Nechoďte konci naproti

Agentury vysílají do světa alarmující zprávy. Sebevraždy v Čechách jsou nad průměrem EU, každodenně u nás dobrovolně opouštějí tento svět čtyři lidé. Mezi mladými ve věkovém rozpětí 15 až 29 let jde o druhou nejčastější příčinu smrti vůbec.

Jednoho napadne: Proč? Jsou Češi tak depresivní? Hraje v tom roli převládající ateismus? Jedno je jisté. Podle Světové zdravotnické organizace jde o celosvětový problém. Sebevraždu spáchá někdo ve světě každých 40 sekund. A na každého člověka, který ze světa z vlastní vůle odejde, připadá na 20 dalších, kteří se o totéž alespoň pokusí. V USA nedávno dělali výzkum týkající se sebevražednosti vysokoškolských studentů, přičemž vyšlo najevo, že každoročně se jich zabije okolo 1100.

Ve Velké Británii stojí zase sebevražda za největším počtem úmrtí mužů mladších 45 let. Takřka k národní kultuře patří sebevraždy v Grónsku. Podle vládních zpráv se až čtvrtina zdejších obyvatel v některém okamžiku svého života pokusí zabít. O tom, do jaké míry za to může drsné podnebí, se odborníci přou. Mezi převládající důvody zmiňují spíš alkoholismus, deprese, chudobu či časté rodinné konflikty.

Když pomůže kanár

Vraťme se však k tuzemsku. Ročně se u nás podle statistik zabije okolo 1500 lidí. Pokusů je asi pětkrát více. Ač k nejrizikovějším měsícům patří duben a listopad, skutečně "černým" dnem bývá 1. leden. Nejvíce lidí odchází dobrovolně ze světa na Karlovarsku, nejméně na Vysočině. Většina sebevrahů volí za způsob smrti oběšení, následuje skok z výšky, otrava či zastřelení se. Nejčastěji se zabíjíme v pondělí, nejméně se nám chce sáhnout si na život v sobotu. Víme toho dost. Jen ne, jak tomu všemu dostatečně zabránit.

I proto někteří odborníci volají po účinné prevenci. Ačkoli je otázka, jak si "prevenci" v tomto případě představit. K práci psychiatrů patří i setkávání se s potenciálními sebevrahy. K otázce prevence se však staví spíš skepticky. Tvrdí, že za socialismu povinně registrovali sebevražedné pokusy. Dnes tomu tak není. I v případě jejich pacientů ví jen to, co jim o sobě sami řeknou. Tvrdí, že prevence může spočívat například ve vykořenění mýtů, které kolem sebevražd panují. Říká se třeba, že ten, kdo o ní hovoří, si ve skutečnosti nic neudělá. Jenže realita je jiná. V šesti případech z deseti se opravdu o něco pokusí. Může to být jen demonstrace, ale také ne.

O sebevraždě s dotyčným nemají mluvit, protože celý proces tím jen urychlí. Podle psychiatrů se jedná o další blud. Vypovídání se, i když se týká těch nejčernějších myšlenek, uleví.

Stejně tak je mylná představa, že laik nic nezmůže. Dokud není člověk mrtvý, jde stále o proces zvratný, který lze obrátit úplně jiným směrem. Občas jde o úplné maličkosti. Na poslední chvíli může někoho odvrátit od sebevraždy myšlenka na jejich domácího mazlíčka a náhlá starost, že mu nikdo nedá napít.

Objevte fagocytózu

Co se odehrává v hlavě člověku, který odmítá žít dál? Dáme si takový modelový příklad. Napřed hloupý nápad uprostřed zoufalství. Pak se však myšlenka vnucuje dál a dál. Když je člověk pod tlakem, ať již deprese, nebo situace, v níž nedokáže připustit, že zítra bude líp, začne tyhle věci "přežvykovat" stále dokola, odborníci hovoří o přežvykování respektive ruminování doslova. Nakonec přichází souboj motivů. Tedy pro a proti. Ti, co se na sebevraždu opravdu chystají, si mnohdy začnou dávat do pořádku svoje věci - vyčistí si stůl, srovnají účty v bankách, splatí dluhy.

V závěru přijde rozhodnutí s jasným plánem a člověk se v tu chvíli paradoxně strašně uklidní. Ví přesně, že vlak odjíždějící v 16.30 do Chuchle bude jeho koncem, a od soboty už je v klidu. Pokud je v tu chvíli někdo blízký poblíž, ještě může všechno zvrátit. Tím padá mýtus další: Když se někdo rozhodl, už ho nezastavíme. Příběh nositele Nobelovy ceny Ilji Mečnikova, jednoho ze zakladatelů imunologie říká, že dvakrát spáchal nezdařilou sebevraždu. Poprvé, když mu zemřela první žena, podruhé, když jeho druhá žena onemocněla tyfem. Když se z toho probral a objevil fagocytózu, tak se prý tak strašně rozveselil, že už byl šťastný do konce života.

Obklopen blízkými, ale sám

Jedinou účinnou prevencí je přítomnost blízkých lidí, kteří čtou signály. Na stejné bázi založil před časem britský holič Tom Chapman charitativní nadaci Lions Barber Collective, s níž rozjel celonárodní kampaň ke zvýšení povědomí o duševním zdraví mužů. Holiči po celé zemi jsou tak dnes vyškoleni v tom, aby rozpoznali příznaky deprese a sebevražedných tendencí. Jako holič má s klienty jedinečný vztah. Věří mu, dotýká se jich, vytváří se mezi nimi důvěra. V rámci kampaně provedl výzkum, který zjistil, že muži navštěvují svého holiče častěji než praktického lékaře či jakoukoli jinou instituci.

