Domů

Seznamovací dotazník

Fotoseznamka

Lifestyle magazín

Registrovat nyní

Všechny články O seznamovaní Zdraví a krása Volný čas Recenze Soutěže

Orthorexie: touha po zdraví

27.duben 2019
Orthorexie: touha po zdraví

Neustále myslíme na jídlo, a na to, abychom jedli co nejkvalitnější bio potraviny. Bydlíme sami, protože okolo sebe nechceme mít lidi, kteří jedí tepelně upravené jídlo. Neuvědomujeme si, že je to strašné, že si ničíme zdraví. Poznáváte se v tomto modelu?

Když americký lékař Steve Bratman před dvaceti lety použil termín orthorexie nervosa (patologická posedlost zdravým stravováním), pravděpodobně neočekával, že vzbudí takový zájem. Původně chtěl své klienty pouze upozornit, že jejich zájem o zdravou výživu se vymyká normě. V jeho kazuistikách ale své klienty poznalo mnoho jiných terapeutů, dietologů a dalších odborníků. Zájmu o orthorexii nahrávají i média, vždyť článkům v populárních časopisech a reklamách na "zdravé" potraviny a doplňky stravy se téměř nelze vyhnout.

A zkuste se navíc vyznat v často protichůdných informacích. Citlivější osoby mohou snadno podlehnout tlaku na stále se měnící zdravý styl stravování.

Kontrola především

Hana: "Musím jíst co nejvíc čistě, i když někdy si dovolím trochu zhřešit a sním něco nečistého. Vždycky pak cítím hroznou vinu." U orthorektiků můžeme vymezit dvě skupiny - jedna se zaměřuje na to, co jíst (například vyhledávají pouze bio potraviny), druhá na to, co je třeba z jídelníčku vyřadit (sacharidy, barviva, živočisné produkty). V mnoha případech jsou tyto dva procesy propojené. Absolutní kontrola nad kvalitou přijímaného jídla může pomáhat proti pocitům úzkosti ze ztráty kontroly nad ostatními oblastmi života.

Postupně však právě potřeba kontroly úzkost zvyšuje - postižený objevuje další a další oblasti života, které je třeba ovládnout, a tím na sebe klade stále větší tlak. Mnozí z nich tráví hodiny nákupem jídla a plánováním jídelníčku. Na večírcích budou raději hladovět, než by si výjimečně dali nezdravé jídlo a kolem stravování si vytvářejí propracované rituály, které s obřadnou pečlivostí dodržují.

Katka: "Prostě už jsem nechtěla jíst jako předtím, tak, jako jsem to viděla doma. Tak jsem se vyhýbala éčkům, pak konzervačním látkám, aditivům. Ten seznam byl pořád delší a delší. Když jsem byla někdy nucená jíst v restauraci nebo u známých, druhý den jsem hned nasadila půst, abych se očistila. Někdy jsem pila hektolitry vody nebo detoxikačního čaje, nebo jsem spoléhala na klystýry."

Oproti jiným jídelním poruchám některé výzkumy prokázaly vyšší prevalenci orthorexie u mužů, častěji s nižším vzděláním. Orthorektici bývají rigidní perfekcionisté, kteří mají tendenci popírat své pocity vůči životní realitě. Naopak se nebrání pocitům vůči jídlu - bio je "dobré", průmyslově zpracované je "špatné", po jídle z bílé mouky se cítí "provinile" apod. Zjišťovala se prevalence mezi uměleckými profesemi a objevil se nejvyšší výskyt orthorexie mezi operními zpěváky a zpěvačkami, následovanými baletkami.

Tereza: "Na začátku jsem vyřadila zpracované potraviny, různé chipsy, sušenky, sladkosti plné cukru a tuku. Cítila jsem se dobře, dokonce jsem i trochu zhubla, tak jsem přidala další omezení - žádné maso, ani ryby, jedla jsem v podstatě syrovou stravu a sem tam zeleninovou polévku. K tomu jsem každý den dvě hodiny běhala. Čím víc potravin jsem vyřadila, tím větší úzkost a stres jsem ohledně jídla cítila."

Jaký máte vztah k jídlu?

Diskuze o orthorexii podnítila vlnu negativních kritiků vůči alternativním způsobům stravování, jako je makrobiotika, veganství nebo vegetariánství, protože jsou také založeny na vyřazení velkých skupin potravin z jídelníčku a vedou k výraznějšímu zaměření na jídlo a jeho složení. Zatímco například vegetariánství je z velké míry vedeno zájem o zdraví, vegani nebo vegetariáni si nezřídka (i když bez výjimek) volí svůj životní styl z filozofických, náboženských nebo humanitních důvodů, ne ze strachu o své zdraví.

Výzkumy vyvracejí nebo potvrzují souvislost mezi orthorexií a alternativním stravováním zatím scházejí. Stejně tak nebyla prokázána souvislost mezi výchovou v rodině a budoucím rozvojem orthorexie, ale je zřejmé, že rodiče s orthorektickými tendencemi mohou mít na své děti negativní vliv. Pokud jim umožňují přístup pouze ke "správným" potravinám, budují v nich strach a rigidní vzorce chování. Orthorektické chování jednoho člena rodiny může mít vliv na všechny ostatní.

Co vlastně společnost chce

Jana: "Neustále jsem přilepená k počítači, knihám, všechno o jídle a zdravé výživě, dietách. Čtu si, jak které potraviny škodí, vyřadila jsem všechny bílé jedy, ale pořád to není dost, je toho tolik, co musím ještě přečíst. Je to jako droga. Manžel mi říká, že aby se mnou mohl vůbec promluvit, musí si domluvit schůzku."

