Strach pod lupou

Filmoví tvůrci vědí, jak diváka napnout až k prasknutí a v ten nejneočekávanější moment zaútočit na nevinné hlavní hrdiny. Strach je přirozená reakce těla na hrozící nebezpečí. Jak ale vzniká? A proč mají lidé strach tolik rádi, že se dobrovolně dívají na horory, podstupují stezky odvahy a provozují extrémní sporty?

Strach je ochránce

Bojíte se? To je dobře. Z psychologického hlediska je strach sice negativní emoce, ale zato potřebná. Vzniká totiž v nebezpečných situacích. Jeho funkcí je nás chránit. Jako kdyby naše tělo křičelo: "Pozor!". Člověk většinou zbledne, začne se třást, zrychleně dýchá, buší mu srdce a někdy naskočí i husí kůže. Nic příjemného. Chtěli byste být jako Nebojsa? Pokud ano, tak věřte, že v reálném životě by vám mohla být taková extrémní nebojácnost pěkně na obtíž. Nebo vás stát dokonce život.

Kdo se vůbec nebojí, lehce podcení vážná nebezpečí. Podle vědců je strach jednou ze základních lidských emocí a je vrozený. S věkem se ale vyvíjí. Malé dítě reaguje například na hluk. Postupně se začne bát i složitějších situací, jako když se ocitne na neznámém místě. A s přibývajícími zkušenostmi si člověk může vypěstovat až fobie.

Čeho všeho se bojíme?

Strach se někdy může změnit až v chorobu. Pokud se vztahuje na určité předměty či situace a člověk ho nedokáže potlačit, ačkoliv ví, že se vlastně nemusí bát, jde o fobii. Mezi nejznámější patří například klaustrofobie - strach z uzavřených prostor. Lidé se ale bojí mnohem kurióznějších věcí. Tak třeba strach z líbání se nazývá filemafobie a strach z kyselosti acerofobie. Lidé dnes mají i panickou hrůzu ze ztráty mobilního signálu. Jedná se o monofobiky. Existují muži, gynofobici, kteří se bojí žen.

I ženy, androfobičky, které se bojí mužů. U nás nepříliš častá porucha se pak nazývá zytofobie. Tipněte si, o co jde. Je to strach z piva. A protože vše se musí brát s humorem, vymysleli si špýmaři strach z prázdné pivní sklenice - cenosillicafobii. A strach z dlouhých slov? Hippopotomonstrosesquipedaliofobie.

Bojuj nebo uteč

Už v roce 1915 popsal profesor Harvardské univerzity Walter Cannon, jak funguje strach. Na jeho myšlenky navázal kanadský lékař maďarsko-rakouského původu Hans Selye. U člověka jde o stejný proces jako u zvířat. Tělo se dostane do stresu a člověk má dvě možnosti. Bojovat nebo utéct. Čím více se bojíme, tím více tělo pracuje. To, jak se vystrašený člověk přizpůsobí vzniklé situaci, nazývají vědci "adaptační syndrom". Nejdříve přijde šok. Postupně se naplno rozjedou obranné mechanismy. Člověk se dá do boje, nebo na útěk.

Když ho někdo zažene do kouta, reaguje úplně stejně jako zvíře. A ze strachu se rychle dokáže stát hněv. Z obrany se stává útok. Nakonec se dostaví fáze vyčerpání. Při velmi silném stresu se člověk může vyčerpat až k smrti.

Proč se rádi bojíme?

Dlouhou dobu strašila vědce zádaha, které nemohli přijít na kloub. Proč se lidé dívají na horory? Každý přece raději zažívá příjemné pocity a těm nepříjemným se vyhýbá. Až donedávna existovaly dvě teorie. Jedna tvrdí, že lidé při hororech žádný strach necítí. Nejsou vystrašení, ale vzrušení. Podle druhé teorie se lidé sice bojí, ale vědí, že se jim na konci uleví. A taková úleva, to je pořádné potěšení. Obě teorie souhlasí, že není možné v jednu chvíli pociťovat příjemné i nepříjemné pocity.

Američtí vědci ale přišli v roce 2007 s úplně novým tvrzením, které ta minulá obrací na hlavu. Předpoklad, že lidé nejsou schopni zažívat pozitivní a negativní emoce současně, je mylný. Zdá se, že lidé se zkrátka dívají na horory, protože se cítí příjemně, když jsou vystrašení.

Mozek vyšle signál a tělo zaplaví adrenalin

Jakmile jsme vystaveni nebezpečné situaci, tělo reaguje a začne se ve vteřině připravovat na boj nebo na útěk. Část mozku, která v té chvíli za strach odpovídá, je amygdala. Vyšle signály do těla a to se začne připravovat na nejhorší. Nadledvinky do těla vyplaví hormony adrenalin, noradrenalin a kortizol, které tělo připaví na vyčerpávající výkon. Slezina začne vylučovat bílé krvinky a krevní destičky, které jsou důležité při poranění.

