelho, Václav Havel - shodneme se jistě, že to nejsou lidé, kteřé by zapadli.

Tyto lidi však neodlišuje talent, jak se domníváme, ale odvaha nabídnout světu svou jedinečnost. Může to vypadat jako hloupost a nezvládnutelný úkol - stát se druhým Jobsem nebo změnit svět. Je to ale přesně naopak. Nejsmutnější pohled je na "dvojníky".

Najděte si na seznamce přesně takového partnera, jakého si přejete. My vám k tomu budeme držet palce!

[ivi]

Sdílejte tento článek na: