Recenze: Do temnoty od Pavla Stehlíka

Osobní vyprávění českého vojáka by nemělo ujít žádnému čtení chtivému muži. Od kluka, přes muže až k českému vojákovi. Jaká to může být cesta, růžová jistě ne. A co když vás ještě srazí na kolena úplně něco jiného než zbraň protivníka? Vydejte se za poznáním vojenského prostředí z pohledu Pavla Stehlíka, nebudete litovat.

Ne každý se chce ve svém životě dělit o svůj příběh, o to, co zažil, co ho postihlo, o temné dny, někdy ani o ty světlé. Pavel Stehlík, který je válečným veteránem z bojového nasazení v Afghánistánu tak ale udělal. Dovolil obyčejným smrtelníkům a všem čtenářům nahlédnout pod pokličku vojenského prostředí a ještě dál.

Kniha s uvedeným titulem samozřejmě upoutala, je ale třeba říci, že vyloženě tématu, který naznačuje, se nevěnuje možná ani v 50%. Ale neděste se, vůbec to nevadí, na kvalitě knihy to vůbec nic nemění, naopak budete velice překvapeni, jakým směrem se ubírá.

Autor se rozhodl neřešit náš jazyk český a ihned na začátku vás upozorní, že bude psát stylem "jak mu zobák narostl". I to byl nakonec velmi dobrý nápad, kniha se tak stala čtivou pro naprosto všechny bez rozdílu v pohlaví, ale i věku. Pavel Stehlík to ale hodně přehnal s přirovnáními. Nutno ale říci, že se u nich někdo z vás opravdu pobaví a zasměje.

"Kdybys mi teď dal na výběr mezi nahatou šťavnatou osmnáctkou a esemeskou se zprávou, že jsem vybranej na tu zpropradenou akci, tak tý holce neřeknu ani sorry."

Seberte odvahu a vyrazte s Pavlem Stehlíkem do temnoty, nebudete toho litovat. Autorova otevřenost vás zcela pohltí. Nebude se s vámi pozastavovat nad danou situací, což je v tomto případě osvěžující.

Četla jsem i hodnotila

Nad knihou "Do temnoty" jsem se zdržela jen pár hodin, četla se totiž úplně sama. Podle mého se kniha dělí do tří částí, alespoň já jsem to tak vnímala. První částí pro mě bylo vyprávění o jeho mladých letech a důvodu, proč se rozhodl dostat se k armádě, co ho k tomu motivovalo. Jako druhou část jsem vnímala popis jeho výcviku, službu ve Vyškově a nasazení v Afghánistánu. Třetí část pak přišla v podobě boje, ale už jiného než na bitevním poli, a to v podobě tumoru, který mu byl nalezen na druhém krčním obratli.

Na začátku knihy mě vůbec nenapadlo, že by se najednou mohla začít ubírat takovým směrem a tím se pro mě stala ještě zajímavější a osoba Pavla Stehlíka ještě statečnější. Obdivuji jeho rozhodnutí a i jeho rodinu, která mu zůstala ve všech životních situacích oporou. Zpověď je to opravdu povedená a letos se čtenáři dočkali i druhého pokračování pod názvem Já, voják v Afghánistánu.

O vojenské akademii ve Vyškově jste asi určitě slyšeli, máte toto město spojené i s něčím jiným? Nebudete tam náhodou hledat druhou polovičku? Voják by se přece mohl hodit.

[ivi]