Naplňují vás vztahy se zvířaty?

Už i podle našeho zákoníku není zvíře věcí. Filozof René Descartes považoval zvíře za bezduchý stroj. Mnozí z nás se svými zvířaty navazují stejně hluboké (často i hlubší) vztahy než s lidmi. Co vše přináší člověku spolužití s domácími zvířaty? A umíme to vůbec docenit?

Statistiky říkají, že počet domácích zvířat v Evropě i v Severní Americe se zvyšuje. Současně se množí názory, že je to odraz špatně fungujících mezilidských vztahů, typický pro současnou společnost. Říká se, že prostřednictvím zvířat si kompenzujeme neschopnost navazovat hlubší a trvalá přátelství a že se na ně mnozí lidé příliš upínají. Anebo že se k nim často chováme lépe než ke svým blízkým, což rádi kritizují ti, kteří "domácí mazlíčky" nemají. "Vždyť je to jen zvíře," tvrdí.

K domácím zvířatům (většinou všeobecně ke zvířatům) si nevypěstovali žádné vazby a nechápou, že někdo dokáže o psovi, kočce anebo dokonce o andulce mluvit celé hodiny. "Není to jen zvíře," oponují ti, kteří stojí na opačné straně. "Je to přítel, kamarád, spřízněná duše. Ty vyprávíš o dítěti, já o psovi. Jaký je v tom rozdíl?" Zoolog, etolog a spisovatel Gerald Durrel popsal rozdíl mezi psem a dítětem trochu s nadhledem: "Dítě ve dvaceti z domu odejde, což je v pořádku. Ve čtyřiceti vám oznámí, že se o vás už nemůže postarat. Což v pořádku není. Pes vás bude provázet v dobrém i ve zlém bez nároku na odměnu."

První vazby

Odvozovat vzrůstající zálibu v domácích zvířatech výhradně z toho, jak vypadá současná společnost by bylo stejně zjednodušující a zkreslené, jako považovat doby minulé za idylické časy, když vztahy fungovaly a všichni se měli rádi. Faktem totiž je, že člověk žije spolu se zvířaty více než 12 000 let, takže nejde o žádnou novinku. Prvním domestikovaným zvířetem byl předchůdce psů - vlk, kterého si zkrotili už naši jeskynní předkové, jak dokazují archeologické nálezy a malby v jeskyních.

Proces domestikace byl poměrně jednoduchý - jeskynní lidé našli osamělá vlčata a vzali je k sobě, aby se o ně postarali. Přírodovědné dokumenty, které se pokoušejí proces domestikace rekonstruovat, ukazují, že ženy kojily mláďata z vlastních prsou, což jsou praktiky, které dodnes používají některé přírodní národy, a z toho vyvozují vznik první hlubší vazby mezi člověkem a zvířetem. Britský biolog, filozof a spisovatel Rupert Sheldrake je přesvědčený, že kojení vlčích mláďat mateřským mlékem mělo za následek, že vlčata byla přijata do stejné tlupy jako narozené děti a stala se jejími právoplatnými členy.

Tehdy se vytvořila i emocionální vazba ke zvířatům, která zůstala relativně stabilní až do vzniku prvních civilizací. Ty se někdy označují jako první společnosti blahobytu. Emocionální vazby dokládají archeologické nálezy pohřebišť, v kterých se míchají lidské a zvířecí kosti, což znamená, že ani současné psí anebo kočičí hřbitovy nejsou žádnou novinkou přelomu 20.  a 21. století. Právě vytvoření citové vazby způsobilo, že pes se nestal užitkovým zvířetem, ale užitečným společníkem.

Podvědomá selekce

Pes se rychle stal pro člověka blízkým přítelem. Jako zvíře prokázal věrnost a oddanost a lidé brzo zjistili, že mohou využívat i jeho schopnosti, jako je čuch, sluch, rychlost, bystrost a vnímavost, tedy šestý smysl. Psy, ale i další zvířata vycítila přírodní katastrofy mnohem dříve, než je zachytily nejcitilivější přístroje. Vědí, že bude bouřka už ve chvíli, kdy je ještě modré nebe a vítr nezačal foukat, ba dokonce vycítí, že se jejich pán vrací domů, i když je ještě několik kilometrů daleko.

Pro naše předky, kteří neměli žádné přístroje, byly reakce zvířat velmi důležité, a proto si jich vážili. Zraněná zvířata léčili obklady z nejrůznějších bylin, ael dělali i podvědomou a přirozenou selekci. Agresivní psi neměli místo ve společenství, a protože nikdo neměl čas je vychovávat, skončili obvykle pod nožem. Ze psů, které dříve provázeli lovce se najednou stali - kromě společníků - i strážci stád a lidských obydlí. Asi před 10 000lety, když se člověk usadil a začal pěstovat plodiny, došlo k další vlně domestikace - následovaly ovce, kozy a další zvířata.

Člověk ale potřeboval někoho s vnímavostí a smysly psa, kdo by ochránil majetek. Lidi i po tisíci letech vedou k tomu, aby měli psa, stejné anebo velmi podobné důvody - někdo chce společníka, někdo strážce, někdo oboje. V tom se od předků téměř nelišíme, s čímž souhlasí nejen zoologové, etologové či archeolgové, ale i psychologové. Shodují se v tom, že pro člověka je život se zvířaty přirozený a velmi důležitý.

