Nesouhlasím s partnerem

V partnerství by se měli sejít lidé, jejichž životní hodnoty jsou podobné nebo přinejmenším kompatibilní. Za své partnery si však nevybíráme přesné kopie sebe samých - nejvíc nás totiž přitahují odlišnosti. Ať už proto, že zaplňují určité "díry" v naší základní výbavě, nebo přinášejí nadstandard, který nás příjemně rozšiřuje do dalších životních sfér.

Fáze profesora Higginse

(Proč nemůže být jako já?)

Nejčastěji prostě jen toužíme po tom, aby náš partner věci viděl nebo cítil stejně jako my. Své postoje, poháněni motorem vlastních zájmů, potom před partnerem obhajujeme, vnucujeme mu je či plíživě podsouváme. Jeho nevyhovující chování odsuzujeme, protivíme si ho, trpíme ho či proti němu bojujeme. Je přece v rozporu s tím, jak věci vidíme my! Co by mu to udělalo, kdyby nás trochu víc objímal? A kdykoli, nejen jako funkční předehru k milování!

Nebo proč neumí udržovat ve svých věcech pořádek, anebo naopak, proč se neumí povznést nad malý, útulný nepořádek? Tak jako to umím já?

Fáze dr. Watsona

(Chci tě pochopit, ty podivíne.)

Pokud postoupíme ve svém vývoji dál, přichází obvykle fáze, kdy se snažíme partnera pochopit. Přemítáme nad jeho dětstvím, pozorujeme jeho reakce, studujeme jeho sklony. Je milovníkem umění, který se rozplývá nad sladkými madonami, a den bez čokolády, jako by nebyl? Pak jistě vzdychá po starých časech, podvědomě touží prožít ideální dětství a sladkost bezbřehé mateřské lásky... Přitahuje ji vše temné? Ponuré seriály, temný sex, téma ukřižování, knihy s názvem Dějiny ošklivosti a podobně? 

Vytvoříme si domněnku o pekle utrpení života s despotickým otcem... Přemítáme nad jeho i jejími "slabinami", abychom jim mohli "odpustit", vzít je na milost a pomoci jim. Přístup dr. Watsona má dvě slabiny. Zaprvé: druhého člověka prostě nejsme schopni do hloubky pochopit. Často své filozofie prostě nenapasujeme na partnerovo ubíjející pedantství, nechuť k jakémukoli čekání, agresivní paniku při náhlé změně plánů, fobii z delšího pohledu do očí a podobně.

A zadruhé, a to především: většinou vycházíme z chybného předpokladu, že my jsme na tom líp než partner a jsme schopni posoudit, co je správné. Máte například pocit, že je objektivní pravdou a vaším svatým právem požadovat v tomto vztahu klid, svobodu v hranicích, které vám vyhovují, dělbu úkolů podle vašeho vnitřního kompasu a podobně. Tyto principy však vznikly v jedinečném vnitřním světě vaší původní rodiny - a vnitřní svět rodiny partnera je jiný.

Místo klidu se tam může cenit bouřlivě projevovaný názor coby způsob navazování vazby. Místo pohledů do očí třeba bezkontaktní diskrétní zóna coby štít proti útoku a bolesti.

Fáze "primitivního" protinožce

(Nerozumím ti, ale ctím tě.)

V knize Poselství od protinožců americké lékařky a spisovatelky Marlo Morgan udělují australští domorodci autorce krásné lekce z lidskosti a tolerance. Tito "primitivní" lidé se na odlišnost kulturních tradic a způsobů života dívají z pozice zvědavosti a respektu. Umožňuje jim to být v míru se světem lidí, zvířat i s celou planetou. Každý člověk dělá to nejlepší, co mu systém jeho vnitřních hodnot a obran umožňuje.

Maličký odklon od tohoto, až matematického výsledku - například nějaký ústupek vnucený partnerem - a celá ona stavba psychiky, vnitřní rovnováhy, se může nebezpečně vychýlit. Každá změna v životní strategii, zaběhaných osvědčených zvyklostech či postojích musí přijít organicky. To znamená dobrovolně a lehce tak, že partnerovi zajistíte prostředí bezpečí a on pak časem může vyzkoušet vykročit ze své dřívější komfortní zóny a jít tam, kde ho chcete mít.

Více dotykového, čistotnějšího, dochvilného anebo uvolněnějšího, ochotnějšího nemít vždy pravdu. Poselství od protinožců tedy zní: Nemusíte druhého pochopit, a přesto je potřeba mu věřit a přijmout ho bez požadování změn. Požadování změn, které nepřišly organicky, vždy útočí na partnerovu vnitřní stabilitu a nemohou mu prospět. A tím ani vztahu.

Nepožadovat změny

Nepožadovat změny je nesmírně těžké. Pro nepřipravenou mysl může tento postoj znamenat uvržení do pocitů bezmoci a následně sebelístosti, smutku, zoufalství, apatie nebo třeba vzteku. To podle nastavení našeho charakteru a fáze tohoto procesu, tj. podle toho, jestli právě máte naději na uspokojení, nebo ne. A přitom ve skutečnosti je postoj respektu bez požadování změn tím nejvyšším vyjádřením síly a lidskosti.

Třeba takto: "Máš to tak, jak to máš. Nerozumím, proč to tak je, a bolí mě to, ale vím, že nemůžeš jinak... Budu ti ukazovat, v čem je mi dobře, ale nebudu to od tebe požadovat, je spousta jiných kvalit, proč si tě vážím a jsem s tebou. Kdybys časem měl/a chuť dávat mi i tuto jednu další věc, po které toužím, budu šťastný/šťastná, ale nemusíš se bát, že budu trpět, pokud mi to nedáš. Budu prostě žít svůj život naplno a užívat si každého dne tak či tak. Zároveň chci mít odvahu dávat ti věc, kterou máš rád/a ty, které se zatím bojím. A jsem ti vděčný/á, že na mě netlačíš, že mě ctíš."

Požadování změn je agresivní závislost

Jaký máte pocit, když čtete toto partnerské vyznání? Je vám špatně? Cítíte odpor, že byste měli celá léta žít v nenaplnění? Anebo už začínáte cítit smíření s tím, co vlastně reálně život je a že existuje jen jedna cesta? Ta cesta je plná citových děr a závislostí - putování skrz hlubiny vlastní duše. Jakékoli razantní činy a mocenské boje, které by měly vést k uspokojení vašich požadavků, jsou jako dým.

Skutečně navázat partnerský vztah znamená stát se závislým. Činí nás zranitelnými, vydáváme se do rukou druhého člověka - proto se také říká, že se lidé oddávají. Dokázat se hluboce a vědomě pustit do vztahu předpokládá, že jsme dosáhli určité samostatnosti a emocionální nezávislosti. Jen ten, kdo dokáže i sám zvládat svůj život, je schopen si konstruktivně způsobovat závislost.

Tvořit novou realitu

Nerozumět, nesouhlasit, a přesto nepožadovat změny je těžké a zároveň nesmírně obohacující. Den za dnem žít a dávat to, co bych si sám přál dostávat, a pokoušet se dávat to, co potřebuje partner. Popřípadě čestně mluvit o svých zábranách. Vytvářet stále větší zónu bezpečí pro sebe i partnera. Nečekat, netrpět, ale aktivně vytvářet prostředí, ve kterém kvete radost, blízkost, přijímání a oceňování druhého.

To vyžaduje spoustu práce na sobě a odpoutání od dětských vzorců křivdy a trucu: Když ty ne, tak já taky ne! Veďte druhého svým vzorem. Dovolte mu se postupně sladit s vaší tolerancí, ušlechtilostí a vášní pro život.

Když ve vztahu nejsem sám sebou

Mnozí lidé jsou sami pro sebe záhadou. Dokud jsou bez partnera, jsou iniciativní, živí, plní energie. Jakmile ale vstoupí do vztahu anebo jdou do společnosti s partnerem, přecházejí do zakřiknutosti, ochablosti, jsou bez energie.

Kopírování "milostného vztahu" s rodičem

Tito lidé, jak jinak, kopírují své první "milostné" vztahy s matkou či otcem. Jsou zkrátka naprogramovaní hluboko uvnitř věřit, že nejlepší bude, když se nebudou moc projevovat, nebudou k sobě přitahovat pozornost. Nechávají tedy směr konverzace i zásadní rozhodnutí na partnerovi. Nesmějí protestovat, když se o nich vtipkuje, často si ještě přisadí. A vlastně nesmějí mít ani přání. Vědí, že rodiče nikdy plány neměnili jen kvůli nim a že je potřeba se smířit s tím, jak věci jsou, jak je pro ně vymyslí rodič (partner).

Paralýza, kterou ve vztahu prožívají, je způsobena dávnými a nesmlouvavými zákazy a příkazy jejich rodičů, případně manipulací, jejíž těžiště spočívá ve vzbuzování pocitů viny. Další částí manipulační strategie bývá snaha učinit své dítě neschopným, závislým, aby je bylo možné mít pod kontrolou, "zachraňovat" je a ono muselo být vděčné a dalo se lehce ovládat. Je potřeba dodat, že často to mámy dělají zcela nevědomě - svou vnitřní prázdnotu a osamělost, které si v sobě nesou ze svého vlastního dětství, z mysli vytěsňují a činy, které směřují k ovládnutí dítěte, vnímají jako čistou lásku a péči. Případně se tato výchovná taktika v rodině dědí už několik generací a matka prostě nezná nic jiného.

Cesta k uzdravení

Až v okamžiku, kdy ovládaný pochopí, že byl v dětství emočně zneužit pro potřeby dospělých a manipulován pocity strachu a viny, že nebyl vyslyšen, respektován, podporován v nezávislé iniciativě, že realita, kterou žil, je nemocná a existují i jiné, může se pomalu začít rozhlížet a učit se novým způsobům chování.

Jak vidíte, každý člověk má v sobě něco hluboce zakořeněného, co se druhému ve vztahu nemusí líbit. Proto je třeba ke všemu přistupovat s opatrností a nenásilnou formou.

Můžete jít náhodě a svému štěstí naproti hned teď a zkusit se seznámit přes internet.

Zdroj: https://www.databazeknih.cz/

[ivi]