Srdce začne pracovat rychleji. Zvýší se tep a tlak, aby se do svalů dostalo co nejrychleji co nejvíce živin a kyslíku. Ostatní orgány jdou v tu chvíli stranou. Člověk začne pociťovat chlad, protože do kůže proudí méně krve. A s menší dávkou si musí poradit i střeva a pohlavní orgány. Vše teď závisí na svalech. Díky svalovému napětí se kořínky vlasů a chloupků vzpřímí a člověku se doslova "zježí vlasy hrůzou". Jakmile je nebezpečí zažehnáno, hodí mozek tělo rychle zpátky do pohody.

Pryč se strachem

Pokud se bojíte i v situacích, které pro vás nejsou nebezpečné, stane se strach každodenní překážkou. A je potřeba se ho zbavit. Psychologové tvrdí, že nejdůležitější je si svůj problém přiznat. A se strachem je to stejné. Když si přiznáme, čeho se bojíme, můžem začít brát strach jako výzvu a pozvolna se mu začít stavět čelem. Důležité je, že většinu strachů si budujeme v průběhu života. Nejsou vrozené a můžeme se je proto i odnaučit. Vědci univerzity v Los Angeles testovali lidi trpící arachnofobií a zjistili, že se strachem se dá nejlépe bojovat, pokud co nejpřesněji popíšeme, co při něm cítíme.

Pokud se tedy stejně jako lidé z tohoto experimentu bojíte pavouků, až příště nějakého uvidíte, řekněte mu nahlas, jak vám je a čím vás straší. A příště už se tolik bát nebudete. Naopak největší chybou je, když lidé věc zveličují a sami sebe tak vtahují do naprosto hororových scénářů.

Dětský strach z přírody

A teď opravdu z jiného soudku. Možná by vás ani ve snu nenapadlo, že děti mohou zažívat strach i z přírody. Jak je to možné? Rodiče a vychovatelé se setkávají s dětmi, které vyjadřují strach při přímém kontaktu s přírodou. Odmítají si sednout do trávy, zout si boty, dotknout se slimáka nebo brouka, přespat v lese. Jsme svědky situací, kdy samotná chůze terénem je pro děti náročná, neznámá, nechtějí se dotknout stromu, aby se ho přidržely. Takové nepříjemnosti mohou potkat i děti, které doma u filmů vyjadřují velký soucit s ohroženou přírodou nebo mají hluboké znalosti o světě zvířat z knih.

Co je tedy zdrojem pocitů strachu, štítivosti nebo nepohodlí v přírodě u dětí? Odpověď můžeme hledat v různých oborech zabývajících se chováním člověka v přírodě. Evoluční biologové považují tyto stresové reakce za zdravé a původně přímo životně nezbytné. V průběhu evoluce pomáhaly zvládat hrozbu, což umožňovalo jedincům přežít. Na základě českých i zahraničních výzkumů lze říci, že pociťované pohodlí a bezpečí, úzce souvisí s mírou zkušeností s pobytem v přírodě. Znamená to, že děti, které mají pestré zkušenosti s pobytem v přírodě prožívají tento pobyt s menší mírou strachu než vrstevníci, kteří tyto příležitosti nemají.

Ukazuje se také, že strach z přírody může růst s věkem. 3leté dítě si se zájmem prohlíží žábu v ruce, 10leté už může pcítit štítivost nebo strach. Na vině mohou být silně emotivně zobrazné či vylíčené příběhy, které nejsou z vlastní zkušenosti. K pocitu bezpečí a pohodlí může přispět dobré vybavení pro pobyt v přírodě. Dovednost zvolit si ho a umět používat je také nedílnou součástí schopností a dovedností pro kontakt s přírodou. Vybavení je jednou ze základních podmínek dobré pohody dětí, třeba v lesních mateřských školkách, které se vyznačují celoročním pobytem dětí v přírodě.

Na druhou stranu přílišná ochrana před kontaktem s přírodou také není žádoucí. Nabízí se analogie s pobytem ve sterilním prostředí. Člověk chránící se od hlavy k patě před očekávanými nástrahami pobytu venku je více choulostivý a zranitelný. Každý má svou míru bezpečí a pohodlí jinde. Pro rozvoj schopností a dovedností pro kontakt s přírodou je proto dobré vnímat a respektovat tyto vlastnosti a nastavovat organizmu takovou zátěž, která je pro něj snesitelná a přínosná.

Přispějeme tak k postupnému rozvoji dovedností dítěte užitečných pro život v kontaktu s přírodou, která se mu odvděčí zážitky a okamžiky, jež by mu strach nedovolil prožít.

Zahoďte strachy, podívejte se na rychloseznamku, vyberte si někoho třeba z matičky Prahy a pozvěte dotyčného na rande, nebudete litovat.

Zdroj: http://www.parents.com

[ivi]