Hormon štěstí

Zvíře vás naučí zodpovědnosti. Když člověk přistoupí ke zvířeti jako k rovnocennému tvorovi, zjistí, kolik se může od něho naučit. Je třeba naučit se komunikovat řečí zvířete, a to už je obohacující. Naučí se odhadnout jeho potřeby, a to se potom vyplatí v mezilidských vztazích. Zvíře dodává člověku pocit, že není izolovaný ani uprostřed betonového velkoměsta, ale že někam a k někomu patří.

Teplokrevní a osrstění živočichové jako psy, kočky, koně mají přímo vliv na lidský mozek a na uvolňování hormonu štěstí. Když člověk objímá savce, nejspíš ho to uklidní a zlepší náladu, a proto se teplokrevná zvířata využívají při terapiích. Fakt, že kontakt se zvířaty má příznivý vliv na lidskou psychiku, potvrzují i mnohé výzkumy a nakonec i majitelé domácích zvířat. Není lepší relaxace, než je procházka se psem anebo výlet na koni. Samozřejmě to nese s sebou i starosti, člověk si to nemůže představovat jako romantickou idylku, ale i tak nám život se zvířaty více dává než bere.

Módní doplňky

Jak už jsme naznačili, vztah člověka a zvířete se začal výrazně měnit s nástupem prvních civilizací, které přinesly větší blahobyt. Objevily se v něm nové aspekty, lidé začali jednotlivé druhy striktně rozlišovat, zvířata si získala nálepky jako špatné a zlé, užitečné, neužitečné, milované a obskakované a ty, s kterými si můžeme dělat cokoliv a nikdo nebude potrestaný za špatné zacházení. Toto rozdělení poznali prakticky všechny kultury včetně současných. Rupert Sheldrake ale říká, že tzv. přírodní národy pociťovaly ke zvířatům úctu a vážily si jich.

Důkazem mohoou být jeskynní malby lovců a sběračů, například ve franczouském Lascaus, kteér představují uctívání lovu. Zlom nastal až ve společnostech rozvrstvených na bohaté a chudé. Objevuje se nový důvod, kvůli kterému začali lidé chovat zvířata a který přetrval až do dnešních dní, a tím je touha mít něco, co ostatní nemají, případně něčím zahnat nudu. Zvířata se prvně stávají módními doplňky. Ve starém Římě se to podle dochovaných pramenů hemžilo papoušky, opičkami, malými psy anebo kočkami, které do Evropy přišly z Egypta.

Terapie pomocí zvířat

Jak už bylo uvedeno, psychologové (a nejen oni) se shodují v tom, že zvířata mají velmi příznivý vliv na rozvoj pozitivních osobnostních vlastností a že jsou důležité nejen pro dospělé, ale podstatnou roli hrají při výchově dětí. Zvířata se výborně osvědčila i při léčbě dětí i dospělých všech věkových kategorií se zdravotním handicapem, mentálním postižením nebo s psychickými problémy - lehčí depresí počínaje  a závažnými psychickými problémy konče. Nejrozšířenější léčbou je u nás terapie pomocí psů, která se odborně nazývá canisterapie, dále hipoterapie, což je terapie pomocí koní a v poslední době se začíná rozmáhat i felinoterapie, tedy terapie pomocí koček.

Nejnovější výzkumy potvrzují, že terapie pomocí zvířat pomáhá při léčbě úzkosti, zlepšuje schopnost navazovat vztahy s ostatními dětmi a dospělými, zlepšuje komunikaci a sebehodnocení, zvyšuje sebevědomí a naopak snižuje komplexy, které máme z nejrůznějších důvodů, hlavně z pocitů méněcennosti. Zvířata velmi napomáhají při navazování kontaktu s pacienty, kteří hůře komunikují, dále při práci s citově deprimovanými dětmi, s dětmi týranými a sexuálně zneužívanými, s autistickými dětmi nebo mentálně postiženými.

Jsou skvělými pomocníky v logopedické a rehabilitační praxi, při výskytu apatie, osvědčují se při terapii s obětmi šikany i s agresory, kteří šikanu vyvolávají a začíná se s nimi pracovat i v dětských domovech a domovech seniorů, kam předtím zvířata nesměla vstoupit. Terapeuté chodí na návštěvy i k osamělým lidem anebo k chronicky a dlouhodobě nemocným, kteří jsou izolováni, a tím deprivováni. Psychologové doporučují, aby rodiče, kteří si nemohou dovolit žádné zvíře (anebo nechtějí), chodili s dětmi jednou za čas na farmy, kde se mohou se zvířaty potkat, anebo aby je přihlásili do kroužků, kde se naučí o ně pečovat.

Milujme je

Pes je smečkové zvíře a patří do smečky. Je mu celkem jedno, na jak velkém prostoru žije, pro něho je důležité, že žije ve společenství, do kterého patří. Někde už zákony myslí i na kotce- například v Holandsku se pes v kotci, který dává najevo nespokojenost vytím, považuje za týrané zvíře. Ze zkušenosti víme, že i u nás jsou psi týráni. Je zřejmé, že vlastnictví domácího zvířete nemusí ještě vypovídat o citlivém vztahu k němu. Když lidé začali žít v městech, ztratili se zvířaty kontakt a přestali jim rozumět. Až postupně začínají zjišťovat, jak jsou pro ně zvířata důležitá. Porozumnění se ale budou muset znovu naučit.

Chtěli byste pořád raději partnera, než domácího mazlíčka? Není nic jednoduššího, než když se porozhlédnete zde. A třeba narazíte na někoho, kdo již svého domácího kamaráda má.

[ivi]