Máte pocit, že se dřete od rána do večera a už vám nějak docházejí síly? Tak to je asi někde chyba... Kde ji najdeme? Podíváme se na to...
Že by pořekadlo "práce šlechtí člověka" přestávalo platit? Skoro to tak vypadá - aspoň podle toho, jak se v průběhu několika posledních desetiletí profesní sféra postupně stává čím dál častějším zdrojem psychických potíží. Dříve (a to po celá staletí) ve většině případů platilo, že člověka nejprve zdeptaly problémy osobní (partnerské, sexuální, rodičovské, zdravotní, povahové...), a teprve jejich vinou se začal hroutit i jeho profesní život. Nyní je mnohem častější obrácený "postup" - prvotní je disharmonie pracovní, což pak následně způsobí trable v osobní a rodinné oblasti.
Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o takzvaném syndromu vyhoření, o workholizmu či o široké škále dalších potíží způbobených nepřiměřeným stresem.
Ano, právě na současnou dobu se většina těchto problémů svaluje. V zásadě jistě oprávněně, jenže se tak nějak zapomíná, že onu "současnou dobu" tvoříme my, kteří v ní žijeme. Její negativní projevy, jako je nepřiměřený tlak na výkon, převládající konzumní způsob života a tím zvýšená potřeba peněz, mezigenerační nesoulad apod., jsme si přece na sebe uvalili sami. Nezpůsobili to nějací Marťané, nežádá to po nás žádný pán Všehomíra - chceme to po sobě sami. Proto i obrana proti tomu a náprava již vzniklých potíží je výhradně na nás.
Nelze čekat, že se samy od sebe změní "okolnosti" - musíme je změnit my. Namítnete asi, že málokdo z nás má možnost nějak zásadně měnit stávající pořádky a zvyklosti. To je fakt. Ale každý z nás může měnit sám sebe - svůj postoj k práci, k výdělku, k životním prioritám...
Lehké to rozhodně není, ale nechcete-li spadnout do závažných psychických problémů, nic jiného vám nezbývá.
Naši předkové měli (a "přírodní národy" dosud mají) vztah k práci zhola jiný. Nežili od dovolené k dovolené, prostě proto, že žádnou dovolenou neměli. Jak to mohli vydržet? Úplně normálně. Pracovali každý den celý rok, ale přiměřeně a sezonně odlišně. Dělali vždy to, co bylo ten který den potřeba udělat, aby sobě a svým potomkům zajistili základní životní potřeby. Potom si odpočinuli, aby se do toho následující den zase mohli pustit. A co nestihli dnes, nechali na zítra. A co už bylo vůbec nad jejich možnosti, pustili z hlavy.
Netrápili se myšlenkou, že kdyby zvládli ulovit tři mamuty místo jednoho, byli by třikrát bohatší. A správně tušili, že kdyby odbělávali třikrát větší rozlohu země, vypěstovali by sice třikrát větší rozlohu země, vypěstovali by sice třikrát víc oblií nebo něčeho jiného, ale patrně by padli vysílením, takže by z toho nakonec stejně nic neměli. To my se dnes naopak tři čtvrtě roku třeseme na dovolenou, přičemž musíme dřít o to víc, abychom si na tu "úžasnou dovolenou" vydělali.
A když už konečně ten kýžený týden nebo dva či tři přijdou, jsme na pokraji sil, takže půlku dovolené promarníme tím, že se pokoušíme sebrat. A druhou půlku už zase stresujeme, co všechno nám zatím v práci uteklo, o jaké šance jsme přišli.
Dobrou obranou proti psychickým poruchám spojeným s vykonáváním pracovních povinností je určit si vlastní pracovní rytmus, který vám vyhovuje. V tomto směru buďte asertivní, jak nejvíce dokážete, a snažte si tuto možnost u zaměstnavatele prosadit - je to důležitější než si prosadit vyšší plat. Ačkoli se to snad nezdá, skoro ve všech profesích to možné je. Nespoléhejte však, že to někdo udělá za vás - tempo vyhovující vašim možnostem a zároveň požadavkům, které jsou na vás kladeny, si musíte najít sami.
Polovina lidí chodí do práce, i když jsou nemocní. Nemocenská je nízká, kromě toho se značné procento lidí bojí, že by jim pracovní neschopnost způsobila ztrátu pozic apod.
Říká se o vás, že byste přišli pozdě i na svůj vlastní pohřeb? Pak už jste zřejmě překonali hranici, kdy byla vaše občasná nedochvilnost k pousmání. Zůstalo znechucení nad tím, že všichni máme stejné podmínky - vstávání, s dětmi do škol(k)y, porada v práci, schůzka - ale jenom vy zvládnete ve čtyřech případech z pěti přijít pozdě. Opozdilství do práce rozhodně patří a nic šlechtícího na něm opravdu není. A právě proto se na toto téma podíváme trochu blíže.
