Žena muže bít (ne)může?

Chudák ženská, kterou manžel tyran mlátí, psychicky deptá a odstřihává od rodiny a přátel. Takový nám většinou naskočí obrázek, když se mluví o domácím násilí. Jen málo se ví, že role oběti a násilníka mohou být i obrácené. Že i žena je schopna muže zfackovat, zkopat, vzít na něj nůž nebo rozpálenou žehličku. A muži často ze studu ani nemrknou.

Příklad domácího násilí, jak ho možná neznáte

Představte si takový model. Už během prvního roku jejich vztahu si "Marek" všímal, že je jeho přítelkyně velmi žárlivá a snaží se ho kontrolovat. Přičítal to však jejímu přirozenému temperamentu a vlastně mu to i lichotilo. Po roce a půl se jim narodil syn, jenže rodinná idylka trvala jen dva měsíce. Pak se, v té době už manželka, začala k Markovi chovat agresivně. Začalo to nenápadně, kdy se ho snažila odstřihnout od jeho rodiny a přátel, chtěla, aby přerušil veškeré sociální kontakty.

Neustále mu dělala scény, byla mu schopná rozdupat kytaru, vyhodit mobil z balkonu, rozbít počítač. Pak ho začala fackovat, kopat, tahat za vlasy a bít pěstmi do obličeje, a to i ve chvílích, kdy měl v náručí jejich syna. Manželka se na Marka vrhala s takovou intenzitou, že si pak chladila napuchlé prsty v ledové vodě. A Marek, který doufal, že se situace uklidní a partnerka se začne léčit, podle svých slov "dělal hrdinu" a tvrdil, že ho zarudlé tváře "vůbec nebolí".

Jenže žena po dvou návštěvách u psychologa odmítala v terapii pokračovat s tím, že jí to nic nedává. V domácnosti panovalo věčné napětí, jakýkoli Markův krok nebo slovo se mohlo stát záminkou k výbuchu šíleného vzteku. Přišel z práce a začal výslech. Co dělal, šel z práce hned domů, s kým mluvil, o čem se bavili? A už to jelo. Tyto každodenní výstupy často končily fyzickým útokem.

Od strachu k apatii

Nakonec ho strach, aby zase nespustil další vlnu agresivity, dohnal k totální apatii kdy už raději nikam nechodil, kontakt s rodinou omezil na minimum a doma nic neříkal. Pak ho manželka začala napadat s nožem v ruce. Ohrožovala ho s ním, ale nikdy nebodla. Věděla, že to by byl jasný důkaz o jejím chování pro policii, soudy i sociálku. Že by mu tím vlastně pomohla. Takže si dávala velký pozor, aby na něj její agresivita nezanechala žádné jasné stopy.

Když na něj vzala nůž potřetí, měl zrovna v náručí spícího syna. Vyběhl na chodbu a snažil se dozvonit na sousedy, zatímco manželka kolem něj šermovala kuchyňským nožem. Syna křik probudil, podíval se na matku - a ta se začala smát. A dítě se k ní přidalo. Markovi přišel ten okamžik tak absurdní a zvrácený, že se rozhodl od manželky odejít. A to přesto, že věděl, že se bude snažit zamezit kontaktu se synem.

Ale co by v něm takovým soužitím vypěstovali? Co by z něj vyrostlo? To už bude pro něj lepší, když bude jen s jedním z rodičů, ale v klidu než tohle.

Rodinné zatížení

Vedle patologických vzorců chování zažitých z dětství se jako další faktor, který zvyšuje pravděpodobnost, že se z milující ženy časem vyklube tyranka, udává velký věkový rozdíl mezi partnery (žena výrazně mladší než muž). A také když partnerka zůstává v domácnosti a muž nosí nižší nebo průměrnou výplatu. Případy, se kterými se v praxi setkávají policejní psychologové, to prý nepotvrzují.

V roli agresorek se setkávají s ženami s různými schopnostmi. Považují ataky, šikanování a terorizování za normální způsob zacházení s partnerem. Jinou variantou jsou zdatné manipulátorky. Ze statistik a výzkumů vyplývá, že domácí agresorky se dopouštějí spíše lehčích forem fyzického násilí v kombinaci s psychickým deptáním a ponižováním. Ale najdou se i tyranky, které si mírou násilí nezadají se svými mužskými protějšky.

Vzpomínají i na takové případy týraných mužů, kterým ženy přiložily na záda rozpálenou žehličku, v jiném případě muže probodla nožem, protože se rozhodl jít na policii oznámit, že ho týrá. Jindy ženy rozstříhají partnerovi veškeré oblečení či po něm házejí různé předměty, třeba i sekyrku. Vybavují si i takový případ, kdy žena hodila po partnerovi těžkou vázu, netrefila se, ale poškodila stěnu ložnice. Se slovy, že se v takové ložnici nedá ani spát, přiměla manžela, aby o půlnoci díru zasádroval.

A máte důkaz?

Paradoxně právě fakt, že se často jedná o psychické týrání a lehčí formy fyzického násilí, které nezanechává viditelné stopy, se muži jen těžko dovolávají pomoci úřadů. U policie, soudu, na sociálce ale i v ordinaci psychiatra jsou potřeba důkazy, které dosvědčí, že se v rodině skutečně odehrává domácí násilí. A které jasně prokážou, kdo je oběť a kdo agresor. A to může být v případě rafinovaného násilí docela oříšek.

