Střídavá péče o děti po rozvodu nebo rozchodu rodičů je logickou společensko-právní odpovědí na oslabení hodnoty rodinného života v západní civilizované společnosti. Lidé se rozváděli už od středověku, masový výskyt tohoto jevu však propukl až ve dvacátém století, zvláště v jeho druhé polovině. Soudržnost rodiny neúmyslně nabourala sladká šedesátá léta, během nichž se prolomila stavidla spontaneity, bezstarostné radosti ze života.
Žádný zákon nemůže být tak jemný, aby stanovil nejvhodnější formu SP (sřídavé péče) pro jednotlivé případy. Vzniklo velmi naléhavé zadání pro rodiče, sociální pracovníky a psychology, aby společně nalezli konkrétní řešení pro každé dítě. Je to velmi těžká situace. Rozpad rodiny je natolik destruktivní skutečnost, že není objektivně možné přetavit ji v harmonii a spokojenost všech zúčastněných. Mnozí se snaží najít obecná pravidla, určují vhodnost SP pro různé věkové katerogie dětí. Převládá názor, že je vhodná spíše pro děti ve školním věku, k zavedení u předškoláků se postoje významně liší.
Zapomínáme na skutečnost, že pravidla vzniklá v mladším předškolním věku vnímá dítě jako samozřejmost, přechod z výlučné do střídavé péče ve školním věku je pro ně zásadní změna. Dítě se dlouho cítí jako jedna bytost s matkou, přibližně ve dvou letech začíná objevovat svou osobnost, nezávislost a nastoupí známé období negativismu, v němž objevuje kouzlo odmítnutí, neposlušnosti, boje s dospělou autoritou. V té době začíná lépe snášet oddělení od matky, je schopno si na ně bez úhony zvyknout.
Potud obecný přírodní zákon. Není to však tak jednoduché. Jsou matky, které kojí dítě velmi dlouho, silné pouto s dítětem programově budují daleko přes dva roky. Jsou jiné, které končí po dvou až třech měsících a nechávají dítě na delší dobu v péči otce či prarodičů. Chtějí mít nějaký společenský život nebo se vracejí do úspěšného povolání. Mezi těmito dvěma extrémy je široká škála kvality mateřství, z níž 50 % fakticky reprezentuje skutečnost, že otec může být i v nejranějším věku dítěte citově vřelejší a stabilnější, lépe pečující.
Dítě si k němu může podvědomě vybudovat silnější vztah, jímž instinktivně nahrazuje to, co mu chybí od matky. Takový muž bude v případě rozpadu vztahu usilovat o SP a mělo by mu být vyhověno. Stejně citlivě a s hlubokou znalostí situace je třeba určit časový interval SP. U nejmenších dětí hovoříme o tom, že je pro ně týden dlouhý, může se jim stýskat po mamince a měly by mít možnost kontaktu s ní. Někde se zúčastnění přikloní ke střídání po dvou či třech dnech. Pokud dítě v přítomnosti jednoho z rodičů opakovaně pláče po tom nepřítomném, není SP vhodným řešením situace.
Na rozdíl od společné péče, která rozsah kontaktu dítěte s otcem a matkou nespecifikuje, střídavá péče určuje, že by měl být čas, který dítě stráví s každým z rodičů stejný, minimálně podobný. Intervaly, ve kterých dochází ke střídání, mohou být v řádu několika dnů až týdnů, v některých případech i delší. Pokud soud dojde k závěru, že v kontkrétních podmínkách je střídavá péče dobrá a možná, může ji nařídit i bez souhlasu rodičů. Nález Ústavního soudu z května 2014 dokonce ustanovuje SP jako prioritní volbu:
Je-li svěření dítěte do péče každé z (potenciálních) osob v jeho nejlepším zájmu, pak je zpravidla v jeho nejlepším zájmu svěření do péče všech těchto osob současně, neboť jen takto jsou zajištěny podmínky por všestranný rozvoj dítěte a jen takovým postupem lze minimalizovat zásah do rodinného života dítěte.
I v psychologii panuje mnoho předsudků a konzervatismu, a tak ani tento obor nám není s to nabídnout jasný přehled. Silná skupina odborníků se opírá o klasické prokreslení role matky a otce: matka reprezentuje ženský svět, učí dítě tomuto rozměru a komunikaci s ženským elementem života, mužský svět reprezentuje otec. Rovnoprávnost žen a jejich psychologický vývoj v současnosti však trochu zamíchal kartami. Nemůžeme zavírat oči před skutečností, že se stále častěji setkáváme s rodinami, v nichž vidíme vyměněné role: ambiciózní, úspěšná a chytrá matka, trochu chladnější a méně přítomná.
Vedle ní citově hluboký, starostlivý a pečující otec, který méně vydělává, je brzy doma z práce a o vše se postará. Je to výborné spojení, rodina nestrádá, vše je zajištěno. V těchto případech však občas zahraje negativní roli společenské mínění, jehož nositeli mohou být krutě i příbuzní. Pod tímto tlakem bývá muž rodinného typu opuštěn jako neimponující slaboch. Tady se doporučuje svěření dětí do péče otce, jehož oddělení od rodiny psychicky zničí, přijde o smysl života. Navíc má zjevně hlubší citové napojení s dětmi.
