Zhroutil se svět

Říká se: Co tě nezabije, to tě posílí. Je to pravda, nebo jen líbivé tvrzení, kterým se utěšujeme i v případech, kdy bychom s ohledem na jejich závažnost vůbec neměli?

Pojem trauma v dnešní době užíváme stejně běžně jako jiné pojmy původně vyhrazené jen odborníkům. Sami se často slyšíme říkat, že "mám trauma" z nemožných vlasů, vousů nebo z toho, když hodinu sedíme nad prázdnými papíry v práci. Někdo má zase trauma z rodičů, nevydařeného meetingu, tlustého masa na talíři, šedivé zimní oblohy a odpudivého počasí. V psychologii ale trauma znamená narušení psychické rovnováhy extrémně intenzivním prožitkem.

Psychické trauma je stav, ke kterému dochází v reakci na silný stres. Jedinec je v takovém případě vystavený tak silnému pocitu děsu, až je jím paralyzován. O tom, co je a není trauma, pak nerozhoduje "objektivní" závažnost situace, které byl člověk vystavený, ale to, jestli při ní došlo k psychickému otřesu. Událost, která je pro jednoho traumatická, tak může jiný zvládnout bez závažnějších následků.

Mezi nejčastějíš příčiny traumatu se řadí extrémní události - živelné pohromy jako zemětřesení, záplavy a podobně, války, násilí, šikana, vězení, úmrtí blízkého člověka. Přesto mohou zdánlivě banální události člověka traumatizovat úplně stejně. Špatně vyfoukané vlasy asi ne, ale tlusté maso, které vás coby prvňáčka nutili jíst ve školní jídelně, ano. Někdo může řešit i letité následky traumatu, k němuž dotyčný přišel jako malý, když v obchodním domě na pár vteřin, které jemu připadaly jako věčnost, ztratil z očí své rodiče.

Posttraumatická stresová porucha

Trauma je popisováno jako extrémní zážitek bezmoci, kdy se člověku bortí určité životní jistoty a iluze, které si chová sám o sobě a o světě, například: "jsem nezranitelný", "jsem dobrý člověk", "tohle v pohodě zvládnu", "svět je bezpečné místo", "špatné věci se dějí jen špatným lidem", atd. Právě otřes těchto vlastních pravd a s tím spojená ztráta pocitu bezpečí mohou vést k bezprostřednímu rozvoji posttraumatické stresové poruchy. 

Zatímco trauma je jednorázová událost, PTSD je to, co se rozvíjí poté, a to zhruba u 20-40 % obětí. Nabízí se otázka, jak se tedy PTSD liší třeba od dlouhodobé smutné nálady nebo deprese. Psychoterapeuté vysvětlují, že pokud následky trvají méně než čtvrt roku, hovoří psychologové o aktuální reakci na stres. Jestliže trvají déle, už jde spíš o chornické PTSD, které mohou smutek, úzkosti i deprese doprovázet.

Typické projevy jsou znovuprožívání traumatických pocitů ve vzpomínkách, fantaziích nebo snech, flashbacky stavu "zamrznutí" - stavu paralýzy, poruchy spánku, chování, zvýšené riziko závislostí a mnoho dalších.

Nezůstat sám

Otázkou, jak "správně" naložit s PTSD, se od 70. let zabývalo mnoho odborníků. Protože velké katastrofy, při nichž k traumatům a pozdějšímu rozvoji poruchy dochází nejčastěji, přitahují sdělovací prostředky, řešila se přitom i otázka pozornosti médií.

Vlastně podobné té, jakou řešily redakce českých novin po návratu dvou unesených Češek z Pákistánu. Psát jejich příběh, nebo nepsat? Kolik článků je akorát, kolik už moc? Nebude jim líp, když je necháme být? Nebo naopak? Těžká otázka složitou zůstane, i když z ní vynecháme média. Jak se chovat k lidem, kteří prožili trauma? Jak se chovat, když jsme sami obětí traumatu? Mluvit? Jak hlasitě? O čem všem? Mlčet? Jak dlouho? 

Obecně se psychologové shodují, že přístup typu "Musí na to co nejdřív zapomenout, proto je nejlepší se chovat, jako by se nic nestalo", nebo že oběť vyléčí odpočinek, nečinnost a prášky, výsledky nepřinese. Odborníci se kloní spíš k tomu, že by oběť neměla jen tak zapomenout, nýbrž si všechno vybavit, reprodukovat a zpracovat. Pokud máme pomoc shrnout do jediného doporučení, pak je důležité, aby s traumatickou zkušeností člověk nezůstával sám.

Nakopne, nebo sejme?

Představte si, že jednoho dne omylem rozbijete velmi cennou vázu. Co budete dělat? Budete se ji pokoušet slepit, aby vypadala jako dřív? Zametete střepy a všechno vyhodíte? Anebo seberete kousky a pokusíte se z nich udělat něco nového, třeba slepit mozaiku? Tahle metafora posttramatického rozvoje pochází od psychologa Stephena Josepha a v zásadě znamená, že když nás potká katastrofa, máme pocit, že naše osobnost a pohled na svět byly rozbity.

