Domů

Seznamovací dotazník

Fotoseznamka

Lifestyle magazín

Registrovat nyní

Všechny články O seznamovaní Zdraví a krása Volný čas Recenze Soutěže

Poustevník: o seznámení nestojí

21.listopad 2018
Poustevník: o seznámení nestojí

Nežijí v jeskyni, ale zamkli dveře, zatemnili okna a rozloučili se se světem. Chtějí být zkrátka sami. Máme mezi sebou poustevníky, kteří se naopak seznamování vyhýbají. Proč to dělají?

Žijí mezi námi, ale nevíme o nich. A to je přesně to, o co jim jde. Na tom by nebylo nic špatného, jestli jim to vyhovuje, ať si dělají, co chtějí, když tím zároveň nikoho neobtěžují. Alarmující každopádně je, že takových lidí přibývá. Japonci pro novodobé rozhodnutí jedince žít v ústranní mají dokonce i samostatný název - hikikomori. Vymyslel ho psychiatr Tamaki Sajtó, který tvrdí, že před společností utíká stále více lidí, přičemž doba jejich úniku před světem bývá šest měsíců.

Jsou ovšem i tací, kteří si zahalí okna černou látkou a rozhodnou se nevyjít ze své "jeskyně" nikdy. Tamaki Sajtó tvrdí, že v současné době touto nemocí trpí stejný počet lidí jako schizofrenií.

Přítel internet

Dnešním samotářům (pokud samozřejmě nezvolí za svůj příbytek jeskyni skrytou v hlubokých hvozdech a za styl života středověk) nahrává doba, ve které je možné neopustit čtyři stěny svého pokoje, přesto být se světem ve spojení díky internetu, povídat si s přáteli přes sociální sítě, cvičit na stroji, který doma instalují, nakupovat online...

Pokud člověk nechce vůbec nikoho vidět, stačí, aby dal pokyn rozvážkové službě, a vše, co potřebuje k životu, najde za svými dveřmi. Interakce s neživým počítačem je ovšem něco úplně jiného než s živými lidmi, i když se zdá být na první pohled výhodná. Existují docela zajímavé nabídky práce, které je možné vykonávat i z domova, ať už jsou to všelijaké ankety, vyhledávání na síti, programování, či vědecká činnost.

V takových případech je možné komunikovat písemně, člověk ani nemusí s nikým mluvit. Otázkou ovšem zůstává, zda je to to pravé. Jsme naprogramováni jako bytosti žijící v určité pospolitosti a samotou trpí naše smysly - zrak, kterým odhadujeme ostatní, sluch při komunikaci a také chybí dotyky. A psychika? Dostává zabrat, i když si to dotyčný neuvědomuje. Několikaměsíční izolovanost lze ještě brát jako normální, ale pokud někdo žije sám léta, pak by mohl být jeho návrat do společnosti, pokud se k němu jednoho dne odhodlá, víc než problematický.

Exentričtí géniové

Jak takový život člověka, který se dobrovolně izoluje, vypadá, nám třeba předvedl geniální Leonardo DiCaprio ve filmu Letec, kde ztvárnil Howarda Hughese - muže, který celý svůj život zasvětil letadlům. Přesto se Hughes jednoho dne zamkl v pokoji a odmítl z něho vycházet. I když disponoval neskutečným jměním a u nohou mu ležely hollywodské krásky, jako třeba Katharine Hepburn, rozhodl se uzavřít před světem.

Údajně trávil čas v zamčeném pokoji se staženými závěsy, odmítal se mýt, stříhat si vlasy a nehty a chodil nahý nebo jen v županu. Nikoho k sobě nepouštěl, ani lékaře, takže nakonec vypadal spíš jako nejzoufalejší bezdomovec než jako magnát s miliardovým majetkem. V době bez internetu byl závislý na lidech, kteří mu vše potřebné nosili za zamčené dveře, ale přesto odmítal jíst, takže když umíral, vážil při 193 cm pouze něco málo přes čtyřicet kilogramů.

Znáte nějakého poustevníka?

Za jeho výstřednost mohla pravděpodobně i duševní porucha, i když byl až do své smrti schopen svoje impérium řídit.

U lidí s geniálním mozkem se samotářské sklony objevují vůbec často. Před několika lety například obletěla svět zpráva o geniálním matematikovi z Petrohradu, který odmítl převzít cenu za svůj objev, protože by kvůli tomu musel vyjít z bytu. Grigorij Perelman přitom vyřešil jeden z nejsložitějších matematických problémů. Poincarého domněnku, o jehož řešení se světoví matematici snažili celých sto let.

K ocenění, které je obdobou Nobelovy ceny, patří i milion dolarů, ani to však Pelermanovi nestálo za to, aby vylezl ze svého bytu. "Mám vše, co potřebuji," vzkázal přes zavřené dveře, když za ním do Petrohradu přijeli zástupci amerického matematického institutu.

Osamění po japonsku

Psychologové, kteří se jevem nazvaným hikikomori zabývají, se shodují na tom, že nezanedbatelným důvodem, proč se někteří lidé zavírají před světem, je i to, že jsou na nás kladeny stále větší nároky. Je to jako v době, kdy jsme byli dětmi - když se nám něco nepovedlo nebo jsme byli pokáráni, většinou jsme si zalezli do kouta a tvrdili jsme, že nikoho nechceme vidět.

