Polyamorie: chci víc lásky i lásek

Možná opravdu neexistuje jen jeden osudový partner, možná jich je víc, a když je potkáme najednou, začne to být hodně zajímavé. Je to totiž situace, kdy jeden partner nestačí.

K západní společnosti patří monogamie. Všichni víme, co to znamená - být věrný jednomu partnerovi a sdílet s ním dobré i zlé. A pokud si jeden z dvojice "odskočí" vedle, je lepší o tom nemluvit, zkrátka použít osvědčené Plzákovo pravidlo: "Zatloukat, zatloukat, a když to praskne, stále zatloukat." Život po boku jediného partnera tady ale není odjakživa, monogamie byla zavedena až v roce 1000 n. l. na židovském synodu v Mohuči, a dokonce jí byla stanovena zkušební doba - tisíc let.

Jenže na takovou zkušebku se nějak zapomnělo a my v monogamii jedeme dál, nějak jsme si na ni zvykli. Ovšem netřeba si zoufat, jsme na tom dobře, protože si přece jen můžeme vybírat. Na rozdíl od našich předků nám ženichy ani nevěsty nevybírají rodiče, volba je jen na nás. Ale znáte to - vybrat si bývá někdy extrémně těžké, někdo si ani vybírat nechce, a když se má rozhodovat mezi Petrem a Pavlem nebo Janou a Danou, zůstane u toho, že potřebuje oba, respektive obě. Právě tak začíná polyamorie.

Otevřené vztahy

Polyamorie je forma soužití, ve kterém mají buď oba partneři anebo jen jeden z nich nějakou tu bokovku. V praxi to vypadá třeba tak, že vedle partnerky muž má přítelkyni, respektive přítelkyně, které ukojí jeho hlad po tom, čeho se mu nedostává doma a nemusí jít hned o sex. Většinou jde o vztahový trojúhelník, ale může to být i mnohoúhelník. Podstatné přitom je, že všichni zúčastnění o sobě vědí a navzájem se respektují. Není to vlastně nic nového, o volných vztazích se mluví už dávno a na mnoha internetových seznamkách je dokonce ve statusu kromě zadaný, nezadaný i termín "v otevřeném vztahu".

Polyamorické svazky ovšem nejsou založené výhradně na sexu, nýbrž na tom, že "bokovka" obohacuje vztah něčím novým. Nebudeme si ale nic nalhávat, většinou jde opravdu o sex. Může jít ale i o "látání díry" vzniklé absencí komunikace nebo o hledání parťáka v rámci specifického zájmu. Nezapomínejte však na moudro, že "přátelství" mezi mužem a ženou, které není založené na sexu, je buď pokrytectví, nebo masochismus.

Jsme-li zamilovaní, jsme imunní vůči tomu zamilovat se ještě někde jinde. Jakmile ale žijeme v dlouhodobějším trvalém vztahu, kde pojítkem mezi dvěma partnery není již "jen" láska, ale i děti, společný majetek, přátelské vztahy s rodinami obou atd., a o vztah už není tolik pečováno, je prostor pro zamilování se jinde otevřený. Nevěra a polyamorie tak mají svou životní šanci.

Jsme skutečně monogamní?

Existuje bezpočet studií, které poukazují na to, že monogamie není člověku a vlastně ani žádnému jinému tvorovi přirozená. Přesto se monogamie ukázala nejpraktičtějším řešením, pokud jde o výchovu dětí a stabilitu společnosti. Problém s ní mají hlavně muži, a to především tehdy, pokud se hovoří o sexuální touze. A zase jsou to muži, kteří vztah se dvěma ženami vyhledávají. Časteji se setkáváme s láskou ke dvěma partnerkám u mužů, a to v rámci partnerského trojúhelníku. Většinou dávno přesáhl hranici nevěry, v jejímž počátku byl dočasný milostný románek. Muž pak nejčastěji řeší, co má dělat, protože je má rád obě, ale každá mu dává něco jiného.

Někdy to dojde skutečně tak daleko, že muž žije střídavě v domácnostech obou partnerek, ale otázkou zůstává, jak to nesou ony. Člověk by měl být upřímný a neměl by lhát. To znamená, že by neměl lhát ani lidem, se kterými žije. Někdo nechce mít jen jednu ženu na celý život, tak místo toho, aby měl milenky, tak doma toto téma otevře. Málokterá žena v naší kultuře zvládne mít vedle sebe konkurentku. Vědomí trojúhelníku mobilizuje v ženách potřebu vítězství, prvenství.

Jsou ženy, které v rámci své lásky k muži zvládnou překonat fakt, že má další dítě nebo děti s jinou ženou, ale to dělají z lásky a potřeby zůstat v jeho vztahovém teritoriu tou první. Je to vlastně oběť, což si leckdy už po nějaké době ani neuvědomují. Ale je to téměř vždy ústupek.

Víc hlav, víc lásky?

Jako všichni stoupenci nějakého nového nebo nezvyklého směru mají i polyamoristé kupu argumentů pro svoje jednání. Nejenže tvrdí, že monogamie je nepřirozená, kromě toho se ohánějí poznatkem, že během dlouhého života může každý znás potkat víc kompatibilních partnerů - to, že na nás čeká jeden jediný, je podle nich omyl. Něco pravdy na tom bude, ale není to moc přesvědčivé, když to tvrdí muž, který vymění starou ženu za nový model a s tou původní se nerozvede.

Je naivní domnívat se, že s manželkou zůstává z lásky, spíš asi půjde o ekonomické důvody, o spolupráci, společnou firmu či něco podobného. Nám obyčejným monogamistům, se nechce věřit, že by se ani jeden člen polyamorických uskupení necítil podvedený nebo nemilovaný, ale je docela možné, že všem zúčastněným takové uspořádání opravdu vyhovuje.

Nový trend

Polyamorie, která je jinak pro většinu Středoevropanů poměrně náročným modelem soužití, má na celém světě statisíce stoupenců. Aby polyamorický model mohl fungovat, je třeba úplně ze vztahu tří či více lidí vytěsnit nedůvěru, lež a nevěřu. Utajená nevěra není polyamorie, ale jen a jen podvod a ubližování partnerovi, polyamorie je naopak založená na naprosté otevřenosti a dobrovolnosti. Těm, kterým pořád vrtá hlavou, co je tohle za prapodivnou formu lásky, vzkazují psychologové, že nikdo není schopný přesně pojmenovat, co je to láska. Každý to máme jinak. Láska je velké slovo a mix mnoha a mnoha věcí, které se časem do tohoto pojmu přidávají.

Bývá romantická, intenzivní, plná dynamiky. Ale po nějaké době si taky můžete říct, že je víc, když se řekne "Mám tě strašně moc rád", než když se řekne "Miluji tě".

Pravidla v netradičním partnerství

Žít v polymorickém vztahu vyžaduje od všech zúčastněných pořádnou dávku tolerance i odvahy. Kdo chce žít v polyamorickém vztahu, nesmí svoje partnery srovnávat a hodnotit. Je třeba upustit od požadavků a naopak respektovat rozhodnutí a konání druhých. Kompromisy nejsou na místě, každý má právo na svůj názor právě proto, že je ve vztahu ze své svobodné vůle.

V polyamorických vztazích stojí spontánnost nad povinností. Schopnost být spontánní - jednat bez donucení a beze strachu z následků - to je to, co umožňuje nekonvenční vztahy. Lidé tráví společně volný čas proto, že chtějí, a ne proto, že musejí nebo se to od nich očekává. Ve společnosti existuje velmi silné přesvědčení, jak by měl život a pravá láska vypadat. Nedopustit, aby se vztahy řídily normami společnosti, tak není snadné. Důležité je nikoli se obhajovat, ale argumentovat výhodami, jaké polyamorie má.

Základem každého vztahu je důvěra a polyamorického obzvlášť. Rozhodně do něho nepatří vlastnosti, jako je žárlivost, podezírání a vyčítání, vždyť o sobě všichni zúčastnění vědí. Otevřená komunikace je na prvním místě. Jestliže nastane problém, je třeba ho řešit, a ne pasivně čekat, až se všechno pokazí.

Slavní polyamoristé v Česku

Možná to o sobě ani nevědí, ale v polyamorii žijí.

• Ondřej Soukup a Gábina Osvaldová jsou manželé přes třicet let. Několik let také žijí odděleně. Ondřej si dokonce založil novou rodinu se zpěvačkou Lucií Šoralovou. S Gábinou si prý ale denně telefonuje a tvrdí, že by bez jejího humoru nemohl být.
• Olga Menzelová je manželkou o čtyřicet let staršího režiséra Jiřího Menzela. Ten ale nikdy děti nechtěl, a tak si Olga pořídila dceru s režisérem Jaroslavem Brabcem. Vychovávají ji všichni tři, Olga má s oběma tatínky korektní vztahy, s Jiřím navíc úzce spolupracuje, ale ani s jedním z tatínků nežije.

To, že to ve vašem vztahu není takové, jako první měsíce plné zamilovanosti, ještě neznamená, že se k sobě nehodíte. Stačí si s partnerem vycházet vstříc, komunikovat s ním (slovně i jinak), věnovat mu dostatek svého času, pozornosti a případné hádky řešit v klidu.

Seznámit se s mužem nebo ženou může být jednoduché, ale záleží pak jen na vás, jak se váš vztah bude vyvíjet.

[ivi]