Krize našich milovaných mužů

"Chlapi už nejsou, co bývali," slýcháme občas kolem sebe. Jak být ale opravdovým mužem ve světě, kde převzaly otěže do rukou ženy, kde podle mužských politických vzorů vítězí touha po moci a prchavých zážitcích a stylizace hipsterů do role dřevorubce ničemu nepomáhá? A hlavně, jak být ženou pro takového muže?

Stejně jako můžeme hovořit o krizi mužství, můžeme vyprávět o krizi ženství, stáří, dětství, zaměstnanosti, zkrátka nálepkou "krize" můžeme opatřit cokoliv, čemu nerozumíme. Pravidla, kterými se společnost dlouho řídila a formulovala jasná očekávání, již zdaleka nemají všeobecnou platnost.

Krize ve smyslu zmatení rolí

Zatímco před sto lety se mladí evropští muži potýkali s hrozbou a děsivou realitou války a lovili Němce, dnes stejně staří muži loví pokémony. Je to nadsázka, ale zamysleme se nad tím, jací muži se dnes opravdu potýkají s realitou světa v jeho drsné podobě. Možná vojáci, lékaři bez hranic, kteří pomáhají v podmínkách, o nichž se nám ani nezdá, dobrodruzi, kteří objevují svět a nefotí se přitom v rezortech na Instagram, anebo vědci objevující léky proti rakovině.

Je spousta mužů, kteří se pohybují za hranicí komfortu a nemusejí svou mužnost řešit teoreticky. Nespí, jedou na mezích svých možností a makají. Vědí, že mužnost nerovná se agrese, ale síla, inspirující síla vnitřní i vnější, která nám ženám podlamuje kolena.

Jak mají být muži bez žen?

A pak tady máme protipól - ne muže, ale mužíčky s velikostí XS, kteří piští, kdykoliv vyjedou za hranice velkoměsta, stylizují se do role dřevorubce a nosí své malé pejsky v náručí, aby si nezlomili pacičku v dlažbě. Ti pejsci, ne mužíčkové, i když... Mezitím je ale ještě pořád velká skupina mužů. Samozřejmě, záměrně je zvolený extrém. V meziskupině jsou pak gentlemani ze staré školy, vyjukaní koloušci, hipsteři, fitness maniaci, pak taky naši muži, synové, otcové a dědové a samozřejmě mileniálové, kteří jsou zmateni realitou, kterou jim otec takhle opravdu nepopisoval.

Proč si naše rádoby feministky berou za vzor Američanky. Vždyť nemáme společnou historickou zkušenost ani dnešní realitu. Brát si vzory a zkušenosti ze země tak vzdálené je přece hloupost. Ve škole jim holky ani neodpovídají na pozdrav, když jim jen řeknou "Ahoj" dívají se na ně pohoršeně, jako by je chtěli znásilnit. To je přece absurdní. Ženy by měly být ženami, muži muži a navzájem bychom se měli respektovat.  Zdá se tedy, že míč je tak trochu i na naší straně hřiště.

Jsme různé živočišné druhy?

A pak jsou tady samozřejmě muži, kteří už mají tohle rozkoukávání ve světě za sebou, utržili dokonce i pár ran a teď jsou ve středním věku. Hledají svou roli v práci a zároveň v rodině a přemýšlejí, jestli si pořídit milenku, nechat nastřelit vlasy, stát se včelařem nebo předsedou nějakého představenstva. Hledají, jak se nevnímat jen jako živitel, otec, manžel, milenec, ale jako muž. Neznamená to ovšem opustit ženu a děti, ale ve spojení s nimi. Jak tohle všechno zvládnout a neztratit sám sebe?

Tím ale ještě zdaleka nekončíme. Dále tady máme muže zraněné, muže singly, zničené vztahovými turbulencemi, kteří by i hledali víru a lásku, kdyby jim ještě zbyla nějaká naděje. Pak jsou tady muži úspěšní, kteří materiálně dali rodině všechno, ale na ně samotné se jaksi pozapomnělo.

Ti muži, kteří mají pocit, že dali rodině vše, nejčastěji překvapeně přicházejí svým ženám na nevěru a na to, že peníze fakt nejsou všechno. Kdo by se v tomto zmatku, který jsme si ve vztazích i v životech dokázali vytvořit, necítil zmatený a vykolejený? A co se vlastně bude na konci života počítat? Odpověď je jednoduchá, každý šťastně prožitý den. A k tomu vede cesta pro každého trochu jiná.

