V porodnicích stále častěji polehávají tlusťoučká miminka a my víme, proč tomu tak je.
Jak je možné, že jsou mezi námi ještě i hubení lidé, když žijeme v prostředí, které podporuje obezitu? Pokud se mnoho lidí stravuje ve stáncích s rychlým občerstvením, pije přeslazené nápoje, vysedává před televizí a jezdí v autobusech, proč nejsou všichni obézní? A jestliže se tvrdí, že obezitu zaviňují geny, proč se dlouholetému výzkumu dosud nepodařilo tento názor potvrdit?
Odpověď na tyto otázky hledal vědec Edward Archer již jako student. V laboratořích si všiml, že geneticky stejné myši krmené stejnou potravou se velmi lišily co do velikosti. Kladl si otázku, co je příčinou tohoto rozdílu, když to nesouvisí ani s potravou, ani s DNA. Povšiml si toho, že gravidní myši, které nemohly během gravidity cvičit na otáčivém kole, produkovaly potomstvo, které bylo větší a tlustější, zatímco myši z první a druhé generace nebyly ještě o mnoho větší, v dalších generacích již větší byly.
Byl to zajímavý poznatek: úroveň aktivity babiček a matek myší v době gravidity již určovala velikost a tloušťku potomků. Ke stejnému závěru dospěl před padesáti lety i genetik D. S. Falconer. Podpora ze strany tohoto vědce potvrdila intuici E. Archera, že ani geny, ani potrava pro dostatečné vysvětlení vzniku obezity nestačí. Dnešní výzkumy uvádějí, že se na vzniknu obezity geny podílejí jen asi dvěma procenty. Zbývá tedy vysvětlit zbývajících 98 %.
Aktivní matky a jejich hubenější potomci spotřebovali více potravy a přijímali více kalorií než jejich tlustější neaktivní příbuzní. Nutriční vědec Jean Mayer prokázal, že aktivní živočichové bez ohledu na to, zda se jedná o myši, krysy nebo jiná zvířata, případně i o lidi, sice spotřebují více potravy, ale jsou hubenější a zdravější nez zvířata neaktivní.
E. Archer prostudoval do roku 2014 velké množství literatury a dospěl k závěru, že příčina spočívá v kombinaci složení matčina těla a fyzické aktivity v době těhotenství. Když jsou těhotné ženy fyzicky aktivní, pak se při zvýšené potřebě energie živiny přesměrují do svalů matky. Konkurence mezi matčinými svaly a tukovýmmi buňkami plodu přispívá k vývoji štíhlejších a zdravějších dětí. Geny a příjem potravy nehrají v tomto procesu významnou roli.
U neaktivních matek k takové konkurenci nedochází. Protože plod nemusí bojovat o energii a živiny, jeho tukové buňky zvětšují svou velikost i počet. V důsledku toho se zvyšuje i porodní váha novorozeněte. Toto je faktor, který těsně souvisí s obezitou dospělých a s cukrovkou typu II, předává se dalším generacím, ty se stávají ještě tlustějšími, neaktivnějšími a nezdravějšími. Je to příklad negenetického vývoje, kdy se vlastnosti předávají potomkům, aniž dojde ke změně genomu.
Po větší část historie vyžadovalo přežití lidí velké množství fyzické námahy. Lov, sběr plodů, kácení stromů, přenášení vody atd. znamenalo takovou fyzickou aktivitu, že záměrné cvičení nebylo vůbec třeba. V minulém století společensko-ekonomické změny však postupně odbourávaly fyzickou práci. Technický pokrok, spolu s vydatnější stravou, vedl zpočátku k tomu, že se rodily děti, které byly lépe vybaveny pro život než kdykoliv předtím. Ale od poloviny 50. let vlivem využívání zařízení usnadňující fyzickou práci, rostoucí popularity automobilů a pasivní zábavy lidé začínali stále více tloustnout a vést neaktivní život.
Například mezi roky 1965 až 2010 klesla potřeba energie u amerických žen v domácnosti o téměř 2000 kcal za týden. Ve stejném období se zdvojnásobila doba strávená u televize a počítačů. Výzkum ukázal, že obézní ženy v USA vykonávají velmi namáhavou práci jen méně než jednu hodinu za rok. Není proto překvapující, že nejen necvičící myši rodí větší a tlustější potomky, ale že totéž platí i u žen. V 70. letech dokonce byly matky tak neaktivní, že se u lidí změnil vývoj energetického metabolismu.
