Když nás přepadají chutě

Určitě to známe všichni, očkem celý den pokukujeme po ledničce a zakazujeme si vzít z ní cokoliv, co by nespadalo do našeho denního jídelníčku a nevyhovovalo našemu režimu. Máme prostě na něco chuť. Ovládáme vůbec náš hlad a naše chutě?

Příjem potravy je řízen velmi složitými mechanismy, které svého času sloužily k přežití člověka - lovce v nehostinném pravěku. Jedná se o systém hormonů vylučovaných trávicím traktem, jenž prostřednictvím autonomní nervové soustavy informuje příslušná centra v mozku o tom, jaký je stav naší výživy a co bychom měli dělat, abychom ho udrželi v optimální úrovni. Vývoj tohoto informačního systému však nedrží tak úplně krok s evolucí lidského druhu jako takovou - tím pádem se často chováme nepatřičně a jíme jinak, než bychom měli.

Do hry vstupují i živočichové, jejichž přítomnost ve svém těle si sotva uvědomujeme: bakterie trávicího tratktu. Věřili byste, že jsou to leckdy ony, kdo má chuť na rakvičku se šlehačkou či slané chipsy?

Když zavelí hlad

Řízení příjmu potravy si můžeme zjednodušeně rozdělit na "systém hladu" a "systém odměny". Systém hladu využívá jako regulátor pocitu nasycenosti hormon ghrelin, který se uvolňuje z žaludeční stěny, když se žaludek dostatečně naplní. To dává mozku pokyn, abychom přestali jíst. Ve většině případů poslechneme a brambory či rýži docela neslušně necháme hostiteli na talíři. Proč ale za malou chvíli, kdy jsme stále ještě plní a pod vlivem ghrelinu, neodoláme zmrzlinovému poháru nebo domácím koláčkům?

Za odměnu dortík

Hlad sice nemáme ani trochu, nicméně naše centrum odměny v mozku okamžitě zbystří a řekne si: "Ha! Vysoce kalorická potravina s velkým množstvím tuku a cukru! Tu musím mít stůj co stůj, protože kdo ví, kdy se zase naskytne příležitost ukořistit si do zásoby něco, co mě pěkně zahřeje, když už nebudou na jídelním lístku ani suché brambory." Příslušné mozkové jádro (nucleus accumbens) zaktivuje dopaminovou dráhu a my pocítíme nikoli hlad, ale neodolatelnou touhu smlsnout si.

Když ji uspokojíme, dostaví se pocit slasti. Rozum a vůle jsou tu k ničemu - my sice víme, že nám žádných zákusků do zásoby není třeba, protože si kdykoli můžeme bez námahy "ulovit" další, víme i to, že máme vlastních tukových zásob již slušnou vrstvu - ale mozek to ignoruje. Je stále nastaven tak, jako by najíst se tučného a sladkého jídla do zásoby znamenalo přežít ve zlých časech. Konejšíme-li si tím nějakou svoji momentální bolístku (např. že nás ráno seřval šéf), je to spíše přídavný faktor - naše celková nepohoda přispěje k pocitu, že zažíváme "zlé časy".

O to silnější je pak dopaminová reakce na spatřenou sladkou odměnu. Divili byste se, ale náš evolučně poněkud zastaralý mozek má dokonce vlastní přesnou kalkulačku kalorií. Ačkoli málodko rozumem odhadne kalorickou hodnotu potravin správně, dáme-li lidem vybrat z nabídky různých jídel, neomylně hodnotí jako nejpřitažlivější jídla s nejvyšší kalorickou hodnotou. Můžeme si to dokonce ověřit snímky mozkových center na magnetické rezonanci: centrum odměny je při pohledu na tučné a sladké nejaktivnější.

Lovci ve fitku

Dalším hormonem, který bez našeho vědomí a volní kontroly řídí, kolik kalorií přijímáme a vydáváme, je leptin. Leptin je v trávicím systému syntetizován v závislosti na pocitu sytosti a celkových tukových zásobách. Říká mozku, kdy je třeba přestat jíst, a ovlivňuje i dopaminovou dráhu, tedy příjem potravy na základě principu slasti. Krom toho spouští i výdej enerige. Může se to zdát trochu jako paradox, nicméně v dávných dobách byl pohyb pro získání potravy nezbytný.

Dnes nám stačí udělat pár kroků do ledničky, maximálně zajet autem do hypermarketu a je po hladu. Naši předci si však oběd museli nejdřív ulovit: museli kořist nejprve najít, uštvat a nakonec přemoci bojem. Pohyb tedy zdánlivě nelogicky souvisí s tím, jak uspokokujeme svůj hlad a chutě. Studie ukazují, že nedostatek leptinu zvyšuje a přináší pocit euforie ze cvičení, běhu apod. Proto je možné stát se na fyzické aktivitě závislým.

Hubení lidé mají obvykle leptinu málo, proto je něco stále nutí "hledat potravu" a hýbat se. Tlouštíky s vysokou hladinou leptinu naopak za jídlem nic nežene. Sedí pěkně doma a jejich dopaminová dráha se namlsá pouhým pohledem do spíže plné domácího bůčku a bavorských vdolečků.

