Zamilovanost: rychlý dech, slabost v kolenou

Co je to láska? Ovšem, ptáme se z vědeckého hlediska. Co vlastně způsobuje ono "slastné" chvění v břiše? Proč se nám podlamují kolena při pohledu na tu jednu jedinou? Proč o něm blouzníme dnem i nocí?

Vědci na tyto otázky zdaleka neznají konečnou odpověď. Pár poznatků o "fyziologii lásky" však přece jen nashromáždili. Hlavní roli tu hraje několik hormonů a nervových přenašečů: testosteron, estrogen, dopamin, adrenalin, oxytocin a vasopresin.

Pohlavní hormony

Pohlavní hormony, tj. testosteron a estrogen, mohou za naše základní sexuální nastavení - způsobují v nás všeobecnou touhu po erotickém objektu. Důležitější je v tomto ohledu testosteron, a to i u žen (u obou pohlaví se vytváření v malém množství i "opačné" hormony, jejichž funkce není zcela jasná: právě o testosteronu se však ví, že je nezbytný i pro ženskou sexuální apetenci - při jeho nedostatku nejen muži, ale i ženy ztrácejí o milování zájem). 

Oba hormony pak také regulují aktivitu dopaminové dráhy, která má rozhodující slovo při výběru partnera. Jinými slovy, spatříme-li někoho, jehož soubor vlastností na nás podvědomě působí jako magická hůlka, spustí to v našem mozkovém centru odměny alarm. Dopamin (nervový přenašeč) v nás začne pracovat na plné obrátky - a testosteron tomu dodává ten správný šmrnc.

Dopamin

Je to v zásadě podobné reakci na jakýkoli jiný podnět, který je nám příjemný (který je "odměnou"). Čím silnější podnět, tím více je mozek zaplaven dopaminem - což způsobuje onu neutuchající touhu, které v případě, že jejím objektem je droga (např. kokain), říkáme odborným slovem craving (bažení). To nás nutí, abychom si obstarali další dávku a pak další, stále znova a znova, ať to stojí, co to stojí, ať je to spojeno s jakýmkoli nebezpečím, i kdybychom přitom měli přijít o peníze, práci, dobrou pověst nebo třeba o život.

Přesně tak se chová zamilovaný člověk - jako "feťák", který je schopen krást, zadlužit se, totálně se zničit, jen aby zažil opět své high. Jen si to přirovnejte k šílenostem, které jsou schopni páchat "tátové od dětí", ctihodní páni podnikatelé, ba i politici v těch nejvyšších funkcích. Občas kvůli tomu dokonce padne vláda. To vše se děje pod taktovkou dopaminu, když se naše centrum odměny (nucleus accumbens) rozhodne, že přesně tento úsměv s hlavou nakloněnou trochu na stranu bude naším soukromým high.

Proč? Možná proto, že nám připomíná úsměv maminky nad postýlkou, když jsme byli malí... Kdo ví?

Adrenalin

Každopádně se nám z toho všeho dělá poněkud mdlo. Srdce buší jako o závod, krev se hrne do halvy (a jinam), potí se dlaně, svírá se žaludek. Je to totiž situace, na níž má organismus vrcholný zájem - proto přebírá vládu nad naším tělem sympatické nervstvo, které začne vyplavovat množství adrenalinu a připravovat nás na boj "na život a na smrt". Získat samičku bylo kdysi otázkou přežití druhu.

Proto není divu, že se vlastně dostáváme do stresové reakce: vše nepotřebné (jako např. trávení) se odkládá a tělo se soustředí na veledůležitý výkon dobývání partnera. K takovému lovu patří i to, že člověk kolem sebe nic jiného "nevidí neslyší" - zužují se totiž nejen cévy, ale i pole vědomí. U zamilovaných lidí nacházíme též zvýšenou hladinu "stresového hormonu" kortizolu, který mění naše imunitní reakce. Tělo tedy dostane pořádně zabrat.

Serotonin

Současně ovšem dochází ještě k několika jiným změnám v našich chemických mechanismech. Klesá např. aktivita serotoninu, a to podobným způsobem jako při obsedantně kompulzivní poruše. To přispívá k naší posedlosti milovaným objektem: máme pocit, že nám stále cosi chybí, myšlenky na něj se vtírají ve dne v noci, nemůžeme spát, vytahujeme ze šuplete jeho fotku, dokola si vykládáme karty, jestli nás má rád, voláme mu, ztrapňujeme se  - cokoli.

Cokoli, co utiší náš neutuchající hlad a nejistotu. Starší psychiatři takovémuto stavu, kdy mysl je ovládána jednou jedinou myšlenkou, říkali monománie. Zamilovanost se k monomániím také řadila - tedy k jakési formě duševní poruchy. Na funkční magnetické rezonanci mozku navíc vidíme, že se snižuje aktivita tzv. prefrontální kůry, kde mají sídlo poznávací a řídící funkce - přirovnání k duševní poruše tedy není úplně od věci.

Ne nadarmo se říká, že se někdo do někoho "zbláznil". Tento stav serotoninového nedostatku trvá rok až dva.