Matka ve vymezeném čase nabídne mnohem více lásky a zajímavější program, podobně jako rozvedení, společensky úspění otcové, kteří se probouzejí k rodičovské roli až poté, co o rodinu přijdou. Nejvíce se ale doporučuje takovým ženám a mužům, nerozbíjet rodinu, vhodnější nastavení pro svou osobnost těžko najdou.
Psychologové, kteří se na problematiku SP specializují, stanovili pro její zavedení šest podmínek:
Výše uvedené příklady a řada dalších přesvědčují o tom, že tato podmínka by neměla být striktně uplatňována.
S touto podmínkou se dá souhlasit, jen by měla být opuštěna rutina předávání dětí v neděli večer. Narušuje to víkend, děti jsou během celého dne už nervózní, zatímco ve všední den odejdou do školy, mají své aktivity a večer se přesunou. Někdy je dokonce do školy či školky dovede jeden rodič a odpoledne je vyzvedne druhý, takže celá akce nemá podobu nějaké významné změny. Rozumní rodiče zorganizují přesun nutných věcí sami. V západních zemích je většinou dnem přesunu pondělí, důvodem je právě aktivní trávení volného času. Kdo o nedělích jen leží a zírá na televizi, rozdíl nevnímá.
To je bezpochyby lepší, ale v praxi se dá zažít i velmi dobře fungující kombinace školy a domácího vyučování v rámci individuálního studijního plánu a aktivity střídající se ob týden. V našich podmínkách je bohužel ideální forma pro zahájení sřídavé péče málokdy finančně dosažitelná: děti zůstávají bydlet doma a stěhují se rodiče. Během roku až dvou se děti bezbolestně adaptují na rozchod rodičů a může nastat stěhování na jiné místo.
Ani tato podmínka by neměla bránit možnosti trávit čas s druhým rodičem. Nastane jen málo akutních situací, v nichž je třeba obrátit se na jiné lékaře.
Platí spíše u hodně malých dětí, školáci bez problémů zvládají komunikovat jen po telefonu.
Pro počátek zavedení SP jde o nesmyslnou, těžko splnitelnou podmínku. Zapomíná se, že rodina právě zanikla. K tomu by těžko došlo, kdyby byli partneři spolu schopni přívětivě komunikovat a podporovat se. Rodiny se rozpadají většinou za okolností, kdy vyjdou najevo různé lži a nečestnosti, nejméně jeden z partnerů zažívá šok, je zraněný, nemůže být schopen chovat se bez emocí. Mediace se občas zvrhne v označení jednoho viníka a snahu o jeho převýchovu. Každá rodina v této fázi rozpadu potřebuje psychoterapeutický doprovod, možnost konzultací konkrétních situací.
Terapeuti by se neměli bránit práci se všemi zúčastněnými a stát se objektivním arbitrem hledání cesty k dohodám a jejich zprostředkovatelem.
Odborné prostředí benevolentně přehlíží psychopatické rysy některých rodičů a podceňuje ničivou podprahovou destrukci, která se neprojevuje při úředním jednání. Postrádají se také pravidla pro kontakt dětí s novými partnery rodičů. Alespoň půl roku po rozchodu rodičů by děti neměly být konfrontovány s novými partnery. Budou je automaticky považovat za příčinu ztráty rodiny, což vylučuje vybudování dobrého vztahu. Partneři a partnerky, kteří jsou si vědomi, že navázáním vztahu nabourali existující rodinu, by měli v sobě najít hodně pokory a velkorysosti, měli by ctít bývalého partnera a respektovat potřebu být jen se svým rodičem, bez jeho věčné přítomnosti.
Střídavá péče je nástrojem, který v drtivé většině případů ochraňuje práva otců na rovný podíl ve výchově. Z výše uvedeného vyplývá, že si to právo zaslouží jen milující a obětaví jedinci, kteří se svými dětmi mají hluboký citový vztah.
Ztráta hodnoty rodiny a celoživotního soužití je psychopatologický jev, který v současných podmínkách těžko zvrátíme. Mnozí lidé usilují zarputile a všemi prostředky o to, aby se stali rodiči, přesto jsou takto vynucené děti schopni opustit nebo vláčet dalšími partnerstvími. Jsme čím dál víc neplodní, což je přirozený trend přemnoženého druhu. Pro naši duši je to důležitá zpráva: přirozeně počaté a narozené dítě je požehnání, zázrak, výzva k lepšímu životu, k odložení zlozvyků a k zušlechtění osobnosti i chování rodičů.
Dítě je hlavním obyvatelem domova, jeho zázemí by se nemělo bořit kvůli partnerské či materiální nespokojenosti rodičů. Kéž nemusíme řešit problém střídavé péče a můžeme se zabývat zdokonalováním společné péče v rodině, která drží pevně pohromadě.
Nemáte děti? S tím vám nepomůžeme, ale s tím, abyste našli partnera a budoucího otce nebo matku svých dětí, můžeme. Seznamte se pomocí vědeckého seznamovacího dotazníku nebo partnerské shody dle znamení zvěrokruhu.
[ivi]