Co s tím uděláme, je ale na nás. Pokud se budeme snažit poskládat život přesně tak, jak vypadal před katastrofou - vázu lepit - , vždycky bude "jen slepená", s rýhami a křehká. Když ale dokážeme přijmout že se rozbila, a postavíme svůj život nově, můžeme se stát odolnějšími než před traumatem. Taková zkušenost může být konstruktivně využita a mnoho z "přeživších" se nakonec stává průvodci těch, kteří se s podobným problémem snaží vypořádat.

Na cestě k dosažení tohoto stavu se může člověk hodně naučit a zkušenost je pak cenným artiklem. Cena za ni je však vysoká. Takže zpátky k otázce z úvodu: Platí, že co tě nezabije, to tě posílí? Trauma člověka nenakopne, vždy ho sejme, i když třeba nakrátko. Osobnostně ho ale posune, pokud se mu podaří dostat se z role oběti do role toho, kdo přežil. 

Lepší život po traumatu

Komu to pomůže?

Zjistit, kolika lidem se život po traumatické události změnil k lepšímu, není snadné. Studie uvádějí od 30% do 70% postižených, kterým se zlepšily jak rodinné vztahy (víc si začali vážit přátel a rodiny), tak přístup k sobě samým. Také si začali víc užívat života a oceňují věci podle nich skutečně důležité.

Právě teď!

Co mám dělat dál?

Budoucnost je vždy vrtkavá, protože se řídí rozhodnutími učiněnými zde v přítomnosti. Plánovat a těšit se na něco hezkého je důležité. Žít ze dne na den totiž dost dobře nejde. Jenže spousta lidí od budoucnosti tak trochu utíká. Nezapomeňte, že všechno souvisí se vším. Chvíle, které vás čekají, navazují na to, co prožíváte přesně v této minutě.

Vzpomeňte si na své sny, které jste měli jako malí. Malovali jste si budoucnost a představovali si, jaké to bude, až budete velcí. Snili jste o tom, co prožijete, až budete mít po maturitě, po státnicích, až si najdete práci a postavíte se na vlastní nohy, až dostanete vysněné místo šéfa. Nebo až potkáte životní lásku. Nečekali jste náhodou, že to bude přece jen o něco větší pecka? Když se vám narodili děti, byli jste štastní, ale zcela upřímně si přiznejte, že jset se záhy vlastně začali těšit, až trochu povyrostou a nebudou na vás viset od rána do večera. 

A teď kolikrát sedíte a slzíte nad albem plných fotek. Vzpomínáte a ptáte se sami sebe, jestli jste si ten krásný čas vůbec užili. S odstupem let si vlastně přiznáte, že to tenkrát nebylo tak špatné. Nebylo. Jen jste si ty přítomné okamžiky možná prostě neuměli pořádně užít a doufali jste, že to, co přijde, bude stokrát lepší než to, čím procházíte teď.

Užijte si přítomnost

Už římský básník Horatius radil před mnoha staletími, aby si lidé "užívali dneška" (Carpe diem). Jenže jak na to?

Nic nedělejte

Každý den si vyhraďte alespoň 5 minut, kdy nebudete vůbec nic dělat. Jenom někde v klidu a tichu sedět a soustředit se sami na sebe. Pokuste se zklidnit myšlenky, vnímejte pouze svoje dýchání a vnitřní pocity. Prožijte si ten okamžik, který věnujete výhradně sobě.

Soustřeďte se na detaily

Času je málo, a tak se v jediném okamžiku snažíme stihnout co nejvíc věcí najednou. A tak civíme do počítače, svačíme a do toho ještě posloucháme, co štěbetají děti. Pořádně pak ovšem neděláme ani jedno. Snažte se věnovat pozornost a energii vždy jedné činnosti, budete mnohem klidnější a vyrovnanější.

Zpomalte trochu

Vzpomeňte si přece, jak vás rodiče nabádali, že všechno má svůj čas. Některé věci prostě neurychlíte, a budete-li se o to snažit, výsledek bude nejspíš odfláknutý. Dělejte úkoly důkladně a s větší koncentrací.

Dobře plánujte

Určitě jste si koupili nový diář, tak si do něj všechno pěkně popořádku pište. Nezapomeňte nejen na důležité úkoly, ale ani na chvíle, které vyhradíte svým potřebám.

Nepředjímejte budoucnost

Zkuste se nestresovat tím, co se stane. Konstruujete si v hlavě zbytečně scénáře, které se vůbec nemusejí odehrát, a přináší vám to zbytečný stres. Žijte tím, co se odehrává právě teď.

Buďte "v klidu" a seznamujte se na pořádné internetové seznamce!

Zdroj: https://www.chcs.org

[ivi]