Škodolibost: cizí štěstí je pryč

Někdo vás vytlačí z levého pruhu na dálnici. O pět minut později vidíte, jak nebezpečného řidiče staví policie: škodolibá radost! Váš šéf si došlápne zrovna na toho kolegu, se kterým si konkurujete a který vám už měsíce leze na nervy: škodolibá radost! Politika hlásajícího rodinné hodnoty nachytají na záletech: škodolibá radost!

Filozof Arthur Schopenhauer posměch odsuzoval jako "chechot pekla". I když škodolibost člověka zrovna nezušlechťuje, není třeba ji démonizovat. Konec konců se jedná o naprosto přirozený pocit. A navíc se objevuje spíš v "odstínech šedé" a většinou jako emoční stopa, která rychle mizí v hloubi našeho mozku - nejde o tu nejtemnější, čistou formu. Přesto bychom neměli pouštět ze zřetele, že je to věc spíš nepěkná.

Škodolibá radost lidi obveseluje. Člověk vidí trápení jiných a reaguje na ně potěšením, místo aby s nimi soucítil. V knize s názvem Škodolibost a temná stránka lidské přirozenosti popisuje autor Richard Smith naši současnost jako "epochu škodolibosti". Podle něj jsme tímto fenoménem obklopeni daleko častěji, než bychom byli ochotni věřit. to se ukazuje třeba na aktuální nabídce médií. V televizi a na internetu vidíme boom pořadů plných drbů.

Pořady, ve kterých ze sebe lidé dobrovolně dělají objekt škodolibosti, se těší velké oblibě. Vzpomeňme například na uplynulé ročníky pořadu Stardance s "nešikovnými tanečníky", i v oblíbených pořadech o vaření je škodolibé trefování se do soutěžících téměř nepostradatelné, ať už se "kosí" navzájem, nebo tak činí "velký šéf". O radosti, když se nám na video podaří zachytit chybu, omyl nebo smůlu někoho jiného a sdílet je na sociálních sítích, ani nemluvě. 

Když se prominenti dostanou do potíží, může být zlomyslnost veřejnosti nemilosrdná. Co přesně ale škodolibost vyvolává, jaké příčiny usnadňují vznik této temné emoce? Aby na to přišli, zformulovali Richard Smith a jeho kolegové pět rozhodujících otázek:

• V jakých situacích lidé nejsnáze a nejsilněji cítí škodolibé pocity?
• Skrývá se za rozličnými formami škodolibosti jeden obecný psychologický mechanismus?
• Existují charakterové rysy, kvůli kterým je člověk zvlášť náchylný k projevům škodolibosti? 
• Jedná se o vrozené chování?
• Co se děje v mozku, když cítíme škodolibost?

Spravedlivá odplata

Americký psycholog Smith se už mnoho let zabývá temnými stránkami lidských pocitů. Přitom zjistil, jedno: vlastní škodolibost je nám většinou trapná. Kdo by také chtěl veřejně přiznat, jaké zadostiučinění cítí, když je svědkem trápení někoho jiného? Proto své zlomyslné nadšení raději skrýváme. Jsou ovšem situace, ve kterých to jinak nejde. Když si například myslíme, že svou zlomyslnost sdílíme s jinými lidmi a že je tím pádem společensky akceptovaná, pocity viny nám škodolibou radost nijak moc nekazí.

V takovém případě ji můžeme ukázat otevřeně. Zda a jak silně si vychutnáváme trápení druhých, záleží také na tom, jak odhadujeme "oběť". Pokud někoho považujeme za nesympatického člověka, třeba proto, že lidi kolem sebe permanentně peskuje, pak mu smůlu z celého srdce přejeme. Máme ji za důkaz toho, že spravedlnost existuje. Richard Smith věří, že podstatný přínos tohoto fenoménu spočívá v tom, že uspokojuje náš smysl pro spravedlnost.

Ten se naplno projeví i ve zmíněné situaci, když pozorujeme, jak šílence, který nás před chvílí na dálnici ohrožoval, staví policie.

Podobně to vypadá, když je odhaleno pokrytectví. Odhalení pokryteckého chování v lidech vyvolává škodolibost v nejčistší formě, bez jakéhokoliv náznaku pocitů viny. Jak je ale možné, že se nám, kdo se považujeme za morálně integrované osobnosti, vůbec daří cítit radost z neštěstí jiných? Škodolibost je pasivní. Jinak řečeno: my sami nikomu neškodíme, nejsme tedy žádným způsobem zodpovědní za to, co se "oběti" přihodilo.

Tak se můžeme i nadále dívat do zrcadla a uchovat si víru v to humánní v nás. My a sadisté? Kdepak, copak můžeme za rány osudu? Škodolibá radost nám umožňuje odžít si pomstu v "light" variantě. 

Skrytý základ: sociální srovnávání

Za základní psychologický motiv škodolibé radosti se považuje sociální srovnávání. Naše sebehodnota konec konců podstatnou měrou závisí na tom, jak posuzujeme sebe sama v porovnání s ostatními. A proto se srovnáváme stále a všude - někdo víc, někdo méně. Snažíme se odhadnout naši pozici mezi přáteli, kolegy, naši pozici na večírku, ve skupině, s níž trávíme dovolenou. Vše, co děláme, se vztahuje k tomuto kontextu. 