Studie Tamakiho Sajtó potvrzuje, že nejčastěji žijí v izolaci lidé do třiceti let. Proč? Pravděpodobně proto, že na ně bylo kladeno příliš mnoho nároků, a to jak rodiči, tak i společností. "Vystuduj, sežeň si dobré místo. A když ho máš, pracuj až do roztrhání těla. Najdi si přítele/přítelkyni. Ožeň se. Vezmi si hypotéku. Měj děti. Pracuj na povýšení." Ten, kdo neumí bojovat a překonávat překážky, pak může zvolit cestu nejmenšího odporu - uteče a zamkne za sebou dveře.

Uzavřít se dobrovolně světu vždycky signalizuje nějaký problém a to, že poustevník tvrdí, že si v samotě libuje, nelze brát zas tak úplně vážně. Je to klasický útěk před životem a bohužel k němu utíká stále více lidí. Zajímavé je, že většinou jde o muže, protože žena má ve svém genetickém kódu péči a starostlivost a obecně je nakloněna interakci se světem víc než muž. A zdůrazňuje se, že samota ničí zdraví, lidé, kteří se izolují od světa, trpí, aniž si to uvědomují, depresemi, mohou mít problémy se zažíváním i s oběhovým aparátem.

Kromě toho se málo hýbají a to může vést k dalším komplikacím. A v neposlední řadě, pokud si zatemní okna, mohou ztratit i pojem o čase.

Nezavírejte se doma!

A zase ta rodina...

Sklon k samotářství může být ale i v rodině. Pokud si v ní každý hrabe na svém písečku, zavírá se ve svém pokoji a stejně jsou vychovávány i děti, pak se není čemu divit, když v dospělosti zvolí cestu samoty. Dříve se běžně chodilo na nákupy společně - maminka vybrala, tatínek odnesl a děti dostaly nějaký ten pamlsek. Dnes vše přiveze dodávka až do domu. Chodívalo se na nedělní procházky nebo se všichni dívali společně na popolední pohádku v televizi - dnes si všichni zalezou do svých komnat a baví se po svém.

Dříve se lidé scházeli, jakmile k tomu byla sebemenší příležitost, dnes si pošlou přání esemeskou. K tomu se přidávají virtuální světy her, takže se není čemu divit, když dítě nebo i dospělý odmítne skutečný svět. Vždyť mu stačí ten virtuální, ve kterém může být, kým chce, a ne zlobivým dítětem, nepochopeným adolescentem nebo nespokojeným dospělým člověkem. Internet je doslova a do písmene dobrý sluha - ale špatný pán.

Jeho nadužívání nepřináší svobodu, ale závislost a také izolaci. Kam bychom chodili, když máme všechno na jedno kliknutí? Proč bychom se namáhali budovat nějaké vazby na ostatní nebo přátelské vztahy, když to všechno můžeme mít díky internetu a připojení na síť? To, co se děje, by nás mohlo až děsit.

Samota nebo osamocení?

Stále víc mladých lidí žije single. Někdy se pro takový život rozhodnou sami, jindy jsou donuceni okolnostmi. Někteří z nich se po práci stýkají s kamarády, jiní se vracejí do prázdného, opuštěného bytu. Tam pak komunikují přes sociální sítě - ale někdy ani to ne. Zavírají se do skořápky samoty. A může se stát, že jim to po čase přestane vadit, že si vystačí sami. Odtud už je jen malý krůček od útěku před společností.

To, že si někdo odpracuje svých osm hodin mezi lidmi, ještě neznamená, že mezi nimi skutečně je. Pokud s nimi prohodí jen nejnutnější slova, která se týkají pracovních povinností, a o ničem jiném se spolu nebaví, pak může dojít časem k přesvědčení, že vlastně nikoho nepotřebuje. Po skončení pracovní doby pak utíká od lidí pryč, do bezpečí svých čtyř stěn. Je to samota, nebo osamění? Obojí přichází zevnitř, samotu volíme dobrovolně, osamění je stavem, do kterého jsme uvrženi.

Mladí lidé často volí samotu, ale přece jen je naděje, že jednoho dne sami nebudou, že se probudí. Komu ale hrozí opravdové osamění, to jsou senioři. Mnozí kolikrát tvrdí, že jim samota vyhovuje, ale neměli bychom se tím nechat mýlit. Člověk, který chce být za každou cenu sám, pomoc nepřijme, ale ten, kdo je osamělý, možná ano.

Proto bychom neměli nechat bez povšimnutí lidi v našem okolí, na které se hodí přízvisko hikikomori. Možná že naši pomoc potřebují, i když tvrdí, že nikoli.

Pokud jste sami a nějaký ten vztah hledáte, vyzkoušejte internetovou seznamku a pozvěte někoho na rande, ať už se nacházíte v Praze, v Plzni, v Liberciv Českých Budějovicích nebo kdykoliv jinde v České republice. Každého dne bez lásky je škoda, tak se seznamujte, co to jen jde.

Zdroj: https://www.timeshighereducation.com

[ivi]

Sdílejte tento článek na: