Neotročte pozitivnímu myšlení

Život s pozitivním nastavením mysli je jednodušší, ať jsme zdraví nebo nemocní. Ale dávat jeho nedostatku za vinu vážné nemoci nebo říkat pacientům, že když nebudou pozitivně myslet, špatně skončí, je nepřesné, nevkusné a hlavně kontraproduktivní.

Představa, že můžeme silou vůle a způsobem myšlení ovlivnit, jestli budeme zdraví, nebo se vyléčíme z těžké nemoci, je tak lákavá, že ačkoli experimenty nepotvrzená, mnozí ji berou za pravdu. Jestli to máte stejně, nemáme v úmyslu vám to vyvracet. Jen lidem poslední dobou začíná vadit, jak moc se o vážném onemocnění mluví jako o nějakém trestu, který člověk dostal za to, že málo miluje sám sebe, neposlouchá svoje tělo, špatně jí, moc pracuje... A uzdravení se až příliš často dává do souvislosti se schopností pozitivně myslet.

To je totiž k nemocným, a hlavně k těm, kteří nemoci podlehli, strašně bezohledné a nefér. Takovou optikou vycházejí z nemoci jako lúzři, kteří doopravdy někde selhali. Z čehož jde husí kůže, už jenom když to píšeme a vy čtete.

Nemoc, ne projekt

Když člověk onemocní, první otázka je většinou: Proč? A protože lidská mysl nechce slyšet, že některé věci v životě jsou prachobyčejná smůla, rychle přispěchá s milionem vysvětlení. Obviňování sebe sama v nich bývá na prvním místě: protože se moc stresoval v práci, protože byla před deseti lety na potratu (a teď jí to příroda/karma vrací), protože jedla hodně toho a málo tamtoho, protože tělo volalo o pozornost a ona ho dost neposlouchala.

Proto je první úkol začít s lidmi pracovat na tom, aby se přestali obviňovat. To znamená začít s nimi mluvit o rakovině nikoli jako o důsledku nějakého chování či způsobu myšlení, ale zkrátka jako o nemoci. O nešťastné záležitosti, která málokdy dává smysl a ve které není vůbec nic, co by vypovídalo o morálních kvalitách člověka, o jeho vlastnostech nebo o tom, jak úspěšně či neúspěšně ovládat svoje nastavení a myšlení - což nikdo nedokáže na víc než pár malých procent.

Jinými slovy, ačkoli naše chování, prožívání, myšlení hraje v životě roli, tvrdit, že za nemoc si mohou lidé sami, je bezohledné a neuctivé. V takovém pojetí totiž přestává být nemoc nemocí, ale dělá se z ní "projekt", v němž se zodpovědnost přesouvá pouze na pacienta a kde uzdravení není záležitostí štěstí a dispozic, ale pouze zásluh - jak pracovití, houževnatí, schopní (nestresovat se, pozitivně myslet aj.) budeme.

Takové přemýšlení je katastrofa pro každého, komu se svírá žaludek úzkostmi, obavami a teď ještě stresem z toho, že jestli se chce uzdravit, měl by rychle začít žít nějak jinak, povzneseněji. Ale jak, zatraceně, když má rakovinu a možná umře?

Buď pozitivní, nebo zemři

Představte si, jak složité  je pro vás cokoli pro sebe udělat, když máte den, kdy vám není zrovna do skoku. Pak i rada, abyste se šli na deset minut projít, působí, jako by po vás někdo chtěl složit dvě fúry uhlí. A teď se zkuste vžít do situace, že máte těžkou nemoc, která vám jako kontrolka pořád bliká v hlavě, chodíte na všemožnou léčbu a prohlídky, necháváte si strkat nástroje do různých tělních otvorů, je vám fyzicky zle a nemáte chuť vůbec do ničeho.

A do tohoto stavu na vás někdo vyrukuje s radami typu, ať si to tak neberete, nestresujtete se, relaxujete, přesunete pozornost na něco příjemnějšího... Nejspíš budete mít chuť takového člověka přizabít. Výše zmíněné rady jakoby předpokládají, že máte na vybranou, jestli na nemoc myslet nebo ne, jestli se stresovat nebo ne. Přesto vás může překvapit, kolik lidí dělá všechno pro to, aby byli za každých okolností pozitivní, ačkoli to tak třeba necítí.

Když byste se dnes citlivě zeptali nějakého pacienta s nádorem, proč se obviňuje, když mu momentálně není moc dobře, nejspíš by odpověděl, že má pocit, že si tím podepisuje ortel. Musí přece zůstat pozitivní, jinak umře. K už tak těžkému břemeni nemoci mu současná doba přihodila ještě další balvan: snaž se a buď šťastný, jinak to špatně dopadne. Což je ale samozřejmě totálně přitažené za vlasy.

Mnohem víc pro sebe člověk udělá, když toho vlastně moc dělat nebude, jenom si dovolí, aby jeho emoce a myšlenky odrážely svět kolem. To znamená, když je mi špatně, je přirozoené mít negativní pocity a myšlenky, protože to tak zkrátka je. Co je ale naprosto zásadní, aby tyto myšlenky nebyly toxické, nepožíraly člověka čtyřiadvacet hodin denně. Asi se shodneme, že pokud má člověk sklon negovat, katastrofizovat, štkát a nikdy nepřestat, všechno v životě je tak nějak horší.

