Domů

Seznamovací dotazník

Fotoseznamka

Lifestyle magazín

Registrovat nyní

Všechny články O seznamovaní Zdraví a krása Volný čas Recenze Soutěže

Puberťáci: jsou tu mezi námi

13.květen 2019
Puberťáci: jsou tu mezi námi

Odsekávají, odmlouvají, mluví sprostě, koulejí očima, chvíli se hystericky smějí a pak hodiny mlčí. Jsou dnešní puberťáci stejní, jako jsme byli my a předchozí generace?

Občas brbláme, že to s těmi puberťáky není k vydržení - pořád přilepení k počítači, civí doblba, na všechno mají názor, a nejlépe opačný než ten rodičů. Ti si říkají, že takoví určitě nebyli. Skutečně? Zpěvačka Madonna, známá provokatérka, si dnes stěžuje, že s ní dcera v šestnácti, poté co dostala iPhone, přestala mluvit, a jak je strašné, že ji vidí pořád jako holčičku, a přitom je to žena. Přitom ona, která se musela už od dětství kvůli smrti matky stavět na vlastní nohy, taky nebyla žádná pokorná květinka.

Hned zkraje dospělosti fotila akty a tancovala v gay barech. Když ještě nedospělé dcery bývalého prezidenta George Bushe mladšího na veřejnosti vesele popíjely bourbon, pěkně to od otce schytaly - otce s vagonem másla na hlavě, který měl sám s alkoholem velké problémy

Možná, že dcera vaší kamarádky se zase pořád fotí mobilem a v sedmé třídě se maluje. To svět neviděl! Ale viděl, její matka se zmalovala už v pětce (a dostala na zadek, když ze rtěnky světoznámé značky zbylo rozlámané torzo) a nefotila se jen proto, že nebylo čím. Sebeobdivování doháněla před zrcadlem. V tomhle všem jsou puberťáci stejní, dokonce stejní jako jejich babičky, dědové, prababičky, pradědové i praprapředci.

Něco jiné je. Podle všeho to vypadá, že se na ty naše puberťáky naložilo, mnohem víc, než bylo naloženo na generace předtím. Za to, že občas bývají hodně nesnesitelní, tak částečně mohou i jejich rodiče. Tak jak ale pracovat s puberťákem?

Výkon jako mantra

V čem je dnešní doba tolik jiná? Ve výkonu. Dál, výš, rychleji, pořád být v pohybu kupředu. Takoví jsou dospělí (anebo se snaží být) a odráží se to i na jejich dětech. Obzvlášť v případě, že vyrůstají jako jedináčci. Oproti době před dvaceti třiceti lety už totiž vůbec není "in" být salámista a flákač se špatnými známkami, ale naopak šprt, který ví, co chce, a jde si za tím hlava nehlava. Děti, kterým nejde učení jednoduše, pak můžou mít našlápnuto ke zhroucení, jenže oni ho mají dokonce i ti, kterým to jde skoro samo.

Vezměme si třeba "Anetu", dceru nějakého vašeho kamaráda, chodí do sekundy osmiletého gymnázia, od první třídy má samé jedničky. Byla upozorňována, že na gymplu to nemusí tak být, ať se připraví, že sem tam bude i nějaká dvojka nebo třeba trojka a horší. Že je to náročnější škola a s horšími známkami počítáme. Jenže ne, má pořád samé jedničky. Učí se jak divá. Její rodiče jsou vysmátí. Ale jen do té doby, než začne vyprávět o tom, že jsou dny, kdy se dcera vzbudí, civí do stropu a bez vysvětlení odmítá jít do školy.

Máte doma puberťáka?

Mlčí, nekomunikuje, je to šílené. Většinou z ní až odpoledne vyleze, že se bála třeba matematiky nebo biologie, protože si nebyla jistá, že vše umí na sto procent. Raději nejde do školy, než aby jí hrozila dvojka. Co jí tak vadí na horších známkách? Její odpověď? Prostě jí to vadí, nesnese pocit, že udělala chybu. Rodina ji přesvědčuje, že se člověk neučí kvůli známkám, že si má vybrat předměty, které ji baví, a v nich být výborná a v těch ostatních třeba jen "dobrá", ale zatím marně. Poznali jste se třeba v tomto příkladu? Nebo přístup celé svojí rodiny? Pokud ano, můžete sáhnout i po knize Jak přežít puberťáka, u které se možná i pobavíte.

Škatulkovaná generace

Navíc dnes žijeme v době, kdy se i zdánlivě nezařaditelné (děti nevyjímaje) snažíme naházet do šanonů a pojmenovat. Už odmala jsou děti sledovány, zda jsou vývojově dle tabulek, zda vše běží, jak má, jsou již od školkového věku v kroužcích, jezdí na pobyty, od první třídy mají často na krku čip na obědy, musí se hlásit rodičům na každém kroku, jsou stíhány za to, že se dost neučí. Nároky na ně jsou obrovské. Jsou nucené daleko dřív dospět, ale - jako by se přirozeně bránily - o to déle se jim nechce z domova.

