Jak časté jsou v naší společnosti takzvané paralelní vztahy, statistiky nesledují. Ale asi každý z nás o nějakém už slyšel, takže...
Může se to stát i těm, které by to ve snu nenapadlo. Jednoho dne se třeba úplnou náhodou dozvědí, že jejich partner kdesi v neznámé čtvrti či obci dával do auta dětskou sedačku, ačkoli jeho "legální" děti už jsou dospělé (podobnost tohoto příkladu se známými osobnostmi veřejného života je čistě náhodná). Anebo vás to napadá nejen ve snu. Tušíte, popřípadě už víte jistě, že váš partner má vedle vás dlouhodobý vážný vztah a třeba i děti ještě s jinou ženou. Nevěra je pro tenhle případ "slabé slovo", proto jsme si navykli používat výraz "paralelní vztah". Tím, že něco nemilého přesně pojmenujeme, se míra bolesti, trpkostí a těžkostí sice moc nesníží, ale aspoň si v hlavě ujasníme, jak se věci mají.
Nicméně zatímco "obyčejnou" nevěru lze odpustit/neodpustit, pochopit/nepochopit, odsoudit/neodsoudit, takzvané paralelní vztahy odporují hlavnímu požadavku, jaký - alespoň v koutku duše - všichni na dobré partnerství klademe: jsou tady zásadně porušeny vzájemná důvěra a férová pravidla. V české verzi populární písničky Mrs. Robinson zpívá Václav Neckář: "S nebem, s tím je vždy líp hrát fair play!" A neplatí to jen pro nebe, ale i pro partnerské životy.
Paralelní vztah vznikne ve velké většině případů tam, kde původní vztah přestal částečně nebo úplně fungovat. Je namístě o tom přemýšlet, protože k podobným potížím by mohlo dojít kdykoli později i v jiných vašich partnerských vztazích. Pokud cítíte naději, že by se vaše manželství dalo "uzdravit" (třeba i za pomoci psychologa), zkuste to. Když se to nepodaří, nic neztratíte, ale kdyby to náhodou vyšlo, "paralelka" zanikne sama od sebe.
Popravdě řečeno, moc ne, ale vzhledem k tomu, že se to stává častěji než výjimečně, asi přece jen trochu ano (koneckonců, existence harémů je založena na podobném principu). Jak to tedy vlastně je? Člověk jako biologický druh se řadí k těm takzvaně sériově monogamním druhům. To znamená, že jeho biologickým potřebám nejvíc vyhovuje mít jednoho partnera a jednu rodinu, avšak s tím, že se to může v životě i víckrát zopakovat. Ovšem po sobě - nikoli paralelně. Pomineme-li morálku uznávanou v našich zeměpisných šířkách, je "dvojí život" totiž především velice náročný, a to pro všechny zúčastněné: energeticky, psychicky, finančně, časově...
A dobrovolně se rozhodnout, že si "jen tak" ztížíte životní podmínky, lze těžko považovat za přirozené, natož za moudré. Život totiž většině z nás sem tam notně zavaří, aniž bychom se o to sami museli přičiňovat, a pak je výhodou, když jinak žijeme v podmínkách spíš lepších - pak náhlou těžkou situaci snáz zvládneme. Toho, kdo se rozhodne žít s handicapem ztížených podmínek, může nečekaná nepřízeň osudu udolat, neboť jeho kapacita už je vyčerpaná jeho "normálním" stavem věcí. Avšak i když mají účastníci to štěstí, že jejich život plyne bezproblémově jak pop music, paralelní vztahy nikdy nemohou fungovat na sto procent.
Stejně jako si každý z nás tak trochu myslí, že je nesmrtelný, máme sklon věřit tomu, že v našem životě k ničemu zlému nikdy nedojde. Obojí je bohužel omyl...
Častěji pánové. Může za to tradiční rozdělení rodinných rolí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe - paralelní vztahy pěstují mnohonásobně častěji muži než ženy. Jejich dvě partnerky (nebo dokonce dvě rodiny, jsou-li v tom děti), se tak stávají pasivními hráči, vlastně obětmi. Kdosi zkrátka rozhodl za ně.
Ženy jsou v paralelních vztazích také přítomny, bez nich by to prostě nešlo. Jaká je jejich role?
Je-li dospělá žena ochotná se o někoho dělit s jinou, je to koneckonců její věc. Ženská mentalita takovou variantu (byť je ponižující) v zásadě připouští - to dokládají právě zmíněné harémové manželky. Děti se však o rodiče nepříliš ochotně dělí i s vlastními sourozenci v rámci jedné rodiny a model jednoho tatínka na jednu maminku je pro ně psychicky nejpřijatelnější a po všech stránkách i nejvhodnější. Vysvětlit jim, že tatínek má kdesi jinde "ještě jednu partu" a že nás i tak má rád, je snad za použití až nadpozemské dávky taktu a moudrosti sice možné, ale stejně je to negativně poznamená.
Nejen tak, že to ovlivní jejich budoucí partnerské vztahy k horšímu. Také to v nich vyvolá hluboce zakořeněnou nedůvěřivost, destabilizuje to jejich vztah k životu, naruší to jejich přirozené "kořeny". To vše pak v budoucnu může být (a obvykle bývá) zdrojem frustrací, neuróz, depresí a někdy i tělesných neduhů, jejichž příčinu lékaři marně hledají.
Pánové, schopní pěstovat si dlouhou dobu dva vztahy (či dokonce dvě rodiny) zároveň, sice mohou na první pohled vypadat každý jinak a lišit se i inteligencí a sociálním postavením, ale mnohé vlastnosti mají společné. A žádná z nich není pěkná. Jsou nezodpovědní, bezohlední, zaměření výhradně (nebo skoro výhradně) na sebe, poživační, necitliví. Chovají se často jako rozmazlené děti. Pravda je, že na to nakonec obvykle "dojedou", neboť v tomto případě platí víc než kde jinde: Kdo chce moc, nedostane nic.
Kdo z nás by aspoň někdy nezatoužil žít víc životů? Třeba vás napadne, že jste si nemusela vzít zrovna Tondu Vopičku, dělat za mizerný plat od rána do večera a pak ještě doma Tondovi a třem dětem vařit a prát. Mohla jste si třeba vzít Lojzu Vomáčku a odjet s ním do světa a zbohatnout po jeho boku jako exkluzivní dáma v domácnosti, která má chůvu a hospodyni. Nebo jste si mohla vzít Standu Vorlíčka a stát se bezdětnou světoznámou virtuózkou ve hře na hafru. No, jenomže už jste udělala to první, ne? A jste tak vlastně šťastná. Nic vám však nebrání, abyste sem tam popustila uzdu fantazii a představovala si, jak nádherný by byl život vedle toho Lojzy či Standy.
Výhodou je, že ve snech opravdu nádherný bude, zatímco ve skutečnosti by zaručeně měl také nějaké ty mouchy a možná pořádné masařky. Tahle hra je nejlepším lékem proti touze "zavést paralelku" v reálném životě.
Vezměte si rady a nové informace k srdci a zlepšete svůj vztah. Chcete-li teprve nějaký vztah nalézt, vyzkoušejte online seznamku.
[ivi]