A když máte rakovinu, tak je to horší namiliontou. No jo, ale co pak tedy s tím?

Nemyslet na ni

Lidská hlava je nastavená tak, že nedokáže myšlenky zastavit, a vědomě je kontrolovat a ovlivňovat umí jen velmi málo. Co je tedy ta důležitá ingredience, která ochrání člověka, aby se s rakovinou v těle nepropadl do letargie a nejhlubší deprese? Především nenechat se rozkolísat lítostí, pláčem nebo strachy, za které má spousta lidí tendenci se nenávidět. Načež se pak nenávidí za to, že musí zůstat za každou cenu pozitivní.

Když se člověk do strachů ponoří, například v rámci terapie, a dá jim konkrétní jména, je mu lehčeji. Aby se prostě z bojím se téhle zatracené nemoci stalo bojím se čeho přesně: Že umřu? Že se nebude mít kdo postarat o děti? Že mám sice tchyni, ale ta je bude krmit nezdravými potravinami? Žádná z těch obav není zanedbatelná, ale když je člověk rozebere na součástky, nevypadají tak hrozivě.

Nechat nemocného člověka ze svého stavu vymluvit bez zbytečných komentářů je také jakžtakž úspěšná strategie, která zmenšuje komunikační propast mezi zdravými a nemocnými. "To bude dobrý," říkají většinou dobře mínící lidé, když chtějí nemocného povzbudit. Ale jen ti, kteří se dotkli smrti, vědí, že žádná věta nezní tak neuvěřitelně a prázdně. 

Když je to s negativními myšlenkami hodně špatné, navrhuje se strategie činnosti, kdy se na nemoc nedá myslet, protože člověk plně zaměstná hlavu něčím jiným. Na tohle fungují třeba koníčky, ve kterých se podle svého gusta snažíte naučit něco nového - zkusit horolezectví, bruslit, tančit, zkrátka dělat něco, čemu v dané chvíli podlehnete. Pak ji logicky, byť třeba jen na chvilku, nemůžete věnovat nemoci.

Nemyslíte na ni. Nemyslíte na to, že na ni zase myslíte a nevymýšlíte, jak už na ni tedy konečně nemyslet. 

Součást zlomu

Závažné nemoci nicméně dokáží i nakopnout k zásadnímu obratu v životě - k lepšímu. Vedou až k jakémusi prozření: nemocní opouštějí, co je unavovalo, co jim škodilo, plní si sny a dávná přání, nacházejí najednou vnitřní sílu a jistotu, že se budou za svůj život prát. Může vám to přijít absurdní i obdivuhodné. Je to velké! Jako kdyby se něco v nich přeskládalo, dalo jim moc postavit se nemoci a vy ani nevíte, kde berou sílu jít na další "chemo", ozařování, konzultaci týkající se nepříjemných věcí.

Sebeláska

Nemoc, ať už jakkoli závažná, může přinést do života také upozornění na to, čeho se nám nedostává. A často schází zaměření se na sebe, na své potřeby a péči o svou pohodu. Sebeláska nebo také pozitivní sobectví jako by stále mělo trochu zakázaný nádech, být sobcem je přece špatné. Ovšem jen do doby, než si uvědomíme, že k tomu, abychom mohli pečovat o jiné, musíme mít především sami dost sil. 

Zatímco sobectví je prosazování se na úkor jiných, sebeláska znamená nezapomínat na sebe v souladu s okolím. Zářivý úsměv je důležitější než vyleštěná kredenc. Starat se o sebe, najít si čas a dát sám sobě vysokou prioritu je důležitý základ spokojenosti a pohody. Jak se říká, s úsměvem jde všechno líp. 

Nenechte se svojí nemocí srazit na kolena a pokud vám názory na vaši pozitivitu nejsou příjemné, řekněte to okolí. Řekněte jim, že špatné náhody se dějí a vy jste si vědomě ubližovat nechtěli a ani jste si vědomě neublížili. Pozitivita je důležitá a krásná věc, ale nejde na ni shodit vše špatné, co se v našich životech odehrává, a to bychom si měli uvědomit a také se podle toho zařídit. 

5 dobrých rad

Když vás zastihne nemoc i přesto, že jste byli velmi pozitivními lidmi celý život, snažte se dodržet tyto rady:

• Snažte se co nejdříve vrátit do života každodenní normální rituály. Když vám nad hlavou visí Damoklův meč, rutina je životabudič.
• Dejde průchod smutku, smutek konejší a pomáhá. Pokud jsou vaše nové pocity příliš syrové a drsné na to, abyste je vyslovili, zaznamenejte je, můžete se k nim později vrátit.
• Snažte se s okolím prožívat věci jako před diagnózou, mluvte o tématech, kde nemoc nefiguruje.
• Nesmíte se izolovat. Toto je příliš velké sousto. Abyste ho zvládli, potřebujete nutně pomoc přátel a blízkých, nebo alespoň terapeuta. 

Točí se okolo vašich negativních myšlenek také samota a ne žádná nemoc? Zkuste se s někým seznámit a pozvěte jej na rande!

[ivi]