Naučte se poslouchat, seznámení bude jednodušší

Jestli máte pocit, že váš život je poslední dobou samé nedorozumění, možná je to tím, že špatně posloucháte. Naslouchejte svému partnerovi a vyhnete se mnohým úskalím.

Představte si situaci, že mluvíte se známým po Skypu, protože jste s ním potřebovali vyřešit i pár pracovních věcí. Ten je extrémně vytížený, a aby neztrácel čas, během telefonátu odešle pár e-mailů, zamkne kancelář, vyzvedne děti ze školy a taky dort na rodinnou oslavu a přitom řídí. Kdy už budete skoro končit, řekne prostě: "Prosím tě, můžeš mi to všechno shrnout do mailu?" Vždyť vy už si ani nepamatujete, o čem jste mluvili na začátku.

Naštve vás to. K čemu takový telefonát vlastně je, když teď musíte sednout k počítači a všechno sepsat, abyste se už podruhé pokusili urvat alespoň kousek jeho pozornosti? Sami se ale bohužel nechováme o mnoho lépe. Taky u telefonování kontrolujeme e-maily, projíždíme Facebook, surfujeme na internetu a děláme spoustu dalších věcí. Když nad tím popřemýšlíte, vlastně budete docela překvapeni, že na to, jak "neposloucháte", je ve vašem životě nedorozumění překvapivě málo. Možná proto, že zatím nemáte děti.

Asi vás nepřekvapí, že prvním pravidlem poslouchání ve 21. století je - poslouchat. Tedy jenom poslouchat. Nedělat při tom nic jiného, maximálně srknout si kafe. Obzvlášť když telefonujete a druhého nevidíte, jeho mimiku, gesta, měla by být vaše pozornost tím větší, a nikoli rozptýlená e-mailem, internetem nebo obědem, který si u toho připravujete. Uvidíte, že když skoncujete se vší činností kolem, uslyšíte zajímavé věci, které by vám jinak možná unikly. To platí zejména, když posloucháte děti. Pro dítě, ale i dospělého je kolikrát nejdůležitější pocit, že jste ho vyslechli.

Sami asi víte, že častokrát se člověku uleví samotným vypovídáním, k tomu však potřebujete pozorného posluchače. Takže přestaňte s tím, co děláte, dívejte se na druhého, poslouchejte a snažte se pochopit. Svoji pozornost můžete dát najevo citoslovci jako "aha", "hm", atd., zbytečně však vyprávějícího nepřerušujte. Tím už ale načínáme další várku zásad.

Povídací polštář

Všichni chceme být slyšeni a vyslyšeni, tudíž by se v konverzaci vždycky měli dostat ke slovu oba její aktéři. Tedy pokud možno nejen k jednomu slovu, ale ideálně k tolika, aby bez přerušování vyjádřili všechno, co mají na srdci. Tohle je hodně obtížné zejména u hádek, kde se vypovídání  nebo debata mění v proud výčitek, stížností a doplňujících klišé. V americkém seriálu Breaking Bad k tomu hlavní hrdinové používali takzvaný "povídací polštář" s nápisem LOVE. Kdykoli si členové rodiny potřebovali sdělit něco důležitého, sesedli se kolem stolu, a kdo měl v ruce polštář, mohl bez přerušení mluvit tak dlouho, jak potřeboval.

Pro ostatní to byl v každé vteřině janě viditelný signál, aby mlčeli a jen poslouchali. Vyjádřit se mohli teprve ve chvíli, kdy polštář doputoval k nim. I když vám přjde, že druhý plácá nesmysly, je dobré dát mu prostor vyjádřit se a reagovat, až domluví, třeba tím, že celou věc zopakujete: "Takže ty si myslíš, že bychom měli udělat raději to, že....?"

Ať už mluvíte o čemkoli, debata bez přerušování je klidnější, nezvrtne se tak často v hádku a u složitějších diskuzí se s mnohem větší pravděpodobností doberete řešení. Zopakováním se alespoň částečně vyhnete tomu, že "uslyšíte" v řeči druhého i něco, co tam nebylo, nebo špatně pochopíte, co vám chtěl sdělit. Když vám například někdo řekne, že je naštvaný kvůli vašemu rozhodnutí, můžete reagovat: "Aha, jsi naštvaný kvůli mému rozhodnutí?" Pokud je vám trapné opakovat v komunikaci s dospělými, vyzkoušejte to alespoň u dětí.

Další velkou chybou, které se často dopouštíme, je, že se příliš věnujeme svým argumentům a druhou stranu prakticky nevnímáme. Místo naslouchání nám běží hlavou, že chceme přesvědčit, tedy vymýšlíme silné argumentační zbraně a trefné odpovědi, kterými druhé definitivně přetlučeme. Máme vypnutý poslech, takže pouze vysíláme, ale nepřijímáme.

Nepřipravujte si nejen argumenty, ale ani žádné jiné odpovědi, zatímco druhý mluví. Zjistíte, že když skončí, v některých situacích ani nejsou potřeba. A pokud je druhá strana očekává, nevadí, když o nich budete pár vteřin přemýšlet.