Romantické představy

A tak zatímco vám se možná stýská po pravých chlapech, kteří vyzařují silnou mužskou energii, popadnou vás a políbí, až se vám zatočí hlava, dnešní muži mají spíše starosti a tím, kam se zařadit a kam až mohou zajít. Mají vám ty dveře otvírat, nebo ne? Může vás pochválit kolega v práci, že vám to sluší, nebo to budete vnímat hned jako sexismus? Ženy v mnoha ohledech převzaly otěže a teď se diví, že jedou samy. Jak by ne, vždyť zvládají všechno - sehnat si řemeslníky, vyměnit žárovku a nakonec si i pořídit dítě.

Muži a ženy si vyměnili role i energie. Problém je, že se ženy velmi často zapomínají vrátit zase do své jemnější polohy a muži se jim zase nezdají dostatečně silní. V tomto ohledu zdánlivá ztráta "síly" souvisí především s tím, že nám není jasné, co ta síla znamená. Jistě to totiž není jen fyzická síla nebo autoritářská osobnost. Muž, stejně jako žena, si dnes volí svou vlastní cestu a životní styl. Nepropadejme romantizující představě archetypu muže ochranitele, jakou nám nabízejí filmy.

Ta totiž vždy v historii měla své stinné stránky: agresi, jasné rozdělení rolí mužů a žen, nešťastná manželství, ze kterých nebylo úniku, protože společnost podobnou variantu nepřipouštěla. Nezvládnuté mužství se pak projevuje verbální nebo fyzickou agresí, únikem k alkoholu, sexu, mamonu, touhou po moci.

Můžeme si za to samy?

Ženy dělají daleko více aktivit než před lety, samy a bez pomoci muže. Role muže se proto mění. Za krizi mužství ale podle mužů mohou hlavně ženy, které tradiční roli muže chtějí zničit nebo nabourat. Na jednu stranu ženy chtějí dělat kariéru, ale zároveň vyhledávají jistotu, a spojit obojí dohromady vytváří vztahové krize. Můžeme si tedy za ztrátu mužů nakonec opravdu samy? V konečném důsledku ano a buďme za to jen rádi. Narovnáváme tak postupně nerovnost mezi muži a ženami.

A nejde jen o veřejné angažování se žen, otevření kariérních možností a podobně, ale také z druhé strany o možnost mužů se více podílet na každodenní výchově dětí, a to třeba i po rozpadu páru. Kdy se ale mužská síla ztratila? Pravděpodobně ve chvíli, kdy se většinou přizpůsobili úkolům socializmu, který jim vzal koule i statky, a když chtěli domů přinést kance, museli na něj pěkně vystát frontu, což je typicky ženská role. Role sběračky.

Ženy byly mezitím strojnice i jeřábnice a nedošlo jim, že když svému chlapovi nedají najevo, že si cení toho, že domů přitáhl kance, alias nedají mu pocit, že je důležitý, jeho síla, mužnost i cit odejdou. Tam, kde mu jeho obrazného kance někdo pochválí.

Výchova mužů v Čechách

Není divu, že se muži dneška mohou zdát poněkud slabí, vnitřně i zevně. O svaly je připravil přesun do kanceláří, o vnitřní sílu my ženy. Komu nezlomila páteř pokřivená komunistická realita, toho dorazila emancipace, případně proklamování životního stylu "Buď v pohodě a nic neřeš" nebo všeobecná společenská pasivita ve smyslu "Hlavně se nelišit a nevylézt z comfort zone". Dnes vám otevře dveře muž nad padesát let a výš. A mnohy ani to ne, záleží na výchově. Tak moc s nimi socialistické buranství, paneláky a buřtguláš zacloumaly. Návrat je těžký, hlavně když nevíme, kam přesně jít.

Přesto bytostně cítíme, že nám něco chybí - noblesa, vychování a elegance starého světa. Chybějí vzory a hlavně vědomí sebe sama. Když si odhadem osmdesátiletý pán v tramvaji stoupne, aby si žena mohla sednout, pak si to uvědomíme v plné šíři. To je ona stará škola, to je elegance a mužská síla. Cítíme, že chceme víc. Paradoxně v dnešním světě, kde je dovoleno vše, kde na nás sex a vulgarita útočí na každém rohu, kde se buranství, nevěry a lži stávají standardem, je důležité stát si za svými hodnotami, hledat pozitivní příklady, nevzdávat to a hlavně být sama sebou - ve své energii ženy.

Aby totiž muži mohli být muži, musíte být vy ženou. Oni ztratili přestavu o své roli a jen vy je můžete zase správně nasměrovat. Nepřebírejte na svá ramena všechno, vždyť od toho je muži mají širší. Nebuďte babochlap. Nechme muže být mužem, učte i svoje malé mužíčky doma, že i oni jsou křehčí a nemusejí se za to nikdy stydět. Že je to stejně důležité, jako že mají být silní.

A jestli vám chybí láska, najděte si svojí drahou polovičku. Je jedno jestli se chcete seznamovat v Praze, Plzni, Jihlavě, Ostravě, Hradce Králové nebo Příbrami.

[ivi]