Toto porovnávání nám může poskytnout čerstvý závan sebevědomí: když sami sebe na večírku vnímáme jako oblíbeného partnera k rozhovorům nebo když při pohledu "dolů" zjišťujeme, že se jiným vede hůře než nám. Srovnávání může být ale také zdrojem cenných informací. Všimneme-li si, že kolega odvádí lepší práci než my, může nás to motivovat, abychom se mu vyrovnali. Ovšem někdy je to prostě frustrující. Když vzhlížíme "nahoru" a zjišťujeme, že "takový jako on bych chtěl být taky", případně že "taky chci mít to, co on" - ale vedomí, že je k tomu třeba něco udělat, tu chybí. Tady už se dostáváme ale od škodolibosti k závisti.

Právě lidé, kteří přehnaně žárlí na úspěch druhých, mají největší sklon ke škodolibým reakcím. Tím škodolibost umisťuje do spekulativního - evolučního kontextu. Čím vězí kdo hlouběji v sociální a hospodářské struktuře, s o to větším potěšením prožívá útoky na status jiných lidí. Když nás závist opravdu bolí, působí škodolibost jako vítaný a "krátkodobě velmi uspokojivý" protilék. 

Díváme se na televizní reality show proto, abychom získali hluboký vhled do lidské existence? Samozřejmě, že ne: Pouštíme televizi proto, abychom viděli trapné scény, díky kterým se budeme cítit trošku lépe, až budeme myslet na náš malý, nezfilmovaný život. Škodolibá radost tak dokáže, i když jen trošičku, zvýšit náš pocit sebehodnoty. Pomáhá nám, protože vidíme, že i jiní lidé mohou být omylní.

Nic dobrého ti nepřeju!

Byla identifikována určitá forma závisti, která vyvolává škodolibost obzvlášť snadno a přímo. Jedná se o "zhoubnou závist", tedy o to, co se označuje jako nepřejícnost. Nepřejícný člověk nevidí žádné možnosti, jak uniknout svým pocitům méněcennosti a své frustraci tím, že by na sobě pracoval a zlepšil tak svůj status. Proto v tomto případě obrací pozornost výhradně na toho, komu závidí, komu více či méně otevřeně přeje, aby o svou pozici přišel. to pak je ta opravdu temná, zhoubná forma závisti.

Psychologové už dokážou závist promyšlenými strategiemi a dotazníky cíleně vyvolat a dokázat. Právě to využili Smith a Van Dijk při svém výzkumu. Požádali několik stovek probandů, aby si vzpomněli na momenty, ve kterých nad nimi měli jiné lidé navrch. Potom měli odpovídat na otázky: Opravdu si člověk, na kterého právě mysleli, svou dobrou pozici zasloužil? Nepřáli jste tomu člověku jeho úspěch, anebo jste mu jen trochu záviděli? Nakonec si pokusné osoby měly představit, že se tomu člověku něco přihodilo. Jak moc by je pobavilo, kdyby si na večírku polil oblečení vínem?

Po důkladné statistické analýze všech důležitých faktorů tým dospěl k zajímavému závěru: jen v případě nepřejícnosti cítily pokusné osoby škodolibost, která nezávisela na žádných dalších vlivech. To znamená, že nepřejícnost může vyvolat pocit škodolibé radosti, aniž by v tom hrály roli další okolnosti, jako je odpor nebo zlost na "oběť" anebo pocit, že si to dotyčný zasloužil.

Další studie ukazuje na jiné "urychlovače" škodolibé radosti: lidé se obzvlášť intenzivně radují z neštěstí druhých, když je jejich vlastní sebevědomí na nule. V jednom experimentu se podařilo dostat část pokusných osob "na kolena". Zadali jim neřešitelný úkol a později je informovali o jejich "selhání". Po tomto neúspěchu - což znamená ohrožení pocitu sebehodnoty - jim přehráli video s nepovedeným výstupem jedné zpěvačky v nějaké castingové soutěži.

Video v tu chvíli zapůsobilo na poraněné duše probandů jako doušek živé vody. Pokusné osoby si svou škodolibost pořádně užily - na rozdíl od probandů z druhé, kontrolní skupiny, jejichž sebevědomí výzkumníci přecem ušetřili. Tendence ke škodolibosti tak může naznačit, jak je na tom konkrétní člověk s pocitem vlastní hodnoty. Richard Smith ale nevěří, že by se díky škodolibosti mohlo pochroumané ego trvale restaurovat. To by nefungovalo. Budeme na sobě muset všichni přece jen zapracovat.

V západní společnosti je obecně považováno za morálně závadné nebo přinejmenším za nevhodné projevovat radost nad neúspěchy, smůlou nebo neštěstím druhého. Zajímavé přitom je, že samotný termín pro tuto "problematickou" emoci má jen němčina a čeština. Angličtina se v této oblasti pomáhá německým výrazem Schadenfreunde. 

Nebuďte škodolibí, najděte si lásku u nás na internetové seznamce a buďte šťastní.

Zdroj: https://www.theguardian.com

[ivi]