Haló, slyšíte mě?

Existují dva typy chyb v komunikaci. První vycházejí z naší povahy a jejich změna vyžaduje trénink komunikačních dovedností. Druhými jsou pak chyby, které vznikají, když jsme ve stresu. S těmi se naučíme vypořádat rychleji, když si uvědomíme, jak zbytečně nám škodí. Například v komunikaci s dítětem býváme povýšeně paternalističtí, čímž často vyvoláváme odpor jen z trucu. To platí třeba pro případ s pozdním příchodem.

Zeptáte se proč, a než dítě vůbec stihne odpovědět, nadechnete se a hlas vám vyletí do hysterických otáček: "Přišla jsi o půl hodiny později, jsi absolutně nespolehlivá, týden nepůjdeš z domu, proč nám to zatraceně děláš?" To neznamená přestat vyžadovat disciplínu, ale když se dítě ptáte proč, měli byste mu dát taky prostor na vysvětlení, prostor, po který budete jen poslouchat.

V komunikaci s partnerem je známý fakt, že po určité době přestáváme vůbec slyšet jeho pohled na věc. Absolutně nevnímáme, co druhá strana říká, a máme svou vizi problému. Jsou to neuvěřitelné lidské příběhy, kdy máte pocit, že jste se ocitli na Marsu a ostatní vám nerozumějí, ale je to tak. Oni vám nerozumějí, protože to nechtějí přijmout. Ačkoli se říká, že z komunikace se neodchází, v tomto případě je dobré nastavit si hranice, kdy jsou pro vás poslech, dialog nebo hádka ještě únosné, a kdy už zacházejí za limit, kdy trpí vaše sebeúcta.

Chcete-li respekt druhého, musíte ho mít v pvní řadě sami k sobě. Byť by to znamenalo, že v určité chvíli prostě komunikaci opustíte. Velká chyba nás všech je přesvědčení, že slova jsou všemocná. Jasné a jednoznačné vysvětlení je přelud, neexistuje. Všechny experty na lidské vztahy straší věta: "Jasně jsem ti to vysvětlila, copak jsi mě neslyšel?" Třeba i slyšel, slova jsou však nabita tolika významy, kolik máme za sebou životních zkušeností, a každý máme jiné. Proto je tak důležité dát druhým prostor, snažit se je pochopit a dodržovat, co už vám kdysi říkali rodiče: Dobře si rozmyslete, co odpovíte, než vůbec otevřete pusu.

Nevědět je v pořádku

Bohužel k výše uvedenému se poslední dobou stává normou přesný opak: okamžitě reagovat, okamžitě si něco myslet, a především vůbec si něco myslet. Jako by v dnešním světě nebylo dovoleno říct: "Nevím". Všimli jste si, jak málo dnes klademe doplňující otázky, kterými prozkoumáme, co nám chce druhý vlastně říct, a naopak jak často na jeho slova navazujeme názorem nebo příběhem, který se stal nám nebo kamarádce naší kamarádky?

Zejména pokud má druhý problém se vyjádřit nebo vy pocit, že mu tak úplně nerozumíte, pomozte mu vhodnými otázkami: "Tohle jsem nevěděl, můžeš mi o tom říct něco bližšího?", "Co by sis o tom myslel ty?" Dělejte to velmi opatrně, vyhněte se pocitu nátlaku a hodnocení. Vyvarujte se pokud možno otázkám, které se jako otázky nepočítají: "Zbláznil ses?", "To myslíš vážně?", "Kdy už konečně pochopíš, že....?" Tahle klišé, banální věci, samozřejmá konstatování, kterými prošpikováváme rozhovor, nejsou nic, jen zbytečná vata, která vyvolá akorát averzi druhé strany.

Děti nám to ještě odpustí, pokud začneme slovy "ty nevíš, že..." ale u dospělého tím zablokujeme veškerou spolupráci. Přiznejte ostatním, že také mají mozek a umějí zhodnotit situaci, a s tím je pak poslouchejte. A neupírejte jim právo na názor. Možná nesouhlasíte s tím, co slyšíte, to ale neznamená, že jejich názor je horší než váš. Je jen jiný. A právo na něj a na to ho vyjádřit má každý. Když jednou odsouhlasíte, že si ho vyslechnete, opravdu to udělejte. Potlačte ego, které chce být slyšeno a chtějte slyšet. Protože přesně to přece očekáváte od druhých, když jim potřebujete něco sdělit.

Komunikace je ve vztahu hodně důležitá věc, tak je škoda nedat si pozor na to, zda svému partnerovi opravdu nasloucháte a posloucháte ho se vším všudy. Všichni tento zájem ve vztahu rádi vidí. Pokud jste sami a nějaký ten vztah hledáte, vyzkoušejte internetovou seznamku a pozvěte někoho na rande, ať už se nacházíte v Praze, v Plzni, v Liberci, v Českých Budějovicích nebo kdykoliv jinde v České republice. Každého dne bez lásky je škoda, tak se seznamujte, co to jen jde.

[ivi]