Vztahy se zvířaty nás více naplňují

Naše společnost ještě není schopna akceptovat, že smrt psa či kočky je pro někoho horší než úmrtí blízkého člověka. Mnozí už si ale začínají uvědomovat, že pro ně může být důležitější zvíře než další člověk.

Nikoho nebudu milovat víc

Už v roce 1988 uveřejnil časopis Journal of Mental Health studii, v níž majitelé psů porovnávali vztah ke svému zvířeti a k ostatním rodinným příslušníkům. Ve 38 % vyšlo najevo, že nejblíže mají k psovi. Od té doby se spustila lavina podobných výzkumů. Když v roce 1993 odešel na věčnost trpasličí jezevčík známého amerického psychologa Wallaceho Sifea, jeho pán, psycholog nepsycholog, se zhroutil. Byla to jeho největší osobní tragédie! To sám prohlásil poté, co se z kolapsu zotavil a napsal bestseller Ztráta zvířete aneb Průvodce truchlením, když umře váš zvířecí miláček.

Dodnes vycházejí dotisky, knížka patří k těm nejprodávanějším a stala se učebnicí na veterinárních fakultách. Ostatně veterinární kliniky dnes v USA nezřídka zaměstnávají humánní psychology, provázející lidi, kteří jdou například se svými zvířaty na eutanazii. "Pozůstalým" jsou schopni poskytnout pomoc, podat medikaci, zabezpečit následná psychoterapeutická sezení. Zdaleka však nejde jen o problém Američanů a zhýčkaného vyspělého světa. Není tomu tak dávno, co podobné téma otevřeli i v chudičké Indii.

Poté, co se tam oběsil vysloužilý voják se svojí manželkou. Bezdětný pár vlastnil 13 let psa, který zemřel. Muka z jeho ztráty byla natolik silná, že už neměli sílu dál žít. Fascinující příklad podává i Čína. Ještě v roce 1980 tu bylo nemyslitelné chovat psa jako mazlíčka. Režím něco takového považoval za vrchol buržoazních přežitků. Když už pes, tak k večeři! Dnes je situace naprosto opačná. Čína je chovem "pets" naprosto posedlá a ve svých domácnostech oficiálně hýčká na 27 milionů psů a 11 milionů koček, neoficiální statistiky pak hovoří až o 150 milionech psů, protože mnozí lidé vzhledem ke složitým zákonům zvířata neregistrují.

Nicméně vyžívání se v "buržoazních přežitcích" konkuruje Čína celému kapitalistickému světu - domácí miláčci konzumují nejvybranější lahůdky, jsou ověšení šperky, povalují se ve wellnessech a kadeřnictvích, vlastní lukrativní pojistné smlouvy. Desítky milionů létají v oblasti zvířecího pohřebnictví a dobré místo na nějakém přestižním hřbitově lze koupit i za 6000 amerických dolarů. Rakve bývají nezřídka ozdobené drahokamy a na nákladných náhrobcích se vyjímají epitafy zničených pozůstalých: "Moje láska k tobě je nejhlubší láskou na světě" či "Už nikdy nebudu nikoho tolik milovat."

Srdcervoucí však bývají odchody zvířecích společníků i u nás. Lidi omdlévají, pláčou, hroutí se, mají epileptické záchvaty. Nejsou to žádné patologické extrémy. Jde o náhlou reakci na tragickou životní situaci, kterou každý zvládáme jinak. A že úmrtí zvířete dnes pro mnohé velmi tragickou životní situací je, o tom není pochyb.

Robot jako zvíře

Dát volný průchod emocím v případě, že nám zemře někdo blízký, není pro každého jednoduché, ani když jde o člověka, natož o psa či kočku. Zatímco v zahraničí vznikají za účelem překonání zvířecí ztráty různé svépomocné truchlící spolky a specializované psychologické ordinace, u nás bývá žal z toho, že nás opustilo zvíře, stále ještě spíš předmětem studu a výčitek. Jsem opravdu tak špatný, když mě smrt psa bolí stejně či dokonce víc, než mě bolela smrt bratra? Někdy mají lidé pocit, že doba, po kterou pláčou za svým zesnulým zvířetem, musí být nutně kratší než doba smutnění za člověkem.

Ale kdo to takhle může hodnotit? Nikdo nemá právo posuzovat, co máte cítit a jak. Nesuďte nikoho, komu zemřel pes a jemuž se proto zhroutil svět. A hlavně neraďte, aby si hned koupil psa nového, že to pomůže. Nepomůže. Je to stejné, jako byste vdobě na pohřbu jejího manžela radili, aby si okamžitě přivedla jiného chlapa. Mnoho majitelů zažívá po smrti zvířete velmi silný a dlouhodobý pocit bolesti. Část jejich potíží spočívá v tom, že jen málokdo jejich hluboký pocit zármutku chápe.

I blízký přítel může tvrdit pořídíš si jiného nebo vždyť to byla jen kočka... Někteří lidé mají poté tendenci dívat se na svůj žal kriticky a své pocity zlehčovat. To však může vést k začarovanému kruhu smutku, bezmoci a někdy i depresi. Naše zvíře je pro nás důležité a nemusíme se za tento pocit nikomu zpovídat ani omlouvat. Vztah člověka a zvířete je dnes natolik silný, že lidé mnohdy raději zemřou, než by se svého čtyřnohého společníka vzdali. Je neuvěřitelné, jak velké množství lidí odmítá evakuaci během hurikánu, protože nechtějí opustit svá zvířata. Zvolí raději smrt.

