RECENZE: Ztraceni v Mnichově

Nový film režiséra a scénáristy Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově sklidil příznivé ohlasy recenzentů jako žádný jiný český film už dlouho ne. S čím Zelenka, z jehož filmů si možná vybavíte kvalitní ale více či méně bizardní snímky, jako jsou Knoflíkáři, Karamazovi, Příběhy obyčejného šílenství či Rok ďábla, přichází tentokrát?

Ztraceni v Mnichově začíná zprvu relativně „obyčejně“. Seznamujeme se s postavou novináře (Mišička), kterého zastihneme v ne příliš šťastném období, kdy řeší vyhazov z práce a nevěru manželky. Jeho dobrodružství ovšem začíná v okamžiku, kdy na tiskové konferenci francouzského velvyslance ukradne papouška, jenž patřil premiéru Daladierovi, jednomu ze signatářů Mnichovské dohody. Výroky papouška, který opakuje kontroverzní výroky svého pána, vrhají na tehdejší události nové světlo a komplikují vztahy mezi oběma zúčastněnými zeměmi. Takto se film rozběhne a náhle stop. Situace je nastíněná, postavy rozehrané, očekáváme další vývoj, ale dále se nedostaneme. Začínáme sledovat pseudodokument, „film o filmu“, kdy nám herci a ostatní tvůrci začnou popisovat zákulisí natáčení právě shlédnutého. Začínáme sledovat nový film.

Stylem vyprávění a humorem film nejvíce připomíná mystifikační Rok ďábla ,kde tvůrce také využíval herce a neherce a kdy jsme zavítali do zákulisí hudební branže. Ve Ztraceni v Mnichově Zelenka posouvá hru s divákem zase o laťku výše. Tentokrát nás seznamuje s hereckým prostředím a nástrahami, se kterými se filmaři obecně potýkají, čímž mi připomněl letošního oscarového vítěze Birdmana. Ztraceni v Mnichově pobaví „lapáliemi“ jako je herec alergický na papouška, s nímž hraje 90% scén či jazykově nevybavená herečka, učící se hrát věrohodně francouzsky. Zajímavé je sledovat vytváření kulis a filmařských triků, posmutnělí budeme z triků s granty, které filmaři používají, aby své filmy ufinancovali. Dokreslení prvně shlédnutých scén, pozadí, které za nimi je, pak značí hravost a mnohovrstevnatost snímku.

Film je poučný, jak co se týče zákulisí natáčení, tak i historických faktů. Jeho ambice vzdělávat, poskytnout divákovi přidanou hodnotu, je zjevná. Zdá se, jako by si Zelenka přečetl knihu o tehdejších událostech, která ho oslovila natolik, že se rozhodl její myšlenku předat ignorantskému lidu formou celovečerního filmu. Zároveň se však autor do svých krajanů trefuje, do naší povahy, zatuchlého čecháčkovství. Využívá k tomu i černého humoru, zábavnějších a méně zábavných (až jednoduchých) gagů.

Během sepisování této recenze se mi vybavuje spoustu dobrého, co bych o filmu napsala, ale pravdou je, že při jeho sledování jsem se až tak dobře nebavila, což se mi stalo i při již zmíněném Roku ďábla. Platí tedy, že pokud se Vám líbil tento Zelenkův film, je nanejvýš pravděpodobné, že Vám bude líbit i Ztraceni v Mnichově. Zelenkův styl není pro každého, ale faktem je, že si stále drží si svůj standard, v jeho filmografii nenajdete žádný fail, je sympaticky nepodbízivý a nedělá kompromisy (na rozdíl od padlých režisérských ikon, jakými jsou Svěrák, Hřebejk či Nellis). Za tuto jeho osobitost a odvahu palec nahoru.

7/10

[mih]

Zdroj:

Fotografie: https://www.facebook.com/ztracenivmnichove/photos_stream

Video: https://www.youtube.com/watch?v=VbbPZnS-Knc