Jsou krásná, ale také hlavně divoká a nebezpečná, což si neuvědomujeme a často na to rádi zapomínáme.
I když se člověku může agresivita jeho nejlepšího přítele nelíbit, je přirozenou součástí instinktu psovitých šelem. Bez ní by se jejich šance na přežití smrskly na minimum. S její pomocí loví, řadí se do hiearchie smečky a chrání sebe, své teritorium i štěňata před vetřelci. Psí ataky vůči člověku mohou mít řadu příčin. Od bránění určitého prostoru nebo místa přes usilování o nadřazené postavení, silný vliv pohlavních hormonů až po pocity bolesti, strachu, žárlivosti a stresu.
Rozhodně neplatí, že pes, který štěká, nekouše. I sebepřátelštější hafan dokáže rafnout, když je udeřen, vydrážděn nebo bez náležité kontroly vystaven situaci, která spustí jeho přirozené pudy. Při útoku pes instintktivně útočí na nohy, třísla, dutinu břišní, prsní svalstvo, krk a obličej. Naopak zákus do ruky je pro něj při útoku na "vetřelce" nepřirozený. Výjimkou jsou služební psi, kteří jsou takto cvičeni.
V případě, že se k vám blíží ne moc přátelsky naladěný pes, je v první řadě nejdůležitější zachovat klid a chladnou hlavu. Neutíkejte, naopak omezte svůj pohyb na minimum. O kořist, která se nehýbe, nemá pes zájem. Místo útěku se tak zastavte, nechte ruce podél těla a snažte se ho ignorovat. Nedejte najevo strach a nedívejte se psovi strnule do očí, obzvlášť když vypadá agresivně. Raději pouze koutkem oka sledujte jeho reakce. Upřeným pohledem ho totiž vyzýváte k boji.
Navzdory vypjaté situaci mluvte na psa klidným, konejšivým hlasem. Důležitá je intonace, ne obsah slov. Nikdy nevíte, zda nemá zvíře křik spojený s bitím. Přiblíží-li se až k vám, nechte se očichat, a teprve až pes odejde, můžete začít pomalu couvat.
Ve většině případů se psí útok omezí pouze na přiběhnutí a štěkání. Někteří si však i přes veškerá opatření dovolí víc. To pak nezbývá nic jiného než napadením čelit. Pokud není pes vycvičený k útoku, jen málokdy se spokojí s něčím větším než jen s "kousnutím" do ruky nebo do lýtka. Větším nebezpečím jsou hlídací a bojoví psi. Jejich výpad poznáte tak, že na rozdíl od "běžných" psů nepobíhají kolem a nezastavují se, ale řítí se rovnou na vás s úmyslem vás "zneškodnit".
V takovém případě zkuste psa obalamutit tím, že se uděláte větším. Postavte se na špičky, rozpřáhněte ruce a začněte psa co nejsilnějším hlasem okřiknout povely typu "Táhni! Mazej do boudy! Vypadni!". Bunda, taška, kabelka, zkrátka cokoliv, co máte po ruce, vám zároveň může sloužit jako štít. Od věci není ani pepřový sprej. Dnes už dokonce existují speciální přímo proti psům. Jestliže se čtyřnohému útočníkovi nedokážete ubránit, snažte se co nejrychleji stočit do klubíčka a rukama si chránit hlavu a krk. Nehýbejte se a počkejte, až pes odejde.
Lidé většinou nepatří mezi přirozené cíle kočkovitých šelem, v některých situacích jimi však nepohrdnou. Na vině je často vyšší věk. Stará zvířata s vylámanými zuby, artrickými klouby a ulámanými drápy si tím zjednodušují život. Loví všechno, co vyžaduje minimální úsilí, a lidé jsou snadná kořist. K obědu si člověka občas dají i zdraví jedinci. Tohle tajemství pak předávají svým potomkům. Mladí lvi, tygři a levharti učí, že lidé jsou chutný a snadný úlovek.
Kočkovité šelmy útočí rychle a agresivně. Zakousnou se do šíje, snaží se poškodit míchu, případně prokousnou krk a tím kořist udusí.
Hlavní je nezačít panikařit. Zběsilý útěk by mohl šelmu vyprovokovat k útoku. Naopak je dobré zvýšit hlas a snažit se takového lva od jeho krvelačných záměrů odradit. Pokud král zvířat švihá ocasem a cení zuby, pak je lepší mu co nejrychleji vyklidit pole a nechat ho dál nerušeně vládnout jeho panství. Jakmile přestane s vrčením, zaútočí. Pokud stanete tváří v tvář tygrovi, zkuste si zachránit život tím, že se mu budete dívat do očí. Tyhle obávané šelmy útočí ze zálohy a milují moment překvapení. Když se mu podíváte do očí, sdělíte mu tím, že o něm víte.