Genetické vlivy

Když toto všechno víme, mohli bychom se snažit své evolučně nastavené hormony a neurotransmitery nějak obelstít. Jde to, nikoli však pouhou vůlí, jak si mnozí myslí. Tyto biologické podněty jsou totiž velice silné a každý z nás je jimi dědičně vybaven úplně jinak. O aktivitě ghrelinu např. rozhoduje gen FTO. Jedna z jeho variant způsobuje v těle takový hormonální zmatek, že se riziko obezity zvyšuje až o 70 %.

Geneticky podmíněné je i nastavení systému odměny. Vyšetření magnetickou rezonancí ukazuje, že centrum odměny reaguje u lidí s nadváhou na kaloricky vydatné jídlo méně - potřebují ho tedy sníst více, aby se u nich dostavil příjemný pocit. Stejné geny fungují i u mentální anorexie, je v opačném smyslu. Nucleus accumbens anorektických pacientů je zvýšeně citlivý na podněty, člověk se jimi cítí zahlcen - a proto se jídlu vyhýbá.

Jak ošidit mozek

U anorexie hrají roli zřejmě i jiné faktory, které ještě nebyly úplně objasněny. Je možné, že pocit odměny se v těchto případech dostavuje po podnětech, jež jsou lidem normálně nepříjemné (např. hlad). Není jisté, zda jsou změny v mozku anorektiků příčinou, či následkem jejich nemoci. Nicméně probíhají pokusy "opravit" problematická mozková centra, např. zanořením elektrod, které stimulují příslušné oblasti během jídla.

Jiným trikem, jenž může ovlivnit příjem potravy, tentokrát u lidí obézních, je gastrický bypass. Při této operaci se zkrátí úsek mezi žaludkem a střevem. Přemostění má za následek i zrychlené vylučování gastrointestinálních hormonů, v důsledku čehož jednak nemáme hlad, jednak přestaneme mít chutě na kalorická jídla. Ve snaze obelstít mozek bažící po tučném a sladkém se zkouší i podávání jídel, která vypadají a chutnají jako pamlsky, ale z nichž se ve skutečnosti uvolňuje málo energie, a to ještě pomalu.

Po nějaké době se mozková centra přeladí a my přestaneme mít chuť na kalorickou stravu úplně. Nejde ovšem o trénink vůle, nýbrž o jakýsi "mozkový bypass".

Mocná střevní mikroflóra

Víte, že mikroorganismy v našich střevech váží více než náš mozek? Hrozná představa, že? Nejde o to, abychom je vymýtili, ale abychom si nepěstovali ty, které působí na naše stravovací zvyky negativně. Tato vychytralá zvířátka dovedou totiž vyrábět bílkoviny s účinky podobnými našim trávicím hormonům a přimět nás tak, abychom se přejídali nezdravými sladkostmi. Vědci se dokonce domnívají, že u lidí žijících pod jednou střechou se mohou střevní mikroby přenášet a způsobit tak "nakažlivost" různých nezdravých chutí.

Doposud se mělo za to, že častější výskyt obezity u rodinných příslušníků a přátel je dán pouze geneticky nebo vzniká napodobováním stravovacích zvyklostí v procesu sociálního učení. Jak tedy na střevní mikroorganismy? Probiotiky (potravinami obsahujícími laktobacily) a pestrou stravou, která sladkomilným kmenům nedovolí přemnožit se a poroučet nám, abychom si nakoupili zásobu sladkostí. Díky různým reklamám je tento postup zprofanovaný, ale skutečně funguje.

Nejenže upravuje chuť k jídlu žádoucím způsobem - přináší nám i nečekaná pozitiva týkající se emocí. Myši krmené vysokosacharidovou dietou ztrácí po čase v důsledku působení "špatných" střevních bakterií schopnost přizpůsobit se pružně svému prostředí, jsou úzkostnější, méně pohyblivé, tloustnou a chřadnou. Vyměníme-li jim střevní flóru, doslova jim to změní "osobnost" - jsou veselejší, pohyblivější více objevují své okolí a lépe se mu přizpůsobují.

Lactobacillus jako takový navíc prokazatelně přispívá k redukci stresu tím, že syntetizuje kyselinu gamaaminomáselnou, která tlumí úzkost.

Zdravé mlsání

Mango

Jeden hrnek čestvého exotického ovoce manga skrývá mnoho nutričních výhod. Mimo jiné vlákninu, vitamin A, vitamin C a další. Obsahuje málo tuku a sodíku. Kromě přímé konzumace čestvých zralých plodů se hodí také jako příloha k masům a omáčkám.

Borůvky

Borůvky jsou skvělou nízkokalorickou svačinou. Jeden šálek fialových plodů obsahuje pouze 84 kalorií, také vlákninu, vitaminy K a C. Výzkumy ukazují, že stejně jako brusinky obsahují i sloučeniny, které brání přemnožení bakterií v močovém měchýři a mohou tak být účinnou prevencí proti infekci močových cest.

Grapefruit

Jeden grep obsahuje pouhých 80 kalorií. Díky vysokému obsahu vody může pomoci odvrátit příbytek na váze. O citrusech se ví, že jsou skvělým zdrojem vitaminu C. Ten je zásadní při tvorbě kolagenu, má velký vliv na zdraví pleti i pozitivní účinky při posilování přirozené imunity člověka.

A na jakou dobrotu vyrazíte na první rande třeba v Praze?

[ivi]