RECENZE: Room

Jestli v rámci letošního udílení Oscarů existovala předem nějaká jistota, tak to byl fakt, že sošku za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli získá Brie Larson, která za ztvárnění titulní představitelky ve snímku Room obdržela všechna možná ocenění, co šla. Může však snímek nabídnout i něco jiného než jen strhující výkon herečky v hlavní roli?

Omšelý pokoj a v něm matka a syn. Sledujeme jejich život na omezeném prostoru s omezenými prostředky. Jediným pojítkem se světem, zdá se muž, který večer matku navštěvuje a přináší potraviny. Tvůrci nám dlouho neprozradí, co vlastně sledujeme, ale divák tuší, že je zde něco špatně. Proč matka nevychází s chlapcem ven? Proč ho před jeho otcem schovává do skříně? Až zhruba po půlhodince zjišťujeme, že se zde jedná o americkou verzi případů Nataschy Kampusch či Josefa Fritzla.

Pro Brie Larson, do té doby výraznou herečku vedlejších rolí (například láska Jonaha Hilla v bláznivém 21 Jump street), se dozajista jedná o průlomovou roli. Stejnou službu by film mohl vykonat i pro irského režiséra Lennyho Abrahamsona, který na sebe upoutal větší pozornost snad jen spoluprácí s hvězdným Michaelem Fassbenderem na ztřeštěném Frankovi. Nefér by bylo nezmínit i oba velké herce v rolích hrdinčiných rodičů Joan Allen a Williama H. Macyho. Objevem však pro mě byl vynikající dětský herec Jacob Tremblay, který úžasné dítě, kterým malý Jack (hrdinčin syn) beze sporu je, hraje naprosto přirozeně.

Room je minimalistický film. Celý se de facto odehrává na velice omezeném počtu lokací a dokáže budovat atmosféru děsu, aniž by se uchyloval k otevřenějším scénám násilí. I v tak depresivním snímku, jakým Room je, je ale možné nalézt jiskřičky naděje. Matka se svému synovi snaží dopřát v rámci možností co nejharmoničtější dětství a minimalizovat následky hrozivé reality, kterou si dítě neuvědomuje. Silou imaginace pro ně vytváří vlastní svět, který je možno mít rád a činí okolnosti jejich přežívání snesitelnější.

Film nastoluje celou řadu témat k zamyšlení - jak se s bolestí vypořádávají muži a ženy nebo děti a dospělí, tedy skutečnost, že se dětská duše nejenže dokáže snadněji zotavit ale i to, jak blahodárný účinek může mít na tu dospělou či že i když zlé překonáme, ještě horší časy mohou nastat v období klidu. Snímek přichází i s tématem oběti v celé jeho šíři - kdo všechno jí je či jak může být náhled na ni relativní. Co může pro někoho představovat maximální úsilí, může se jinému zdát jako akt sobectví. Film pokládá otázky, ale nehledá na ně za každou cenu odpovědi. Tato nedořečenost, chybějící doslovnost, chybou rozhodně není, přístup tvůrců je v tomto ohledu sympatický.

Room je přesto přese všechno především filmem o lásce, o síle mateřského citu. Dlouho jsem ve filmu neviděla tak silnou ústřední dvojici, kterou by pojila tak bezvýhradná vzájemná láska. Room je malý film s velkým srdcem, artovka jako stvořená pro melancholický březnový večer.

9/10

[mih]

Zdroj:

Fotografie:http://www.imdb.com/title/tt3170832/?ref_=ttmd_md_nm
Video: https://www.youtube.com/watch?v=OxOXxmbljrY