Pokud někdo přichází co dva týdny, máte možnost poznat změny v jeho náladách, vycítit rizikové jednání. Impulzem k Chapmanovým aktivitám se stala sebevražda blízkého přítele. Tolik lidí tehdy přišlo na jeho pohřeb, že se všichni nemohli dostat byť jen ke dveřím krematoria. Někteří přátelé dokonce museli čekat venku, aby vyjádřili alespoň symbolický respekt. Toto gesto lásky ho přivedlo ke smutné paradoxní pravdě: Pro všechny lidi, kteří přišli, byl blízký a milovali ho. Přesto se cítil naprosto sám. Neměl nikoho, s kým by mohl mluvit o svých problémech.

Tom Chapman získal ocenění od Theresy Mayové za 11 životů lidí, které se díky jeho nadaci dosud podařilo zachránit. Laická "psychoterapie" holičů však není ničím novým. Síť protisebevražedných pomocníků vybudovalo svého času i Chicago. Bylo možné mezi nimi najít policisty, hasiče, kolportéry, prostitutky, dokonce i vizážisty, protože mnoho žen chtělo i po smrti vypadat krásně. Všichni byli vyškolení v tom, jak rozeznat zoufalé jedince nemající daleko k myšlenkám na smrt.

Nic není černobílé

To, že existuje mnoho lidí, kteří nás "mají rádi", ale v nejtěžších chvílích se nemáme na koho obrátit a komu se svěřit, je bohužel častý fakt. Svým způsobem na tom mohou být lépe věřící zvyklí přicházet do kostela, otevřeně hovořit s knězem, obrátit se na něho s mnohem větší důvěrou, než kterou by pocítili k sebelepšímu psychologovi. Získá-li věřící pocit, že na něj zapomněl i Bůh, může to bý velký problém. Citové prožívání je zrádné. Stejně velký problém může nastat, není-li například schopen dostát morálním nárokům, které jsou na něj kladeny.

Dnes a denně přichází někdo, jemuž se skutečnost nebezpečně zúží a není schopný nahlédnout dál. I běžný duchovní však většinou dokáže dodat odvahu, přesvědčit ho vidět věci v šiřších souvislostech. V katolické praxi je výhoda, že jsou lidé zvyklí přicházet a svěřovat se, tedy mají šanci být zachyceni ještě dříve, než se zřítí na dno. Naše společnost si částečně vybírá daň i za to, že ztratila vazbu na etablované náboženské společnosti. Víru si dnes člověk prožívá většinou po svém, ale nemá ji nikde zakotvenou. Neexistuje pojem obecných hodnot, na kterých lze stavět.

Běžný člověk, sklouzne-li do kritické situace, se nemá o co opřít. O něco lépe na tom budou místa, kde fungují velké rodiny a silné vazby na rodiče a prarodiče. Jenže my máme tendenci se roztrhávat, rozdělovat, rozvádět, a pak opravdu není čeho se zachytit. Ač kněz bývá často tím, kdo vrací lidem naději do života, jde-li o katolickou církev a sebevraždy, pak nazírání veřejnosti není vždy pozitivní. Nekompromisnost v postojích bývá mnohdy ztotožňována s nedostatkem soucitu. I když někdo to vyvrací.

Ona nekompromisnost má dějinnou souvislost. Jenže nic není černobílé. Jednou skutečností je obecný morální požadavek, který církev klade na člověka: Život je dar, který jsme si nedali sami, tudíž s ním nemůžeme zacházet jako s majetkem, který zahodíme. Je něčím vzácným, co jsme dostali svěřeného, a máme o to pečovat. Proto je pro církev nepřijatelná nejen sebevražda, ale i eutanazie. Vedle toho však máme před očima člověka, který subjektivně prožívá těžkou situaci a jehož skutek lze pochopit, i když ne schválit.

Existují výjimky. Vezměte si klasický příklad - sebevraždu spáchá válečný zajatec, z něhož chtějí za cenu mučení dostat informace, které povedou ke smrti jiných. Zde je to morálně správné, protože tím chrání další lidi. Občas může jít o stejný skutek, ale s jiným morálním hodnocením. Nejde-li o sebevraždu z nějakého rozmaru, pak soucit a pochopení jsou namístě. Nikdy obecně sebevraždu neschválíme, ale rozumíme člověku, který takový čin v kritické životní situaci spáchá.

I teologové přiznávají, rozvoj psychologie byl velkým mezníkem také pro církev. Do té doby byl člověk vnímán jako někdo, kdo je vázán určitými normami, a buď je plní, nebo nikoli. Rozvoj psychologie byl velmi důležitý pro morální teologii, která tento obor plně respektuje.

Ať na sebevraždy pohlížíme z jakéhokoli úhlu, pravdou je, že jde vždy o smrt jíž lze zabránit. A kde je největším rizikem nezájem a podcenění situace. Hroby sebevrahů jsou něco jako otevřená rána, nedotažené dílo, nesplacený dluh. Lepší je nechat se tříkrát nachytat planým poplachem, než jednou přehlédnout i nejasné indicie hrozícího nebezpečí.

Zahoďte chmury a raději se seznamujte! Najděte si muže nebo ženu, kteří vám z vašich nešťastných nálad pomohou.

[ivi]