Vzali se z rozumu

Miroslav Plzák: "Šťastné manželství nemůže být cílem. Za šťastného můžeme považovat člověka, který je šťastný deset minut denně. Stále šťastný dokáže být jen imbecil."

Manželství zákon definuje jako "trvalé společenství muže a ženy, jehož hlavním úkolem je založení rodiny a výchova dětí." Jak jednoduše to zní, tak složité to je. Šance, že vaše manželství vydrží, je podle statistik v Česku zhruba padesát na padesát, takže každé druhé manželství se rozpadne, bohužel. Přitom mnozí z nás v manželství věří, mnozí z nás po něm touží, ale jen nemnozí to dokážou.

Začalo to jinak

Když hovoříme o manželství, nemůžeme nehovořit o lásce. Tedy z dnešního pohledu. Láska jako cit nebo prožitek je nejspíš stále stejná, ale s láskou a manželstvím to dřív bylo úplně jinak. Nezačínejme rovnou od Adama, ale už ve starém Řecku, kde neměla láska s manželstvím vůbec co dělat. Láska vášnivá byla považována za něco jako pomatení smyslů a zamilovaný za blázna. 

Nejvřelejší cit manžela k manželce, pokud k ní necítil přímo nenávist, byla filia - náklonnost. Funkcí ženy bylo rození potomků a péče o dům - je pozoruhodné, jak se podobný model napříč staletími zachoval dodnes. Dalším příspěvkem antiky je obdiv k platonické, tedy nenaplněné lásce, a zajímavá myšlenka, že nejlepší láska vzniká mezi lidmi stejného pohlaví.

Je to nemoc

Je málo známé, že i u nás ještě raný středověk lásku pokládal za nemoc a podíváte-li se do středověkých lékařských knih, najdete tam dokonce i radu, jak se této nemoci zbavit. Byla popisována jako "intenzivní touha doprovázená velkou smlyslovou žádostivostí a utrpením mysli", což se do dnešních dnů nezměnilo. Francouzský historik Jacques le Goff napsal: "To, co my dnes nazýváme láskou, středověk patrně neznal. Dokonce je to pro něj pejorativní slovo".

Teprve v 17. století se začala objevovat idea, že láska může být šťastná, ale přesto nebyla příliš rozšířena myšlenka, že by se manželé měli milovat. A už vůbec ne, že by si měli volit své protějšky. K tomu, že by láska mohla být předpokladem k manželství, jsme se dopracovali až zhruba v polovině 19. století! Do té doby byla svatba téměř bezvýhradně synonymem obchodu. Takže zkazky typu "Jak si chudá dívka prince vzala" jsou z historickéh hlediska naprostý nesmysl, ale dodnes se tato myšlenka chudým dívkám zamlouvá.

Zamilovanost zárukou štěstí?

Domluvené sňatky, které byly jedinou běžnou praxí po většinu historie (a v některých částech světa stále neochvějně fungují, např. v Indii), mají některé nesporné výhody: nevěsta i ženich totiž pocházejí většinou ze stejného prostředí a jsou na přibližně stejné ekonomické úrovni. Což znamená, že i jejich rodiny jsou podobné a šťastní novomanželé se spíš vyhnou třenicím pocházejícím z jejich prapůvodních odlišností (vesnice - město, malá - velká rodina, chudí - bohatí).

Je to sice smutná přímá úměra, ale čím víc se rodina drahocenného liší od vaší, tím větší je pravděpodobnost nesnází. Jestliže v jeho rodině vládne rukou tvrdou a nesmlouvavou otec, těžko lze očekávat, že váš vyvolený nechá, abyste vy velela rukou tvrdou a nesmlouvavou jemu. Bude chtít velet sám. Ve společnosti, kde se sňatky běžně domlouvají, bývá role muže a ženy vcelku přesně stanovena a tradičně se předává z generace na generaci. Ženy si to feminismem trochu zamíchaly.

V naší kultuře dle odborníků v manželství vztahy fungují zhruba takto (obecně, v úvahu berte šťastné výjimky, které potvrzují pravidlo): napřed zamilovaní - poté utváření vztahu - vznik manželství - postupný úbytek vášně (tzv. přátelská láska). V kulturách, kde jsou běžné dohodnuté sňatky, může docházet k následujícímu: partner neznámý - vznik domluveného manželství - možné zamilování a vytváření intimního vztahu v průběhu soužití. 

Co třeba Maryša?

Maryša je hezkým příkladem domluveného sňatku. V dramatu bratrů Mrštíkových se příznačně setkalo staré s novým: průmyslová revoluce v 19. století vyvolala řadu společenských změn a ženy začaly pomalu zjišťovat, že mohou dělat taky něco jiného než tancovat kolem domácnosti a manžela. Že existuje i možnost, byť zatím hodně mlhavá, že se s nimi nemusí zacházet jako s majetkem, ale že můžou rozhodovat o svém životě samy. 

V dramatu bratrů Mrštíkových se Maryša, dcera bohatého sedláka, zamilovala do synka z chudé rodiny, ale otec pro ni měl vyhlédnutého bohatého mlynáře Vávru. Příběh je proslulý: Maryša je donucena k sňatku, manželství je nešťastné, Vávra nebohou manželku dokonce bije a s jejím otcem se soudí o to, oč celou dobu ve skutečnosti šlo - o věno... Drama vrcholí tím, že Maryša manžela otráví otrušíkem v kafi. 