Tím, že jsou odmalička pod drobnohledem a vše se obecně více řeší, jsou častějšími klienty psychologů a terapeutů. A nejedná se jen o konzultace, kdy se rodiče snaží vyhledat odbornou radu či pomoc raději včas a v předstihu, nežli by něco zanedbali. Což je naprosto v pořádku. Jenže.... Život puberťáka není peříčko.

Někdy se to přehání. Občas rodiče přijdou k psychiatrovi, aby napsal jejich šestnáctiletému dítěti, které se právě rozešlo s první láskou, antidepresiva. Naprostá většina lidí byla poprvé zamilovaná a poprvé se rozešla. Vybrečeli se, zanadávali na svět. Rodina nebo kamarádi pomohli. Ale běžet s tím za psychiatrem a chtít léky... Jak puberťáky motivovat? Dnešní děti jsou velmi vnímavé a často úzkostněji prožívají, co se děje okolo nich. Jakákoli jinakost či drobná odchylka se méně toleruje, je to dáno i dobou a celkovým systémem fungování.

Rodiče i učitelé jsou nuceni vše hned řešit, mnohé potíže i mírného rázu je třeba pojmenovat, každý hned podle nich vyzařuje agresivitu. To, co dříve bylo možné zvládnout například v rámci běžné docházky do školy, již dnes není možné. A tak děti, které byly před například dvaceti lety sympatickými mimoni, co nespočítali ani dvě a dvě nebo dokázali napsat "rohlýk", dnes putují do psychologických poraden a získávají diagnózu. Zatímco dřív učitelé přimhouřili oči a z dotyčného se stal skvělý truhlář nebo pěstitel jablek, dnes dostanou "cejch", který jim má pomoct.

S puberťáky je to někdy těžké

Někdy i pomůže, někdy zůstane cejchem, ať už je vidět navenek, nebo s ním dotyčný prožije život kdesi uvnitř. Problém nedostatku pozornosti a hyperaktivity se například v USA týká čtyř a půl milionu dětí, ročně vypíšou lékaři dětem osm milionů receptů na antidepresiva. Jejich spotřeba stoupá i u nás. Nikdo k dítěti nedostává návod k obsluze, tak to je.

A teď si namaluju linky!

Děti samozřejmě ovlivňuje i technika. Mobily, tablety, notebooky a věčné připojení. Ale bylo by opět falešné vykřikovat, to my jsme radši venku hráli vybíjenou a plácali sněhuláky. S chytrým mobilem v kapse by se jejich rodiče chovali stejně. Asi by stejně jako oni sledovali youtuberky, co na sociálních sítích ukazují, jak si dělají copy a malují oči, a jejich chlapecké protějšky, co vyprávějí, jak pitomí jsou všichni dospělí, a básní o nejlepších počítačových hrách. A daří se jim tak vydělat třeba i čtyři miliony dolarů ročně.

Nejen děti a mladí, ale i dospělí hledají jednoduché návody na život. Zpohodlněli jsme, než bychom si vzali knížku a naučili se dělat culík podle ní nebo zašli za kamarádkou a něco spolu vymysleli, radši si pustíme youtubera. Změnila se jedna věc. Není jisté, jestli se posunuly hranice stydlivosti, ty totiž spadají víc do osobnostních charakteristik člověka, ale určitě se změnily společenské hranice - co je společnost ochotná vnímat jako veřejný projekt, umění a kulturu.

To, co někteří lidé předvádějí na webu, by v době "před" bylo už za dobrým vkusem. Mohli by být klidně nazýváni problémovými puberťáky.

Obchod na druhou

Děti také pohlcuje všudypřítomné zboží, ze kterého jde doslova hlava kolem bez ohledu na věk. Když v osmdesátých letech zrušil americký Kongres regulaci "dětských" reklam, začaly obchodníkům žně, rodičům luxování peněženek a dětem tak trochu vymývání mozků. Komu jinému vnutit každou kravinu, kterou potřebujeme prodat, když ne tápajícímu a sama sebe hledajícímu člověku?

Ale víte co, není to tak zlé, jak říkají čísla a studie. Praxe totiž často bývá o něco "lidštější". Lépe řečeno, je a bude to takové, jaké to svým puberťákům uděláme my. Budou samozřejmě dál frfňat, protáčet oči až k nebi, odmlouvat, nebudou chtít uklízet ani s námi chodit na výlety, jezdit na návštěvy k babičce - stejně jako my. Podstata je v tom, že to musíme zkoušet znovu a znovu. Mluvit s nimi, smát se s nimi, občas zamhouřit oči, chystat jim zábavu, nechat je v klidu, ale ne napospas době.

Naši rodiče dělali to samé. Protože příklady táhnou. A dotáhly k dobrému miliardy puberťáků napříč tisíceletími.

Pokud můžete říct: "Máme doma puberťáka", tak ani to neznamená, že nemůžete s někým vyrazit na rande. Třeba i on bude mít doma puboše (pěkné synonymum, což?), co se nechce učit, a budete to moci spolu probrat.

Zdroj: https://www.healthychildren.org

[ivi]

Sdílejte tento článek na: