Děláme kvůli tomu mnohé. Přemýšlíme, čteme spoustu chytrých knížek, odjíždíme meditovat na konec světa a zároveň máme pocit, že čím víc o životě víme, tím víc nám jeho smysl uniká. Proč jsme vlastně na světě? Jací máme být, co dokázat a lze vůbec dosáhnout pocitu štěstí, který mnozí tak zoufale hledáme?
S přibývajícím věkem nejenže na tyto otázky nenacházíme uspokojivé odpovědi, ale mnohé z nás proces hledání začíná stresovat. Už je mi přece třiatřicet, měl/a bych se rozhodnout, jak si uspořádat život, tak proč pořád NEVÍM. Nevíte, jestli žijete ve správné zemi, nevíte, jestli děláte tu správnou práci, nevíte, jestlli máte po svém boku partnera na celý život. Nevíte, jaký si máte koupit fotoaparát. Několik týdnů obcházíte obchody, vyptáváte se známých, z nichž každý doporučuje něco jiného, surfujete hodiny na internetu. Když už se konečně rozhodnete, řeknou vám, že poslední model vybraného doprodali před týdnem. Dopadne to tak i s vaším životem?
Než se pro něco rozhodneme, možnosti zmizí, protože už nebudeme mít sílu je naplnit a zůstane po nich jen pocit marnosti. Otázku, jak konečně najít sám sebe, dostávají psychologové a psychiatři téměř denně. Máme-li se však bavit o tom, jak najít sám sebe, musíme začít otázkou mnohem obecnější - s otázkou o smyslu jednotlivého lidského života. Nejde ani tak o to, co konkrétně by mělo tím smyslem být, ale o dvojí vážně míněný přístup k této otázce.
První z těchto přístupů je "hledač". "Hledač" vychází z předpokladu, že smysl života je něco, co je člověku určeno - že má na světě své místo a svůj úkol a ten musí objevit a naplnit. Jako "hledač" si kladete otázku: Jaký má můj život a tento svět smysl? Druhý z přístupů se nazývá "tvůrce". "Tvůrce" se soustředí na to, jaký smysl chce svým životem naplnit on sám, a ptá se: Jaký dám svému životu smysl? Jak já naložím s časem, jenž mám k dispozici? Nedá se tvrdit, že jeden přístup je lepší než ten druhý, ale pokud ve svém individuálním hledání neuspějeme jako "hledači" a nenalezneme zdroj smyslu vně sebe, vždycky můžeme uspět jako "tvůrci".
"Hledač" doufá, že bude během svého hledání nějak osloven a povolán. "Tvůrce" se vyrovnává - s možná dočasným - mlčením světa tím, že se sám snaží svůj čas vyplnit a tím dát životu smysl. Spousta lidí bohužel promarní celý život tím, že hledají místo, aby tvořili.
Možná jste přečetli desítky knih zabývajících se osobním rozvojem a poznáním sebe sama. A jaké poučení jste si z nich vzali? Že úspěšní a relativně šťastní jsou v životě jenom ti, kteří se dokázali pro něco ROZHODNOUT. Mnohokrát denně stojíme na skutečné či pomyslné křižovatce a ptáme se sami sebe: Co teď? Můžeme cokoli. To je skvělé a zároveň nás to děsí, protože obvykle chceme víc, než na co stačí jeden lidský život. Být matkou Terezou a Carrie ze Sexu ve měste v jedné osobě a v jednom životě prostě nejde. Pánové odpustí za to zženštilé přirovnání. Ale smířit se s tím? To je, oč tu běží!
Za nechutí vybrat si z mnoha možnosti jednu nebo dvě bývá nejčastěji oprávněná obava, že si tím zavřeme dveře k jiným věcem a taky že první vybraná možnost se časem ukáže jako špatná a my budeme svého rozhodnutí litovat. A tak své strachy vydáváme za tzv. optimistické popření.
Konkrétní případ: zoufale vás nebaví vaše práce, ale než byste ji opustili, raději se utěšujete představou, že se situace postupně, v průběhu času nebo vyšším příjmem, zlepší. Jenže - ruku na srdce - nic takového se zřejmě nestane. Nebo se snad něco zlepšilo oproti minulému týdnu, měsíci, roku? Spokojit se s odpovědí, že odcházet a hledat něco jiného nemá smysl, protože vlastně celý život nemá smysl, je polovičaté a destruktivní.
Člověk potřebuje smysl, je to jeho základní potřeba, bez které nemůže být šťastný. A i když člověk dospěje při svém hledání k přesvědčení, že nic nemá smysl samo o sobě, pořád může zaujmout postoj tvůrce - dobře, když nic nemá smysl, jaký smysl tomu dám já? Říkat si "nic nemá smysl" je lenost. Stejně tak vnímání svobody jako možnost nezvolit si, nedat životu žádný směr, užívat si a nevázat se možná může znít lákavě, na naši psychiku však působí negativně.