Přes všechny otrávené obličeje kolegů v práci, učitelek v družině a kamarádek v hospůdce je nejhorší zjištění, jaký obraz na vás nedochvilnost vrhá. Vy jste tím, kdo nerespektuje jejich čas, kdo se třeba dostatečně nesnaží své chování změnit, komu za to ostatní jednoduše nestojí. Přestože psychologové přiznávají,že je nedochvilnost jistým osobnostním rysem, budete to vy na prvním místě, kdo za to zaplatí. A hned potom váš manžel, děti, kolegové, přátelé a prostě všichni, kdo jsou s vámi v kontaktu.
Chodit všude (a věčně) pozdě ostatně stojí nejdříve čas těch, kteří na vás čekají, po nějaké době to mohou být i vaše peníze, kterých se nedochvilnost doktne. Ať už jsou to saknce za pozdní vyzvednutí dětí ze školky, nebo problémy v práci, ze kterých pramení až neschopnost získat vyšší pozici, popřípadě ztráta té stávající. Nemluvě o situacích, ve kterých je dochvilnost doslova klíčovou první vizitkou. Pozdní příchod třeba na pracovní pohovor se rovná zaručenému neúspěchu.
Ať na to koukáte z jakékoliv strany, ohrožujete svou stabilní pozici v mnoha vztazích. Mimo to prokazujete neúctu všem liem, kteří jsou zapleteni do vašeho života, a v krajním případě je mohou i vaše opakované výmluvy urážet. Ukazujete totiž, že v sobě nemáte respekt, jste sebestřední, neschopní plnit včas jakékoliv úkoly a vaše sobeckost okrádá o tolik vzácný čas i ty, kteří na vás čekají. Nešťastnému zlozvyku zpožďování navíc přeje i moderní doba. Vy jako opozdilec nemuste mít obavy, že na vás někdo čeká v dešti nebo mrazu, není nic jednoduššího než poslat zprávu, že jste zase "late, sorry".
... ani recepční, která se vás zdlouhavě vyptávala, jak se máte, ani šéf, jenž vám dal ještě na poslední chvíli zadání nové práce. Taková věc se může stát, ale nemůže se stávat. Jde o váš osobní problém. Převzít zodpovědnost za své činy je alfou a omegou každé změny.
Protivníkem budete sami sobě. V praxi to může vypadat tak, že si zadáte soukromý plán docházet do práce o čtvrt hodiny dříve, než vám začíná pracovní doba. Nevisí sice nad vámi žádná hroba, ale můžete zklamat toho nejdůležitějšího člověka: sami sebe. A pokud se vždycky nezadaří, nevěšte hlavu, díky čtvrthodinové rezervě aspoň dorazíte do práce včas.
Promluvte si o něm s kamarádem, s manželem, manželkou, matkou a možná vás překvapí, že už o něm dlouho vědí. Nyní ale můžete prožít nový start, odteď se počítá čas, ve kterém chcete nedochvilnost změnit, a tím, že to budou vědět vaši nejbližší, mohou vás ve změně podpořit. Dokážou vás pokárat, když budete scházet z cesty, a pochválit za úspěch. Protože oni vědí a chápu, jak je to pro vás těžké dorazit někam na čas.
... které budou podřízeny tomu, abyste všechno stihli a byli se svým výkonem spokojení. Máte problém s ranním vstáváním? Zkuste chodit spát o půl hodiny dříve. Nedaří se vám dorazit včas na pracovní schůzky? Vyrážejte dřív, pak vás žádná zdržení nemohou zaskočit. Nemáte chuť účastnit se nějakého mítinku v práci? Odměňte se za jeho absolvování. Ať už to bude pytlík oblíbených oříšků, nebo koupený časopis, máte na prémii nárok po řádně odvedené práci.
Jde o preventivní časový plán každý večer na nový den (Mám natankované auto? Mají děti připravené čisté oblečení? Je v tašce u dveří sbalený pracovní počítač i dokumenty na zítřejší poradu?).
... kolik času vám jaká aktivita zabere. Cesta do práce trvá dvacet pět minut? Pokud vás čeká schůzka s šéfem, dejte si rezervu alespoň patnáct minut. Určujte si časové priority a soustřeď te se na jejich plnění.
Žádná změna není možná ze dne na den a často i malý krůček vpřed může být velkým úspěchem. Motivujte se a odměňujte. Protože už zítra tak můžete být šťastnější.
Seznamování na internetu se od běžného seznámení trochu liší a my to samozřejmě víme, a proto choďte na reálná randíčka pěkně včas.
[ivi]