V důsledku toho byla novorozeňata tak velká, že se velmi zvyšoval počet porodů císařským řezem. Hlavní příčinou obezity nejsou geny nebo nenasytnost, ale negenetický vývoj. Nejlepším řešením epidemie obezity je přesvědčovat budoucí matky, aby zvýšily fyzickou aktivitu ještě před otěhotněním, připravily tak svůj metabolismus pro dobu těhotenství a rodily hubenější děti.
Kdo by nechtěl mít postavu jako model nebo modelka? Z médií na nás denně útočí reklamy na zaručené prostředky a metody vedoucí ke zhubnutí. Víte přitom, co se vlastně s tukem v procesu hubnutí děje? Věřte, nevěřte, vydechneme ho! Vědci si dali práci a podrobně vypočítali, jak probíhají chemické přeměny v těle a kam se vlastně tuk z hubnoucích těl ztrácí. Existují různé mýty, že se přemění v teplo, rozbije na "menší částečky" a vyloučí apod. Ve skutečnosti je to trochu složitější. Vlastně jednodušší.
Tělo ukládá přebytek proteinů nebo sacharidů v potravě ve formě tuku proto, aby si udělalo zásoby pro případ nouze. Mechanismus ukládání nebo zadržování zásob tělo nastartuje i ve chvíli, kdy je potravy nedostatek, z toho plyne rozčarování mnoha lidí, kteří skoro nejedí a přitom nehubnou. Metabolismus se zkrátka snaží tělo udržet naživu. Potrava se ve výsledku ukládá ve formě triglyceridových molekul. Triglyceridy jsou tuky, které obíhají v naší krvi. Zvýšená hladina triglyceridů je spojena s vyšším rizikem srdečních onemocnění.
Přebytek těchto tuků se ukládá v různých místech v těle v tukových buňkách. Strava s vysokým podílem sacharidů dokáže u citlivých jednotlivců hladinu triglyceridů zvýšit. Vzestup hladiny triglyceridů způsobují jednoduché cukry (včetně cukrů, které se nalézají v ovoci), alkohol, polynenasycené a nasycené tuky, kofein a potraviny, které neobsahují dostatečné množství vlákniny. Člověk, který má zvýšenou hladinu triglyceridů, by se měl těmto produktům zcela vyhýbat, a to dokonce někdy i včetně ovoce.
Triglyceridy se skládají z pouhých tří druhů atomů: uhlíku, vodíku a kyslíku. Chtějí-li lidé odbourat přebytečné tukové zásoby, musí se jejich triglyceridy rozštěpit do těchto elementárních stavebních jednotek. To se děje procesem známým jako oxidace. Při oxidaci triglyceridů se spotřebovává mnoho molekul kyslíku, výslednými produkty jsou oxid uhličitý a voda.
Například pro spálení 10 kg tuku člověk potřebuje inhalovat 29 kg kyslíku. Chemický proces spalování tuků vyústí v produkci 28 kg oxidu uhličitého a 11 kg vody. Lze spočítat, že v průběhu hubnutí se 84 % tuku, který se ztrácí, změní na oxid uhličitý a opouští tělo přes plíce, zatímco ze zbývajících 16 % se stává voda. Biochemikům jsou tyto reakce dávno známé, ale veřejnost asi nikdy takto neuvažovala. Plíce jsou tedy primární vylučovací orgán při hubnutí. Vznikající voda může být vylučována močí, potem, dechem, slzami nebo jinými tělními tekutinami. A je snadné ji doplnit.
Výpočty ukazují děsivou sílu sacharidů. Například malý 100 g muffin versus více než hodina cvičení: osoba vážící 70 kg, vydechuje v klidu jen 8,9 mg uhlíku s každým dechem (ve formě CO2). Za celý den, pokud tato osoba pouze sedí, spí, či dělá lehké činnosti, vydechne asi 200 g uhlíku. Stogramový muffin může pokrýt celých 20 % toho, co se vyloučilo. Nahradíme-li jednu hodinu odpočinku výkonem, jako je například lehký běh, odstraníme z těla 40 g uhlíku, uvádějí vědci.
Sledování osudu jednotlivých atomů v těle je zajímavé. Tajemství snížení hmotnosti však zůstává stejné: aby bylo možné zhubnout, je třeba buď jíst méně uhlíku (uhlohydrátů) nebo se hýbat a cvičit.
Tak, až se dostanete do správné formy a budete se cítit parádně, tak se hned seznamte s druhou polovičkou a vezměte ji někam na rande po naší krásné zemičce. Kam na rande? Poradíme!
Zdroj: http://www.sciencemag.org
[ivi]