Mimochodem, všimněte si, jak to dřív bylo snadné: dneska by žena na prostředek vhodný k vyprovození manžela na onen svět potřebovala recept, při odchodu z lékárny by ji natočily pouliční kamery a při pitvě by se na všechno stejně přišlo.

V dramatu Maryša autoři popsali osud Marie Horákové z Těšan, která si jako dvacetiletá vzala Felixe Turka, o patnáct let staršího vdovce se třemi dětmi. Možná ho nechtěla, možná měla jiného, došlo k podzvižení na vsi... Každopádně Marie svého manžela neotrávila, alespoň ne otrušíkem, prožili spolu 39 let a vychovali šest dětí. Na jejich společném hrobě je nápis: "Napsáno drama - prožito větší". Tolik k realitě domluvených sňatků. 

Plusy a minusy

Ačkoli si ženy dnes nedovedou představit, že by jim manžela bez ohledu na potřeby vybrali rodiče, ještě pár generací zpátky byla vlastní volba partnera prakticky nemyslitelná. Ženy byly vychovávány a vedeny k budoucímu sňatku a oddané doživotní službě manželovi a dětem - a braly to jako samozřejmost, protože jiná možnost prakticky neexistovala. Ale pro nás nemyslitelný výběr budoucího manžela rodiči může přinášet i určitá pozitiva: ve stavu akutní zamilovanosti nedokážeme objektivně vidět negativa objektu našeho vzplanutí.

U domluvených sňatků odpadají peripetie s hledáním partnera a v případě selhání můžeme veškerou vinu svalit na špatný výběr rodičů a uchýlit se do jejich provinilé ochranné náruče. Nevýhodou domluvených sňatků pro mnohé bylo, že atraktivnost nevěst byla v přímé úměře k velikosti věna a dalších benefitů sňatkem získaných, neboli čím chudší nevěsta, tím hůře udatelná.

Dnes se naštěstí zohledňují i jiné přednosti než velikost pole a počet kusů dobytka, je to dokonce naopak - solventní by měl být muž, žena může oslnit inteligencí, vzdělaností, krásou či nezávislostí, což ještě před pár desítkami let nehrálo žádnou roli. Ačkoli žijeme v době, kdy nad rozumem vítězí spíš cit a kdy nám rodiče do výběru příliš mluvit nemohou, mohou případně nesouhlasit (v nejhorším případě nás vydědit), stále je dost žen (i mužů), kteří partnerství pojmou jako záležitost ekonomickou.

Ačkoli se zdá, že je partner, disponující zavedenou továrnou na masové konzervy, trochu retardovaný, přednosti zajištěného života v jistotě a luxusu jaksi převáží fakt, že neumí číst. Ale to není nic nového. Věky osvědčená praxe vyznívá spíš ve prospěch rozumu než citu, ale průzkumy spokojenosti párů provedené v Anglii a v Indii (kde jsou až na naprosté výjimy sňatky domluvené) dopadly jen mírně ve prospěch Indie, stejně jako průzkumy párů, které se "vzaly z lásky" a které "musely brát".

Všimněte si slova "mírně". Ukázalo se totiž, že ať z lásky, nebo z rozumu: je daleko důležitější, jak se dál lidé k sobě chovají a jak o vztah pečují.

Nová doba, nové pojetí

I dnes se ale lidé berou z rozumu. Proč to dělají? Zde je pět nejčastějších důvodů.

Únava

Stává se to oběma pohlavím. Už nechtějí dál hledat vhodného partnera, jsou unaveni ze všech zklamání a už prostě NECHTĚJÍ. Co se stane? Sleví ze všech svých představ a požadavků a vrhnou se do svazku bez dalšího přemýšlení.

Touha po dítěti

Tato situace se mužů moc netýká, skoro vůbec. Ženám začnou tikat biologické hodiny, začnou být šílené, protože si uvědomí, že nemají ještě ani vhodného partnera a roky utíkají. Využijí tedy "pomoci" někoho, kdo je nejblíže. Ale co budou dělat až naplnění z dítěte vyprchá?

Pocit bezpečí a finanční jistota

Nemusí se jednat hned o zlatokopectví. Stačí, že vás přitahují více lidé, kteří jsou zodpovědní a finančně zajištění. Co si budeme nalhávat, je tu zde hned o pár problémů méně. 

Strach ze samoty

Když je člověk mladý, moc ho nenapadají scénáře, kde je v hlavní roli obrovská samota. Toto se týká spíše starších ročníků. Takoví lidé mají za sebou už všechno možné i ztrátu někoho blízkého a potřebují mít po svém boku alespoň nějakou spřízněnou duši. V takové chvíli začíná být přátelství více než láska.

Na "truc"

No, máme tady vítěze nejhloupější. Ať se tímto krokem chcete pomstít komukoli, nakonec zabřednete v neštěstí vy sami. Pomstít se rodičům nebo bývalému partnerovi se prostě nevyplácí. Vždycky vás k takovému činu vedou negativní emoce a z těch nic pevného určitě nevystavíte. Vstupovat do manželství tímto způsobem je docela dost nebezpečné.

Nenechávejte za sebe rozhodovat někoho jiného. Jestli už doopravdy víte, co chcete, a pořád jste toho pravého partnera nebo partnerku nepotkali, vyzkoušejte vědecký seznamovací dotazník a partnerskou shodu podle zvěrokruhu.

[ivi]