Nestává se příliš často, aby člověk vyvázl při útoku velké kočkovité šelmy živý. Nejlepší obranou je účinná střelná zbraň. S holýma rukama je smrt skoro 100%. Když nemáte zbraň, můžete zkusit nůž. Nejlepší je šelmu při útoku udeřit do očí nebo do tlamy, kde má citlivá místa.
Máloco otestuje lidskou chladnokrevnost tak jako útok medvěda. Naštěstí pro náš druh nepovažují medvědi člověka za lákavou pochoutku. Co víc, lidem se snaží raději vyhnout. Útočí jen z několika málo příčin. Když se cítí ohrožení, když brání mláďata, pokud jsou překvapeni nebo pokud jsou z nějakého důvodu mrzutí. Zvlášť nebezpečné je, když se omylem dostanete mezi matku a její mláďata. Jinak medvěd při setkání s lidmi většinou bere nohy na ramena.
A ještě, že tak. I více než půl tuny vážící hrouda tuku a masa se zakousne do kořisti svými špičáky a drásá ji 28cm drápy.
Držte se vyznačených turistických cest. Je dobré chovat se hlučněji než obvykle, zpívat, pískat, tleskat. Ve stanu během noci nepřechovávejte žádné potraviny ani voňavou kosmetiku. Pokud dojde k setkání, vyvarujte se přímého pohledu do jeho očí. Vyprovokovalo by to útok. Místo toho předstírejte nezájem, mluvte klidným hlasem, nenápadně sledujte medvědovy reakce a zároveň se pomalu vzdalujte. V žádném případě se nesnažte utíkat. Vyvarujte se i dalších panických reakcí, jako prudkých pohybů a hysterického křiku. Jen byste ho tím vydráždili.
Klid zachovejte také v okamžiku, kdy se zvíře postaví na zadní, vystrčí nos do vzduchu a kývá hlavou ze strany na stranu. Nejde o žádný útočný postoj. Medvěd má poměrně špatný zrak a na zadní se staví proto, aby mohl pomocí sluchu a čichu lépe prozkoumat terén a zjistit tak, s kým se potkal. V takovém případě se mu snažte dát najevo, že jste člověk.
Někdy se vás medvěd pokusí zastrašit zdánlivým útokem. Rozeběhne se a kus před vámi se zastaví a vrátí se zpět. Pokud však mručí, otevírá tlamu, otáčí se bokem, aby ukázal svoji velikost, začíná přituhovat. Řvaní, sekání zuby, vyhazování kusů hlíny a sklopení uší dozadu pak znamená stupňující se agresivitu. Pokud vaše nervy ohlásí kolaps a vy se dáte na útěk, zkuste naštvanému zvířeti do cesty hodit batoh nebo tašku, abyste odpoutali jeho pozornost.
Účinnou obranou je použití spreje na medvědy, pokud ho nemáte, nezbývá vám nic jiného než dělat mrtvého. Sbalte se do klubíčka, pažemi si kryjte krk a hlavu, lokty stlačte ke kolenům. Chráníte si tak životně důležité orgány. Nehýbejte se, dokud medvěd neodejde. Pokud se vás bude snažit převalovat, opět se otočte tak, abyste měli břicho u země.
Když už žraloci zaútočí, trhá se maso. Ale spíš omylem, většinou jdou po ploutvonožcích. V průměru napadají 8x častěji muže než ženy, protože muži při plavání více šplouchají. Žralok většinou při napadení vykousne co největší kus masa a vyčkává, až se oběť oslabí. Pak ji dožere, pokud neuteče na břeh.
Do vody nikdy nechoďte s krvácejícím zraněním ani při menstruaci. Krev je pro žraloky jako pozvánka na skvělou večeři. Její pach dokážou vycítit i na kilometr daleko. Nebezpečí skýtá i romantická myšlenka si jít zaplavat za soumraku nebo rovnou v noci. Nejenže právě tehdy jsou tito predátoři nejaktivnější, ale oproti člověku mají výhodu v oblasti smyslového vnímání. Nedoporučuje se ani chodit plavat v nápadně barevném oblečení nebo ověšený šperky. Naopak dobré je držet se na volném moři ve skupinách.
Žraloci většinou útočí na jednotlivce. Pokud dojde k osobnímu setkání, zachovejte klid. A to jak navenek, tak v myšlenkách. Žralok dokáže vycítit stres a strach. Panikou a divokým cákáním k sobě jen přilákáte víc jeho kolegů. Místo toho pomalu plavte ke břehu nebo lodi a žraloka nespouštějte z očí. Nikdy se k němu neotáčejte zády.
Jestliže dojde na nejhorší a žralok se odhodlá k akci, je vaší největší šanci na přežití útok na slabá místa - oči, žábry a rypec. Na něm má Lorenziniho ampule, jakýsi radar, do kterého když udeříte, žraloka tím vyvedete z míry. Hrát si na mrtvého naopak povede jen k tomu, že mrtví budete.
Po přečtení tohoto článku už svoji druhou polovičku na rande ochráníte, kdyby vás nějaké to zvíře napadlo, a to ať už jste muž nebo žena.
[ivi]