Manželka Marka byla sofistikovaný agresor, dávala si pozor, aby její násilí na manželovi nezanechalo průkazné stopy a aby svou agresivitu neprojevovala na veřejnosti. To hrála roli hodné, milující manželky a sociální pracovnice si omotala kolem prstu a zoufale jim plakala v náručí. Kvůli tomu, že neměl pro svá tvrzení o její agresivitě jasné důkazy, bylo skoro nemožné ji dokázat.

A to byl velký problém. Nebyl extrémním případem, takže si ho nechali v azylovém domě se synem 2x přespat, ale více mu pomoci nemohli. Když volal policii potřetí, už se jim ani moc nechtělo jezdit, nevěděli si s nimi rady. Dokud nemá oběť důkazy jako podlitiny, bodné nebo řezné rány, tedy do chvíle, kdy se jí něco závažného nestane, domáhá se pomoci velmi těžko. A tak se lidé propadají hlouběji do beznaděje a zoufalství. Přitom fyzické násilí lze mnohem lépe ustát. Strašné a ubíjející je psychické týrání.

Špatné soužití může mít hodně podob, domácí násilí je jen jednou z nich. Jiné podoby narušených vztahů lze například řešit v poradnách psychologů specializovaných na partnerské soužití. Jenže psychologa Markova manželka po dvou sezeních odmítla, nepomohla ani meditace. Na psychiatrii se k nim vyjádřili, že když se nejedná o bezprostřední ohrožení života, musejí si počkat tři měsíce na řádný termín konzultace.

V jednom se odborníci shodují: jediným řešením bezvýchodné situace je od tyrana odejít. Do Česka sice už doputoval trend ze severských zemí - psychologicko - terapeutická práce s agresorem, ale není zakotvena v zákonech, takže ji nelze úředně nařídit. Přesto se najdou lidé, kteří do poraden přicházejí dobrovolně. Do programu dochází jak muži, tak ženy. Nicméně cílem není nutně zachování stávajícího vztahu nebo rodiny, pokud jsou vztahy již velmi narušené, ale aby se člověk naučil zvládat svůj vztek a agresivní chování.

A co na to děti?

Pravděpodobnost, že děti vyrůstající v takové atmosféře, nebudou v dospělosti samy schopné mít vyrovnaný, zdravý vztah, je vysoká. Jakékoli, i psychické, násilí, které se v rodině odehrává, má vždy na děti vliv. Ty přejímají vzorce chování od svých rodičů. Potom se může stát, že jejich chování nese znaky násilí, nebo se naopak uchylují k obětnímu chování. Dítě se stává tolerantnější k násilným projevům.

Začne je brát jako normu a neví, jak ve vypjatých situacích reagovat jinak. I proto je důležité, aby s dítětem, které žije v domácím násilí, pracoval odborník. Psychologická péče může výrazně přispět k tomu, aby dopad násilí v rodině byl na dítě co možná nejmenší.

Co říkají čísla

Z oficiálních statistik se toho příliš o partnerském násilí na mužích nedozvíme. Ročně vyšetřuje Policie ČR kolem 500 případů týrání, tedy závažného domácího násilí. V loňském roce asistovala u 1316 případů takzvaného vykázání násilné osoby ze společného obydlí, což je situace, kdy policie vyvede násilníka a uloží mu desetidenní zákaz se v bytě a okolí vyskytovat. V drtivé většině těchto oficiálních případů jsou ovšem obětmi ženy a muži jsou v roli násilníka.

Ve 3 % závažných případů jsou pachatelkami ženy. Domácí násilí obecně se odehrává tak říkajíc za zavřenými dveřmi a jeho oběti ho často neohlásí. Oběti - muži jsou navíc ve dvojí pasti, uvězněni za "dvojitými dveřmi". Kromě toho, že se násilí na nich odehrává v soukromí domova, hrají proti nim i společenské stereotypy. Ty nám vtloukají do hlavy, že ženy jsou něžné, slabší pohlaví, muži páni tvorstva a ten, který si doma neumí zjednat pořádek, je bačkora a podpantoflák.

Proto muži - oběti násilí vyhledávají pomoc jen zřídkakdy. Vnímají to jako projev slabosti, která se s mužskou rolí neslučuje. Kolik je ve skutečnosti případů partnerského násilí, kde obětí je muž, lze těžko odhadnout, a tedy nelze sledovat, jestli případů přibývá. To ale neznamená, že jsou muži týraní výjimečně, naopak. Ale málokdy se obracejí o pomoc a mají snahu problém řešit. V případě partnerského násilí, jehož terčem je muž, se proto mluví o vysoce skrytém násilí.

I z toho důvodu je podle soudců nutná osvěta. Pro oběti násilí je projevem silné osobnosti.

Neměli byste proto tedy setrvávat ve vztahu, který vám nic pozitivního nepřináší, protože svůj život žijete jenom jednou a měli byste si ho pořádně užít. Jste-li pořád bez partnera, zkuste se seznámit třeba pomocí vědeckého seznamovacího dotazníku, ať už jste z Příbrami, Českých Budějovic nebo třeba Ostravy.

[ivi]