Nejsi jiný! Jen to jinak bereš...

Proč někdo bojuje a jiný hrůzou zkamení? Jsou pocity, které si nedokážeme nijak vysvětlit, ale na jejich základě reagujeme a naše tělo pracuje.

Situace: Šárka položí telefon a mechanicky si udělá do diáře několik poznámek: 

1. zajet do nemocnice pro papíry a mamčino oblečení
2. objednat pohřební službu
3. domluvit schůzku s notářem
4. zavolat Alici

Alici zavolá až nakonec - stejně by jí s ničím nepomohla. Bude zázrak, když se do pohřbu nezhroutí...

Napadlo vás někdy, proč někteří lidé jako by nepodléhali těžkým životním situacím, v krizi se vzepnou k doslova heroickým výkonům, emočně náročný úkol racionálně vyřeší, uklidní všechny okolo, a ještě u toho stihnou pohlídat sousedovic kočku? U zdravotníků, záchranářů, hasičů či vojáků nám to snad přijde normální. Máme za to, že profesionálové buď musí mít zvláštní odolnost proti stresu, nebo jsou k jeho zvládání vyškoleni: navíc u nich hraje roli i to, že se jich katastrofy, u kterých pomáhají, většinou osobně netýkají. Jak to ale přijde, že jedna ze sester po telefonátu z nemocnice, oznamujícím matčino úmrtí, zbledne, sluchátko jí vypadne z ruky a následující dny propláče, zatímco druhá vybere šaty do rakve, vyřídí dědické záležitosti a na pohřební hostinu objedná sestřiny oblíbené žloutkové věnečky, aby chuděra konečně aspoň něco snědla?

Naivní pozorovatel by mohl vyvodit závěr, že citlivá Alice maminku milovala mnohem víc než materialisticky založená Šárka. Každý životem jen trochu zkušený člověk však tuší, že ve skutečnosti bychom u té praktičtější ze sester nenašli o nic menší citovou hloubku, ani nedostatek lásky k matce. Ve hře je rozdílný typ reakce na stres, případně větší psychická odolnost, která může být zčásti vrozená, zčásti i vytrénovaná třeba tím, že prvorozená Šárka se musela vždy starat o mladší sourozence a život ji ani později nijak nešetřil, kdežto rozmazlovaná Alice se nikdy nepotkala s překážkami, které by ji mohly zocelit.

3F neboli Fight or flight...

O stresu toho bylo napsáno tolik, že pomalu už i školní děti umí odrecitovat základní položky reakce typu "útok", nebo "útěk". Mozek nejprve rozpozná nebezpečí v amygdale (tj. mandlovém jádru neboli "centru pro strach"). Odtud vyšle signály do nervových buněk dalších oblastí, abychom s ohrožením mohli buď bojovat, nebo se mu vyhnout. Dojde k aktivaci sympatického autonomního systému, který prostřednictvím noradrenalinu a adrenalinu připraví tělo k akci (zvýší tlak a srdeční frekvenci, dodá krev svalům apod.).

Hypothalamus (hormonální řídící centrum mozku) reaguje spuštěním kortikotropní reakce, v jejímž důsledku stoupá vylučování "stresového hormonu" kortizolu z nadledvin (kortizol se podílí na účinném využití energie při stresu). Hipokampus, tj. "paměťový okruh" v našem limbickém systému ("citovém mozku"), z toho vytvoří vědomou vzpomínku čili jakési "foto na památku" i s užitečným popiskem, což nám příště pomůže situaci rychle rozpoznat, případně se před ní preventivně chránit. Prefrontální kůra to nakonec všechno vyhodnotí a mimo jiné dá organismu pokyn, aby bojový stav zrušil, když nebezpečí pomine (to je zprostředkováno převážně serotoninem).

Ne vždy však tento proces probíhá stejně hladce a ne vždy je opravdu účelný. Stresová reakce může být nepřiměřená (např. když nás tělo vyzbrojuje pro boj s tygrem poté, co jsme spatřili myšku), případně může trvat příliš dlouho (pak pociťujeme následky tzv. chronického stresu, tedy neblahý vliv dlouhodobého dráždění orgánů adrenalinem a zvýšené hladiny kortizolu na naše zdraví). O jiných variantách naší adaptace na ohrožení se tolik nemluví - i proto, že máme podstatně méně výzkumných dat. 

...or freeze

Známá česká rčení "zůstal stát jako solný sloup", případně "ztuhla mu krev v žilách" vyjadřují typ stresové odpovědi, které se v angličtině říká freeze response - tedy "zamrznutí". Je to fylogeneticky velmi starý typ reakce, jenž má u savců z evolučního hlediska dva hlavní významy. Znehybnění je výhodné v první řadě proto, že předátoři vizuálně vyhodnocují především pohybující se objekty. Můžete si toho všimnout např. na honu. Pes udatně pronásleduje srnčí, dokud před ním prchá. Jakmile se však srnka zastaví, psí lovec se začne bezradně rozhlížet a neví, co dál. Podobné to je, když mu hodíte míček: poté, co dopadne na zem, pes ho očima nenajde, i když je dost velký, aby ho viděl - musí si pomoci čichem.