Své o tom víme i u nás. Kolik starých lidí potřebujících zdravotní či sociální péči raději trpí doma, než by se rozloučili se svým psem či kočkou? Zejména u lidí vyššího věku to je opravdu důležité téma. Především ti, kteří setrvávají sami v domácím prostředí a nemají dostatek společenských kontaktů, mohou ze společnosti zvířete opravdu profitovat.

Všichni asi chápeme, že pobyt zvířete v nemocnici nebo na jednotce intenzivní péče není možný. Ale v některých zařízeních se snaží o to, aby pacientům na rehabilitačním a doléčovacím oddělení umožnili alespoň návštěvy domácího mazlíčka. Často se totiž ukazuje, že právě to je nejlepší motivací k rehabilitaci a k tomu, aby se člověk snažil vrátit do domácího prostředí.  Úmrtí psa či kočky je pak v případě seniorů obzvlášť traumatizující. Mnoho výzkumů ukazuje, jak úzce koreluje smrt domácího zvířete s brzkým úmrtím jeho staršího majitele, zvlášť v případě, že byl jeho jediným společníkem.

Pro mnohé pacienty jde o jednu z velmi bolestných událostí. Lékaři se s tím často setkávají v jejich anamnézách a opravdu tyto situace nepodceňují. Jsou nepochybně závažné. Zvíře prostě není věcí, jak ostatně uznala i naše legislativa, ale bytost, která projevuje emoce, vyjdřuje radost a oddanost. To nakonec uznává i moderní věda a v současné době existují významné projekty, které zkoumají nejen vliv zvířete na člověka, ale také o které aspekty tohoto vztahu se jedná a zda není možné alespoň některé z nich a v některých situacích nahradit robotem.

V Japonsku tak vznikl například již všeobecně známý malý tuleň Paro, což je velmi sofistikovaný plyšák ve tvaru tuleně, který se dokáže mazlit a reagovat na pacienty s rozvinutými formami demence.

Blednoucí index náklonosti

Stále bližší kontakt však zaniká  mezi zvířaty a dětmi, což psychologové mj. zdůvodňují nedostatkem rodičovského času či přehnanými nároky, které na děti klademe. Zvíře má čas vždy a nic nepožaduje. Pes, ale i ostatní zvířata, je kamarád, který nehodnotí, neodsuzuje. Zvyšuje dětskou sebedůvěru a někdy funguje i jako ochránce dětí, které se po boku svého psího kamaráda cítí silnější, odvážnější.

Přímá přítomnost zvířete v domácnosti pomáhá dětem učit se, jak pečovat o někoho slabšího, někoho, kdo je na ně odkázaný. Děti mají příležitost vžívat se do trápení a potíží zvířete, které jsou často snadno uchopitelné a rozpoznatelné, rozvíjet více empatii, pochopení pro druhého a potlačovat svůj egocentrismus... Pozitivní vliv soužití se zvířetem má však i široká pozitiva medicínská. Děti, které mají doma kočku nebo psa, chodí mnohem méně k lékaři a mají mnohem méně absencí ve škole z důvodu nemoci než děti, které doma zvířata nechovají.

Děti vyrůstající se čtyřnohým přítelem jen zřídka trpí alergiemi, astmatem či ezkémy. Život bez zvířat je dnes už nepředstavitelný. Svět se však potácí v extrémech. Stav, který s oblibou nazýváme "láska ke zvířatům", je občas jen sobeckým vyznáním vlastnímu domácímu mazlíčkovi. Na naše zvířecí miláčky vynakládáme ročně 48 miliard dolarů. Další dvě miliardy spolkne ochrana určitých druhů zvířat. Jenže index náklonnosti velmi rychle bledne, přijde-li řeč třeba na spotřebu masa.

Za maso a lov totiž vydáme 300 miliard a další desítky miliard spolkne utrácení a zabíjení zvířat, která považujeme za škodná, zbytečná, podřadná. Některá zvířata zbožňujeme, jiná jsou nám k dispozici pro všechny druhy krutostí, ať už na jatkách, či jinde. Může se člověk opravdu chlubit láskou ke zvířatům? Náznak skepticismu lze koneckonců vyčíst i ze slov MVDr. Alexandra Skácela: "V mnohých případech je pohodlnější, rychlejší a bez následků více milovat zvíře než člověka. Psa nakopnete, a stejně za vámi zase věrně přijde. Jak jsme uspěchaní, přetechnizovaní, vystresovaní a úzkostliví, ztrácíme pomalu schopnost ryzí a opravdové lásky. A je možné, že nakonec přijdeme i o tu lásku zvířecí, protože vlivem našeho dnešního chování k sobě i druhým se natolik emočně oploštíme, že už nebudeme schopni cítit kladnou emoci ke zvířatům."

Majitelé zvířat a statistiky

70 % tvrdí, že někdy spí v posteli se svým mazlíčkem.

65 % pro ně kupuje vánoční dárky.

40 % vdaných žen tvrdí, že více emocionální podpory získávají od svých mazlíčků než od manželů.

Skvělé vztahy nenajdeme na ulici, ale vytváříme je. Co však najít můžete, je člověk, se kterým si budete rozumět ohledně lásky ke zvířatům a dále s ním rozvíjet svůj vztah. Tohoto člověka můžete poznat i na seznamce.

[ivi]