Krátkodobě je to možná úleva, ale dlouhodobě je to ubíjející stereotyp hledání nových a nových "uspokojovadel", která přinesou krátkodobou radost střídanou opět pocitem prázdnoty. Spousta lidí se podle odborníků ve svém hledání zasekne právě na tom, že si příliš cení volnosti, kterou vnímají jako možnost být čímkoli, a proto nejsou schopni stát se ničím. V tomto ohledu je pak jakékoli rozhodnutí pro nějakou cestu, školu, kariéru či pro manželství a usedlý život ztrátou.
Nicméně krátkodobé "užívání si" hledanou spokojenost a štěstí nepřináší. Takže: kam a jak dál?
Cesta ze začarovaného kruhu je překvapivě jednoduchá a spočívá ve skutečném významu svobody - naše svoboda je svoboda volit, vybrat jeden směr. I když to na začátku může vypadat jako ochuzení, ve skutečnosti vás to obohatí, protože vyměníte možnost být čímkoli za možnost být něčím. To je cesta od kvantity ke kvalitě. A cesta k tomu "být něčím" je to, co člověka naplňuje, nikoli dosažení tohoto stavu.
Ve skutečnosti u naplňování osobních hodnot ani cíle dosáhnout nelze. A podle čeho vybírat, na co se zaměřit? Dobrým vodítkem mohou být hodnoty, kterým vám stojí za to se věnovat. A pak zkrátka začněte dělat věci, kterými můžete tyto hodnoty naplňovat a rozvíjet. Když víte CO, způsob JAK už se najde celkem snadno. Ale abychom neutekli od toho, jak najít v životě své hodnoty. Určitě existuje něco, co jste kdysi chtěli nebo pořád chcete - například mít vlastní děti. Proč je chcete?
Pokud nad to touto otázkou doopravdy v klidu zapřemýšlíte, můžete dojít k různým závěrům. Jeden z nich může být třeba ten, že chcete po sobě zanechat nějakou stopu. Pak se můžete ptát, co chcete, aby si vaše děti z vás odnesly, co jim chcete předat. Takovými otázkami se postupně můžete dobrat k tomu, jaké jsou hodnoty na pozadí vašich konkrétních přání. A takto se dá uvažovat o čemkoli - o práci, životních posláních, partnerském vztahu.
Nicméně je tu ještě jedna věc, která lidem brání v naplněném životě. Většina z nás dělá většinu věcí, aby... Chodíme do práce, abychom vydělali peníze. Sportujeme, abychom zhubli. Oblékáme se, abychom zapůsobili. Děláme příliš mnoho věcí zištně - pro něco - a neumíme je už dělat pro ně samé, respektive radost a naplnění, které nám přinášejí tady a teď. Podléháme iluzi, že až budeme mít dost peněz nebo ještě tuto a tamtu věc, budeme šťastní. To ale není pravda. Cynický pragmatismus typu "nejdřív zaplatit složenky a pak se můžu věnovat tomu, co mi přináší radost" je slepou uličkou.
Je jí proto, že nikdy nezbude dost prostoru pro to, co člověka naplňuje. Je tedy užitečnější myslet primárně na to, co nás naplňuje a pak hledat způsob, jak s pomocí toho, co nás naplňuje, zaplatit složenky.
Máte jenom jednu hlavu, dvě ruce a den má čtyřiadvacet hodin. Smiřte se s tím, že zkrátka nemůžete stihnout všechno a že si musíte vybrat. Máte možnost být čímkoli, ale abyste se tím mohli stát, musíte zvolit. Rozhodnout se - někdy nezvratně - pro určitou cestu. Něco získat, něčeho se vzdát. Možná namítnete, že zvolit si hodnoty je jedna věc, ale jak najít motivaci je naplňovat, když kolem sebe vidíte samé příklady selhání?
Můžete vůbec uvěřit ve fungující a věrné partnerství, když žádnému z vašich přátel 100% nefunguje a ze statistik nevěrníků na vás jdou mdloby? Proč zrovna vy byste měli být výjimkou? Možná právě proto, že uvěříte, že něco takového možné je.
Kdo věří svým snům, bude hledat způsob, jak je naplnit. Ten, kdo svým snům nevěří, bude naopak vyjmenovávat milion důvodů, proč o jejich naplnění se ani nepokusit. Často ze strachu, co když to nevyjde. Tito lidé nechápou, že i když to nakonec nevyjde, nezáleží na tom, protože hledání cesty ke svým snům přináší opravdové štěstí, nikoli jejich dosažení. Ostatně že radost a pocit štěstí je následkem činnosti, psal už Aristoteles. Takže nejvyšší čas se do toho pustit!
Jděte si za svým štěstím. Seznamte se, můžete to udělat hned, a to snadno a rychle, ať bydlíte v Českých Budějovicích nebo Hradci Králové.
[ivi]