Oxytocin

Vztah pokračuje, přebírají postupně vládu nad naším milostným životem hormony oxytocin a vasopresin. Oxytocinu se někdy přezdívá "hormon lásky" - vytváří totiž citové pouto mezi lidmi, kteří se vzájemně dotýkají, a to hlavně mezi matkou a dítětem. Funguje to ale i u milenců. Čím déle jsou spolu, tím víc se oxytocinová vazba upevňuje. K největšímu výlevu oxytocinu dochází při orgasmu, proto je pravidelný a uspokojivý sexuální život jedním ze základních předpokladů stabilního partnerství (není ovšem zdaleka předpokladem jediným a nedá se ani říci, že kvalitní vztah bez sexu není vůbec možný - vzájemná oddanost ovšem nebude tak přirozená a odolná vůči různým jiným negativním vlivům).

Oxytocin se v dlouhodobém vztahu uplatňuje i jinak: pod jeho vlivem se chováme láskyplně, empaticky, nesobecky, lépe spolupracujeme - což je časem vlastně důležitější než samotný sex. Po dvou až třech letech vztahu se v mozku začnou ve zvýšené míře vylučovat i endorfiny, které spolu s oxytocinem působí i proti stresu a bolesti - proto se v pevných svazcích cítíme bezpečně.

Věrnost

Ne všichni mají vůči oxytocinu stejnou citlivost, což je jeden z důvodů, proč se lidé chovají v milostných vztazích různě - někteří jsou věrní až za hrob, jiní se v určité fázi začnou nudit a hledat další zdroje dopaminové euforie. Hezkým příkladem této rozdílnosti ve zvířecí říši jsou dva druhy hrabošů. Hraboš prérijní má vysokou hustotu oxytocinových a vasopresinových receptorů jak v centru odměny, tak v tzv. amygdale (oblasti, kde se tvoří vzpomínky spojené s emocemi).

Tyto receptory se stanou aktivními ihned po prvním spáření samce se samicí (jedná se o tzv. epigenetickou modulaci sexuálního chování). V důsledku toho mezi nimi prakticky okamžitě vzniká doživotní vazba a nikdy už nechtějí jiného partnera. U hraboše horského však tyto receptory zůstanou z velké části zablokované. Hraboš horský je navíc citlivější na dopamin, takže u něj jako "odměna" funguje samotný sex, aniž by příliš dbal na výběr partnera.

To vede k promiskuitnímu chování. Hraboš horský je prostě šťastný, když souloží, je mu jedno s kým, milovat ho nemusí  prakticky ani nikdy nezačne. Jeho evoluční strategií je "rozsévat své geny" a potomstvo nechť se o sebe stará samo. 

A co když nás nechce?

Touha po lásce a sounáležitosti je tou nejzákladnější lidskou motivací. Jde o jednu z evolučně nejvýhodnějších vlastností, díky níž jsme se vyvinuli jako "hypersociální" druh. Všichni v sobě máme jakousi "evoluční vzpomínku", že odmítnutí by nás mohlo stát život. Proto, máme-li opět citovat populární písně, když se láska dostaví "nečekaně a jednostranně", připadá nám "strašná a hrozná". 

Vědecky řečeno, náš organismus se při odmítnutí ocitá v obrovském stresu. V mozku se aktivují některé části tzv. cingulární kůry a hippokampu, v nichž se nacházejí centra pro tělesnou, emoční i sociální bolest. Odmítnutí nás tedy může bolet i fyzicky. Rčení jako "bolí mě srdce" nejsou žádnou básnickou metaforou, nýbrž vycházejí z toho, co v takové situaci skutečně tělesně vnímáme.

K zamilování i lásce je tedy rozhodně zapotřebí ta správná "chemie". Rozum nám může stokrát říkat, že Honza je chytrý, zodpovědný a určitě bude dobrý táta. Nemá-li v sobě něco, a může to být opravdu cokoliv, to, co má třeba zrovna Petra - úsměv, oči, hlas, nebo dokonce i nějaké veskrze negativní vlastnost, která nás ovšem fascinuje - tedy nemá-li v sobě cosi, co na nás podvědomě působí jako droga, k žádné dopaminové bouři v centru odměny nedojde, a velká láska se tudíž nekoná.

Mnohem horší ovšem je, když kvůli někomu vyvádíme jako smyslů zbavení, a jeho vlastní dopaminové receptory jsou přitom vrozeně necitlivé vůči jakýmkoli podnětům - nebo prostě náš šarm nepůsobí na dotyčného jako podnět. To pak nezbývá než začít chodit s Honzou nebo Petrou a svému nucleus accumbens nabídnout jinou "odměnu". Pokud možno by to neměly být tuny čokolády, herní automaty nebo rekreační drogy. 

Běžte si raději zaběhat - rozproudí se vám krev, rozpumpuje srdce a po pár kilometrech se dostaví podobná dopaminová blaženost, jako když se na vás podívá On, Ona. A nakonec kdo ví, v kom vaše vlnící se pozadí vyvolá nečekanou chemickou explozi a může to být kdekoliv, v Praze, v Plzni i v Brně.

[ivi]