Námitky se týkají i toho, že zdravé stravování je vlastně žádoucí, a označit ho za duševní onemocnění je v současné společnosti bojující s obezitou a civilizačními chorobami nesmyslné. Orthorektici ze své stravy eliminují mimo jiné umělá barviva, příchutě, pesticidy, kofein, alkohol, cukr nebo sůl. Odpůrci termínu orthorexie namítají, že všechny tyto látky mají průkažně negativní vliv na zdraví, a nevidí důvod, proč někoho, kdo se jim vyhýbá, označovat za nemocného.

Často však přehlížejí rozdíl mezi běžným zájem o zdravou stravu a jeho extrémní podobou. Normální míra zájmu o výživu je žádoucí, má pozitivní vliv na zdraví a přitom nám dovoluje zůstat ve svém jídelním chování flexibilní, nemyslet na jídlo neustále a zapojovat se do sociálních situací zahrnujících společné stolování. Při orthorexii je zájem o zdravé jídlo obsedantní a založený na negativních motivech. Porucha postupně ovlivňuje všechny oblasti života, kvalita života se při ní paradoxně snižuje, pocit nadřazenosti a rigidita jen zvyšují sociální izolaci a kromě pocitů viny a sebenenávisti může orthorexie vést k podvýživě, nebo dokonce i smrti.

Jezte vše, na co dostanete chuť

Její dopady jsou tedy zcela protichůdné tomu, co bychom očekávali od zdravého životního stylu.

Ema: "Ke konci už jsem se vyhýbala skoro všemu, nejedla jsem o moc víc než jablko a mandarinku, a přesto jsem se pořád bála, že to je moc. Pak jsem skončila v nemocnici s podezřením na srdeční infarkt. Ještě pořád nedovedu sníst žádné polotovary, cokoli mraženého, nic, kde neznám kompletní složení. Ale už to není tak zlé."

Balancování na hraně

Zájem o zdraví je důležitý a v dnešní společnosti by měl být něčím samozřejmým. Současně je ale třeba uvědomit si, jak tenká je hranice mezi normou a nezdravou obsesí. Nejasné vymezení orthorexie ústí i v nejednotný přístup k léčbě. Podle Bratmana, který sám nepovažuje za nutné označovat orthorexii za novou diagnózu, je cesta k vyléčení otázkou tří kroků - klient si musí přiznat, že má problém, identifikovat motivaci, která stojí za problémem, a potřeby, které mu orthorexie umožňuje saturovat, a postupně se odpoutat od pravidel, aby se stravování stalo flexibilní a neobsesivní.

Do jídelníčku by se měly znovu zařadit potravinové skupiny, kterých se klient vzdal z obavy o své zdraví (tzv. fear foods, nejčastěji tuky a "bílé jedy" - mouka, mléčné výrobky, cukr a sůl). Zastánci příbuznosti orthorexie s anorexií nervosa doporučují k léčbě kognitivně-behaviorální terapii, která by měla klienta vést ke znovuobjevení pocitů hladu a chuti a s podporou terapeuta ho postupně vystavovat stresovým situacím, jako je opětovnvé zavedení některých potravin nebo jedení s druhými lidmi či návštěva restaurace.

Stejná terapie je doporučována i odborníky, kteří považují orthorexii za formu OCD, doporučují však kromě terapie vedoucí klienta k náhledu a ke zvyšování tolerance vůči úzkosti i podpůrnou farmakoterapii. V neposlední řadě i nadále řada odborníků zastává názor, že terapie není potřebná a že si orthorektik postupně sám uvědomí, že jeho chování již není "zdravé". Stejně jako v případě léčby ve spolupráci lékařů, terapeutů a zde i odborníků na výživu.

Je orthorexie svébytná diagnóza?

Kladné odpovědi nahrává současná diagnostika orthorexie objektivním zhodnocením pozměněného jídelního chování a obsesivně-kompulzivního chování. Projevy orthorexie bývají zařazovány pod diagnózu EDNOS (jinak nespecifikované jídelní poruchy) nebo ztotožňovány s mentální anorexií. Obě poruchy mají některé shodné znaky, zásadním rozdílem je anorexie zaměřená na kvantitu jídla, zatímco orthorexie se týká jeho kvality.

Orthorektik navíc nemívá zkreslené vnímání těla a není pro něj důležité zhubnout, ale přijímat pouze "dobrá", "čistá" jídla, která v něm nevyvolávají pocity viny. Nadměrný zájem o správné stravování je pro něj cestou ke zvýšení sebevědomí, vyměnní se ze strachu, pomáhá mu v utváření identity i hledání spirituality. Jídlo získává mnohem vyšší hodnotu, než jaká mu náleží, stává se centrálním bodem, jako by potraviny ovlivňovaly charakter a to, jakým je kdo člověkem.

Jiní odborníci zastávají názor, že orthorexie je formou obsesivně-kompulzivní poruchy, čemuž může nasvědčovat potřeba neustálé kontroly, rigidní a ritualizované jídelní stravování, odpovídající kompulzivnímu chování, i nekončící preokupace jídlem, která je blízká obsesivním myšlenkám klientů s OCD. Oproti OCD, kterou postižený vnímá jako nepříjemnou, je ale orthorexie tzv. ego-syntonní. Orthorektik je sám se sebou spokojený, považuje se za lepšího než ostatní a nepřiznává si, že se z jeho zájmu o zdravé jídlo stal problém.

Chce to vždy jen přemýšlet, než se do něčeho pustíte, abyste nejedli příliš zdravě. Pokud si nebudete vědět rady, navštivte odborníky ve svém okolí - v Praze, Pardubicích nebo Českých Budějovicích.

Zdroj: Bratman, S.(2000). Health food junkies: Orthorexia Nervosa: Overcoming the obsession with healthful eating. New York: Broadway Books.

[ivi]

Sdílejte tento článek na: