Pochvalou nic nezkazíte

I když svoje děti milujeme a snesli bychom jim modré z nebe, ony zlobí, dokážou nás nevídaně vytočit třeba i tím, že neumí nebo nevědí něco, co už by dávno měly. Co dělat a jak se chovat, aby se to co nejdřív naučily?

Ve výchově a přístupu k dětem vůbec existují dva protipóly: chvála versus kritika, kterými výkon dítěte posuzujeme a sdělujeme, co se povedlo, nebo nepovedlo, a chválou, či kritikou se dítě snažíme vést k lepším výkonům, neboli používáme pozitivní, nebo negativní motivaci. Asi od nás nikdo neočekává, že když dítě babičce na pohled z prázdnin napíše "chytal jsem ryby", my ho za to odměníme, na druhou stranu zvlášť v případě, že na pohledu pro babičku stojí také "a byli tam žábi" se oprávněná kritika může zvrtnout v rozvleklé lání na téma "já pořád říkám, že z tebe nic bude", "po kom seš tak tupej", "co v tý škole celej rok děláš?" a "takhle v životě nic nedokážeš".

Neboli použitím absolutismů typu "nikdy, nic, pokaždé, vždycky" jaksi vylučujeme možnost, že se mohlo jednat o stav přechodný nebo výjimečný, že možná dítě prostě v prázdninové rozlítanosti načmáralo pohled pravopisem se nezatěžovalo, a naznačujeme, že ke změně jen tak nedojde. A věřte, že od dítěte, které jste právě označili za beznadějného, nenapravitelného hlupáka nejspíš změnu očekávat nelze. Použili jste nepřiměřenou negativní motivaci. Důvodem vašeho rozčilování je přitom paradoxně blaho dítěte: tím, že dáte nezvedenci najevo, jak moc je hloupý a nedostatečný, ho nechcete srážet, ale přimět k tomu se v touze po pochvale začal víc snažit a pracovat pilněji, lépe, a radostněji, zkrátka chcete ho negativní kritikou motivovat.

Jenomže ačkoli jsou vaše úmysly čisté, pokud to s kritikou přeženete, dosáhnete spíš opačného efektu. Při často omílaném kritizování "co z tebe bude" může dítě vůči výtkám zcela otupět a změny nedosáhnete, a je-li navíc potomek ambiciózní, nadměrná, byť dobře míněná kritika, může být kontraproduktivní "když už nemůžu být nejlepší, budu aspoň nejhorší."

Trocha empatie

Zkuste se vžít do role toho druhého, na chvíli si představit sebe v jeho situaci. S dětmi je to pochopitelně obtížnější, protože jste v roli vychovatele, a jak říkaly naše babičky, "stromek je třeba ohýbat, dokud je mladý", ale zkuste si představit, že se vám třeba něco víckrát nepovedlo v práci. A že opakovaně sklízíte výtky, bylo vám řečeno, že to vypadá, že zdaleka nejste schopní podávat požadovaný výkon a že vám šéf zítra znovu řekne: "Zase jste to zvoral, ale já to věděl...", "Takhle vás rozhodně nepovýšíme, s tím nepočítejte." a "Jste neschopný, nic vám nejde, budu vám muset snížit plat."

Jsou i takoví snaživci, kteří na základě naprostého odmítnutí a ponížení začnou pilně usilovat o zlepšení, budou dřít osmnáct hodin denně, aby se jim dostalo šéfovy velkomyslné pochvaly, ale drtivá většina normálních lidí se naštve a začne uvažovat o změně  zaměstnání ("když jsem tedy tak neschopnej, třeba jinde ocení, v čem jsem schopnej"). Jenomže dítě takovou možnost nemá. Do školy chodit musí, chybám se nevyhne, a jestliže za ně sklízí neustálou kritiku a - byť neúmyslně - ponižování, snažit se přestane.

Neznamená to, že bychom děti neměli kritizovat, jde v zásadě o správné vyvážení, kdy by v praxi měla pozitivní motivace, chválení a pozitivní opatření (třeba odměny) výrazně převyšovat opačný postoj. Dítě nezíská pocit, že víceméně všechno, co dělá, je špatně a rodiče jsou s ním permanentně nespokojení.

Nic se nemá přehánět

Pochvaly, ocenění a odměny používáme k tomu, abychom v dětech posílili snahu k vykonávání nějaké žádoucí činnosti nebo zájmu o ni, činíme tak pro jejich dobro. Jenomže i s dobře míněnou kritikou stejně jako s dobře míněnou pochvalou je třeba zacházet jako s kořením: opatrně a nepřehnat to, hlídat si frekvenci a intenzitu. Pokud budeme dítě chválit příliš a za každou hloupost, může si na pochvalu nebo odměnu zvyknout, stane se pro ně jeho samozřejmým právem. Stejně jako není dobré trestat děti za neúspěchy, není ani příliš dobré odměňovat je za všechno, co se jim povede, spolehlivý systém stabilních trestů a odměn funguje jen dočasně.

Navíc přehnané chválení a odměňování může vyvolat pochybnosti o jeho vlastních schopnostech nebo o vašem duševním zdraví: pokud halasně vychválíte desetiletého potomka za to, že si krásně zavázal tkaničky, právem si pomyslí, že buď s ním, nebo s vámi není něco úplně v pořádku. Děti mají spousty přání a tužeb, a protože je máme rádi, přání jim někdy plníme bez toho, abychom dumali nad tím, jestli je to správné. Moudří a důslední rodiče nákup dárečků a možnost vytoužených činností neposkytují jen tak pro nic za nic, ale dávají je do souvislosti s dobrým chováním nebo jako odměnu za to, co se podařilo.

Je důležité, aby se dítě na svoji odměnu dokázalo těšit delší období, a ještě důležitější, aby si uvědomilo, zač odměnu dostalo. Naučí se nejen trpělivosti, disciplíně, ale uvědomí si i hodnoty a naučí se vážit samo sebe - v ideálním případě by měl mít dobrý pocit ze sebe větší hodnotu než samotná odměna. Je to tak trochu něco za něco, ale prosté. "Dneska jsi byl celý den opravdu hodný a pomáhal jsi babičce, tak zajdeme na zmrzlinu" - tohle sdělení nese jasné poselství: když budeš hodný a pomáhat, dostaneš odměnu.

Přiměřeným odměňováním a chválou by se děti měly naučit, že vhodné chování je dobré proto, že je morální a správné. Chvála a odměňování je jedním ze způsobů, jak dát dítěti pozitivní zpětnou vazbu, ukázat mu obdiv a uznání.

Plusy pozitivní motivace

Pozitivní přístup ve výchově znamená ocenit a respektovat snahu dítěte, i když třeba nepřínáší okamžité výsledky, a zaměřit se na současnost a budoucnost bez toho, aby kvůli našemu postoji dítě ztratilo naději na zlepšení:

• pozitivní motivace funguje lépe než negativní
• chválou dosáhnete lepších výsledků než kritikou
• adekvátní pochvala dítěti poskytuje pocit sebeuplatnění a vzbuzuje pocit úspěchu
• slunný optimismus je vždycky lepší než chmurný pesimismus

Sokrates, 390 let p. n. l.: "Dnešní děti milují přepych, jsou nevychované, pohrdají autoritami, neváží si starších. Ve svém domě nejsou služebníky, ale tyrany. Odporují rodičům a tyranizují své učitele."

Jste autoritativní, nebo liberální rodič?

Výchova byla a je ovlivňována kulturními vlivy, historickými kulisami i dobovými tendencemi a vyvíjí se většinou ve spirále - od despotické po benevolentní, a vždy byla poplatná tomu, v čem žijeme. Jenomže zatímco dřív se tradice výchovy předávaly z generace na generaci, dnes výchova víc podléhá trendům.

Autokratický způsob

Dospělý se nezabývá přáními a potřebami dítěte, poskytuje mu málo prostoru pro iniciativu nebo samostatnost, dítěti spíš hrozí a trestá ho. Děti pod taktovkou autokratické autority bývají napjaté, dominantní nebo agresivní. Snaží se upoutat pozornost, touží po uznání a pochvale.

Demokratický způsob

Výchova není postavena na zákazech a příkazech, podporuje spíš iniciativu dítěte, které má možnost podávat návrhy a připomínky a dostává prostor k sebevyjádření. Základem pro dítě je vyváženost, porozumění a pocit bezpečí. Demokratický nebo "sociálně integrační způsob výchovy" podporuje dětské sebevědomí, pozitivní přístup k životu a vnímání vlastních možností.

Liberální výchova

Dospělý koordinuje dítě málo nebo vůbec, neklade přímé požadavky, "nediriguje ho", dítě tak není konfrontováno s hranicemi nebo normami. Není jasné, kdo určuje pravidla, která vznikají nahodile a jsou nezávazná. Pokud nějaká pravidla vzniknou, rodiče na nich netrvají, sami mají rádi volnost a snaží se ji dopřát i svým dětem. Dobré i špatné (nežádoucí) chování nebo prohřešky nechávají bez povšimnutí.

Hyperaktivní děti

Péče o hyperaktivní dítě musí být komplexní. Měla by se skládat jak z výchovných postupů, tak z nácviků vhodného chování. Přes tále stoupající počet hyperaktivních dětí v populaci nepřichází moderní medicína s žádným konceptem, který by mohl vést ke zlepšení. Detoxikace není u hyperaktvních dětí jednoduchou záležitostí, a tak se s ní setkáváme spíše jako s vedlejším příznakem při poruchách imunity nebo jiných zdravotních obtížích, kvůli nimž dávají rodiče své děti k odborníkům. 

Prvním faktorem, na nějž se musí pomýšlet, je intolerance glutenu. Gluten, zvláště ten pšeničný - gliadin, je nervový toxin, který otevírá cestu ze zažívacího ústrojí mozku pro další toxické látky, dráždící nervový systém. Detoxikace celiakie je poměrně obsáhlá záležitost a zabere dost času. Podobný důsledek mohou mít u dítěte i další, takzvané malabsorpční syndromy, především laktózová intolerance způsobená absencí enzymu pro zpracování mléčného cukru - laktózy.

Toxiny v mozku

Kvůli narušenému střevu a přecitlivělé nervové soustavě dítě zcela pravidelně reaguje na některé přídatné látky v potravinách, takzvaná éčka. Nejčastěji to jsou různé typy barviv, označované jako E102 až E112. Tato barviva se nacházejí v bonbonech a jiných cukrovinkách, proto by se jich rodiče měli vyvarovat. Z hledisk adetoxikace mohou barvivo a jiné přídatné látky zůstávat v nervovém systému a tento toxin se musí uvolnit. Tak dávejte pozor na to, proč máte doma malého neposedu, zda to nedokáže spravit i jenom dobrý jídelníček.

Pokud svoji rodinu, ani partnera ještě nemáte, je na čase se ho vydat hledat, třeba zrovna na online seznamku a vzít si na pomoc vědecký seznamovací dotazník.

[ivi]