Domů

Seznamovací dotazník

Fotoseznamka

Lifestyle magazín

Registrovat nyní

Všechny články O seznamovaní Zdraví a krása Volný čas Recenze Soutěže

Poznejte výchovu neposlušných holek

25.srpen 2018
Poznejte výchovu neposlušných holek

Co bychom měli své děti naučit kromě toho, že kamna pálí a při přecházení se mají rozhlédnout? Holky i kluci potřebují mít vyšší sebevědomí a zároveň umět respektovat hranice. Tím, jak vychováme děti, můžeme totiž opravdu změnit svět.

Celosvětová kampaň #MeToo odkryla víc než jen obrovský rozsah sexuálního obtěžování. V dalších a dalších diskuzích na sociálních sítích se odkopávali "slušní lidé" vybavení "selským rozumem" komentáři, kterými znevažovali oběti. Bagatelizováním ale nejvíc ze všeho jen dokola dokazovali, že takovou kampaň potřebujeme jako sůl. A že potřebujeme opravdu velkou změnu. Aby se už další holky nepropadaly hanbou a necítily se vystrašené, když je někdo zasypává oplzlostmi v autobuse.

Aby se nikdy víc nemusely bát, že když odstrčí dotěrného šéfa, jejich kariéra tím skončí. Nemůžeme převychovat dnešní dospělé šovinisty. Co ale udělat můžeme, je vychovat další generaci tak, aby už obtěžování nezažívala více než polovina Češek, jak je tomu dnes.

Konec hodných holek

Hodné holky se možná dostanou do nebe, ale taky se z nich snadno stanou oběti. Poslušnost je totiž docela zrádná věc. Jasně, že s poslušnými dětmi je lehčí práce. Neodmlouvají, nevyvádějí, nedělají scény, nezpochybňují naši autoritu. Jenomže tohle všechno je často podmíněno strachem. A pokud dítě ze strachu z trestu nebo ztráty lásky udělá, cokoliv budeme chtít, jak se asi zachová, když na něj nastoupí nějaká jiná "autorita", která v něm dokáže vyvolat strach a bude vyžadovat poslušnost?

Poslušnost není zrovna nejlepší výbava. To, co děti potřebují, je zdravé sebevědomí. Jenomže to klade na rodiče daleko vyšší nároky, než je pevná ruka a přísný tón hlasu. Mnohdy to znamená, že musíme zapracovat nejdříve sami na sobě a odhodit zažité vzorce chování, které jsme vědomě či nevědomě přijali od svých rodičů.

Sebevědomí roste v dítěti od narození a souvisí s pocitem přijetí. Pokud je dítě přijímáno takové, jaké je, sebevědomí se nepoškodí. Zní to jednoduše? Jenže když dojde na praxi, zjistíme, že to málokdo z nás přirozeně umí. Dokázat přijmout dítě bez hodnocení není v naší společnosti přirozené. Jsme zvyklí srovnávat a kritizovat, i děti.

Špatně, šikulko!

Jedním ze základních principů montessoriovské výchovy je právě budování úcty k sobě i druhým. Nejdřív je potřeba postavit se vlastním strachům. Najděme jejich příčinu a nepřenášejme je dál na své děti. Takovým strachem může být obava z vlastního selhání nebo třeba z opuštění. A příčiny najdeme téměř jistě ve svém vlastním dětství. Dalším krokem je nechat dělat děti to, na co fyzicky opravdu stačí. Nejspíš toho zvládnou mnohem víc, než si myslíte.

Podporujme děti v jeich samostatnosti. To nám půjde, pokud omezíme servis, který dětem děláme. Hledejme možnosti zapojení dětí do domácích prací. U těch domácích prací je přitom velký rozdíl, jestli dáme dítěti za úkol vynášet koš a pak ho s tím úkolem obden "buzerujeme" do zemdlení, nebo jestli ho odmalička podpoříme v tom, aby s námi doma spolupracovalo takovým způsobem, jaký zvládne.

Nenechte se nikým obtěžovat, ani partnerem

Šikovné dítě které má důvěru v sebe a své dovednosti, totiž nevychováme tak, že mu budeme opakovat, jaká je veliká šikulka, a přitom budeme kritizovat a vylepšovat vše, co udělá. Naše slova a činy by tak byly v rozporu. Od samostatnosti k sebevědomí je to už jen kousek. Prádlo nevisí na sušáku úplně rovně a těsto na palačinky tiše stéká po dvířkách linky. Ale to jsou přece nepodstatné malichernosti.

Činy nad slova

Další důležitý bod je kontakt s vrstevníky. Pozorujte, jak na sebe děti reagují, a učte se zasahovat jenom ve chvílích nezbytně nutných. Je to jako zázrak, když dítě může poznávat reakci toho druhého. Zasahovat jen minimálně, přestat řešit všechno za své dítě a dovolit dětem, aby se učily z vlastních zkušeností a z toho, jak jejich činy působí na ostatní. To je pro dítě nenahraditelná škola toho, jak to vlastně ve společnosti chodí. A jejich sebevědomí, vědomí o sobě jako součásti společnosti, roste.