Strnutí a znehybnění může zvířeti zachránit život i proto, že většina predátorů nestojí o mrtvou kořist. U savců přichází tento druh odpovědi až tehdy, když jejich amygdala vyhodnotí, že útok ani útěk by je nespasil. V tom případě vyšle signál jiným oblastem mozku než při běžné stresové reakci. Aktivují se mimo jiné cholingerní (parasympatická) vagová jádra a dojde v jistém smyslu k opačným pochodům než při odpovědi typu fight or flight: klesá svalový tonus, snižuje se srdeční frekvence, dech se stává povrchním až neznatelným.

Zvíře "hraje mrtvého brouka". Zapojeny jsou i endorfiny (tělu vlastní analgetické látky), takže živočich ztratí i reflexní obranné pohyby. Jeho přetvářka je dokonalá - predátor nad ním buď ohrne nos, nebo pokud se domnívá, že kořist zabil sám, v klidu odkráčí pozvat na večeři zbytek smečky. Zvířecí herec tak má čas se "zázračně" otřepat a utéci do bezpečí. Přepnutí ze "zamrzlého" do útěkového stavu trvá pouhé milisekundy a děje se automaticky.

Stresová paralýza u lidí

U lidí je freeze response podstatně složitější, a hlavně méně objasněná. Původní evoluční význam tohoto způsobu stresové adaptace se zde vytrácí a lze ji považovat za reakci spíše patologickou nebo maladaptivní. V malém ji však zná každý z nás - jde o pocit studu, když neznáme odpověď při zkoušce či pracovním pohovoru, nebo když nás zkoušející či budoucí šéf svým pronikavým pohledem příliš znervózní. Najednou zíráme do prázdna, mysl je jakoby vygumovaná a krev se nám vlivem parasympatického rozšíření cév hrne do tváří. Slabší povahy mohou i omdlít. U některých lidí dochází k "zamrznutí" v úvodní fázi závažného truchlení.

Zvláštní, kolapsu blízký stav, kdy člověk nejí, nemluví a omezeně reaguje na podněty, může trvat i týdny. Diagnosticky se v Mezinárodní klasifikaci nemocí zařazuje pod tzv. akutní reakci na stres. Při velmi silných podnětech, např. přepadení, se freezing může projevit i jako české rčení "strachy se...". Paralýza s neschopností jakékoli obrany je dále častá u znásilněných žen (bohužel, v tomto případě "predátoři" znehybnění mylně vyhodnocují jako souhlas, či dokonce tajné přání být znásilněna.)

Rozum versus cit

Jak je to tedy s naší schopností čelit závažnému stresu s ledovým klidem? Proč se Šárka v krizi nezhroutí jako její sestra Alice, neuteče jako manžel Pepa, který na smutnou zprávu reaguje naprosto neodkladným odjezdem na služební cestu (flight), ani nezačne nesmyslně "bojovat" jako strejda Hubert, který si na nemocnici "posvítí" v několika stížnostech, případně to celé dá raději k soudu (fight)? 

Jak je možné, že z celé rodiny jedině Šárka bez velkého uvažování prostě dělá, co je třeba - má na to snad nějaké zvláštní neuronální okruhy? Upřímně řečeno, vědci se tomuto tématu zatím příliš nevěnují. Lze se domnívat, že "chladnokrevný" člověk má schopnost oddělit své racionální uvažování od silných emocí a prvotních pudových reakcí. Teoreticky má v jeho mozku nadvládu prefrontální kůra, tedy vědomé řízení chování. Ta dokáže bleskově vyhodnotit, kdy jsou naše fylogeneticky staré mechanismy obrany vůči nebezpečí zastaralé a hlásí se o slovo nevhodně: sestřiny slzy maminku nevzrkřísí, manželův útěk na pracovní cestu ho možná na chvíli zbaví starostí, ale dlouhodobě mu poničí manželství, strýcova divoká aktivita se spíše než "boji" podobá štěkání malého psa.

Proč a jak u někoho k tomuto oddělení rozumu a emocí při akutním stresu dochází, přesně nevíme. Je však zřejmé, že vedle genetických faktorů hraje roli vliv prostředí, tedy to, jak se člověk již v dětství naučí čelit nepříjemným úkolům a výzvám, kolik jich později v dospělosti úspěšně vyřeší, jak je schopen poučit se z vlastních chyb, i kolik toho jeho osobnost obecně unese.

Čas na smutek

Převaha rozumu nad citem má však také svá úskalí. Pokud vše probíhá "zdravě", i praktická a rázná Šárka se jednoho dne z máminy smrti zhroutí do křesla a rozpláče se - až to všechno pomine a ona na to "má konečně čas." Dočasně odložená bolest se hlásí o slovo a ona jí dá průchod - to je v pořádku. Kdyby to totiž neudělala, začne si psychická bolest časem žít vlastním životem a projeví se jako deprese, psychosomatická choroba nebo něco podobného. U profesionálů, kteří své emoce potlačují dlouhodobě, je typický syndrom vyhoření, a nejednou i duševné porucha, včetně útěku k návykovým látkám. Pudy a city totiž nedokážeme z hlavy úplně vymazat.

Na chvíli je odložit či usměrnit bývá užitečné - úplně je popřít může závažně poškodit naše vztahy a zdraví. Je to stejně nerozumné jako chtít se zbavit žaludku, abychom ušetřili za jídlo. Proto se ke svým citům chovejme s rozumem - a se svým rozumem zacházejme něžně. Zkrátka s citem.

Už jste někdy zamrzli na rande? Pak je třeba trénovat! Vyberte si vhodného partnera na internetové seznamce a vyražte v některém z našich krajů na úžasné rande.

[ivi]