Zároveň je ale potřeba poskytnout malému dítěti neotřesitelnou jistotu. Je důležité, aby nás dítě mělo doslova za zády. Reagujme, naslouchejme jeho emocím. A díky našemu příkladu řešení situace, bez vysvětlování, se naučí reagovat samo. Jinými slovy, neříkejte mu, co má dělat, ale prostě to tak sami dělejte. Přece je známá věc, že dítě toho od nás okouká mnohem víc, než si myslíme.

Kde je vystrčeno...

Sebevědomí a jistá zdravá dávka neposlušnosti ve vztahu k samozvaným "autoritám" je dobrý základ. Na tom už se dá stavět. Teď je třeba dítě naučit, že existují hranice přijatelného fyzického kontaktu. Nesmí se jich každý dotýkat a děti můžou říct, že jim to vadí. I kdyby šlo o něco tak neškodného jako lechtání od dědečka. Prostě v téhle oblasti NE znamená NE za každých okolností a v jakémkoli věku. Ale nestačí to dětem jenom říkat, musíme to i žít. Jestliže dítě nechce dát pusu tetě, tak přece nemusí. Zamávat na rozloučenou je taky v pohodě.

Respektovat tyhle hranice musíme samozřejmě i my, rodiče. V naprostém rozporu s tím je ono žertovné: "Kde je vystrčeno, tam je dovoleno." Ne, opravdu není. Možná to říkáme v legraci, nemyslíme tím přece nic zlého, ale přesně tenhle přístup k limitům tělesného kontaktu vede k názoru, že oběti obtěžování si za to tak trochu mohou samy, když přece měly "vystrčeno", někdy to může být krátká sukně, příliš výrazný výstřih, jindy cesta městem pozdě v noci.

Respektovat hranice druhého se učíme od malička, nejlépe samozřejmě tím, že takový respekt zažíváme doslova na vlastní kůži. Holky i kluci budou vědět, že nikdo nemá sahat na ně, když nechtějí, a zároveň to ani oni nemají dělat nikomu druhému. Až budete příště chtít okřiknout svoje dítě, ať se tak nekroutí a kouká dát babičce pusu na rozloučenou, vzpomeňte si na to.

Vy rozhodněte, koho budete líbat

To nic není!

I přes všechnu opatrnost a obrovskou snahu se ale může stát, že se dítě nebo dospělý do té hnusné situace, kdy ho někdo obtěžuje nebo znásilní, dostane. Prozatím se to stává děsivě často. Víc než polovina českých žen má zkušenost s obtěžováním. Se znásilněním pak každá desátá. Je naprosto klíčové naučit děti, že se nám mohou s čímkoliv svěřit. Což se bohužel také snadněji řekne, než udělá. Ony se to totiž nenaučí tím, že jim budete říkat, že se vám můžou svěřit, ale že to budou skutečně zažívat. Že budou cítit, že jim opravdu nasloucháte, věnujete pozornost jejich radostem, bolestem nebo obyčejnému vyprávění o tom, s kým se ve školce "ka" a s kým se "neka".

Jestli ovšem budete jejich problémy zlehčovat takovým tím populárním "Ale prosím tě, to přece nic není. Přece nebudeš kvůli takový kravině bulet...", je docela dobře možné, že příště, až se jim staně něco, co naprosto objektivně žádná hloupost nebude, už za vámi nepřijdou.

Umění skutečného naslouchání je dobré "trénovat" už od miminka. Je umění rozlišit dětský pláč. Jak se cítíme, když se vzteká, je nejisté, řve hlady, něco ho bolí nebo si připadá opuštěné? Pocit bezpečí souvisí s bezpodmínečným přijetím toho, co se právě s dítětem děje. Znamená to být v klidu i se řvoucím dítětem v náručí, u pokladny, s frontou lidí za sebou. Být tam pro něho.

Ty máš svaly, já mám...

Je v pořádku, když se kluci perou. Takové zdrvé poměřování sil v dětství mimo jiné znamená, že se kluci naučí se svou silou zacházet. Není to jen dokazování své síly. Je to i uznání síly toho druhého. Pochopení, kdy se končí a jaké jsou následky. Děti takto získají velmi cennou zpětnou vazbu. U mámy pak najdou konejšivou náruč.

Kluci by se měli prát mezi sebou a pro jejich zdravý vývoj je také dobré občas se kontrolovaně utkat s otcem. Tatínci mají nastavovat, co je moc a co je málo. Kluk, kterému jeho tatínek umožní někdy i vyhrát, se naučí vnímat pravidla. Z pohledu vývoje to období skončí, oni si projdou možnostmi divokých her a bitev, a naučí se tak svou sílu zdravě používat.

Ovšem pozor, s holkami se kluci neperou. Holky se neperou vůbec. Holčičky potřebují podpořit docela jiné schopnosti, než je zacházení s fyzickou silou. Ale to už je jiný příběh. Když se kluci takto neškodně naučí pravidla boje, snad nebudou svou sílu uplatňovat na holky, až vyrostou. A budou-li holky zdravě sebevědomé a všichni budeme vzájemně respektovat své hranice, bude moci hashtag #MeToo upadnout v zapomnění. Děti jsou prý naše budoucnost. Jaká bude, záleží i na nás.

A jestli chcete nějaké odborné rady, nebraňte se ani odborníkům, v každém větším městě, třeba v Hradci Králové vám pomohou nejenom s výchovou vašich dětí.

Zdroj: https://metoomvmt.org/

[ivi]

Sdílejte tento článek na: