Měníme si role, miláčku?!

V současné době je moderní psát a mluvit o krizi naší, západní civilizace. Podle některých v podstatě stojíme těsně před jejím zánikem a je s podivem, že ještě jako společnost existujeme. Často se objevují přirovnání ke starověkému Římu, asi proto, že údajně zanikl na vlastní pýchu, aroganci, přesycenost, neschopnost se bránit. Ale je tomu skutečně tak?

Nevíme, jak se bude dál společnost vyvíjet a zda skutečně nenastane kolaps. Všechny vlivy nejsou zjevné, může se stát i něco naprosto nepředvídatelného. To koneckonců vždy. Nicméně když se na naši společnost podíváme s odstupem, můžeme konstatovat, že opak je pravdou. Proč? Ženy. Mají největší práva, jaká kdy v historii měly, a v podstatě jsou společensky rovnocenné s muži. Snad výjimkou bájných Amazonek či kmenů, kde existoval možná kdysi matriarchát.

Dá se říct, že v mnoha ohledech po staletí, spíš tisíciletí trvající model patriarchátu končí. Mnoho žen bude jistě protestovat a poukazovat na to, kde všude tomu tak není. Jistě, možná je to trochu nadsázka, ale pokrok je, srovnáme-li se s jinými částmi světa a svou vlastní nedávnou minulostí, ohromný.

Krize, nebo změna?

Možná vás napadne, proč poměřovat stav společnosti úrovní ženské emancipace. Ano, jedná se o úhel pohledu, o to, co považujeme za správné, co považujeme za vývoj, evoluci. Rozhohodně nežijeme v ideální společnosti, ale věřme, že míra jejího vývoje k lepšímu je spojena - kromě jiných faktorů - i s mírnou rovnoprávností mužů a žen. Tedy pokud nás nezničí nějaké vnější vlivy či důsledek naší ignorance (ekologická katastrofa, neschopnost se bránit), nemusíme se bát, že bychom byli v zásadní krizi, a tím posilovat negativní vidění reality. Ale rozhodně procházíme proměnou.

Proměny ve 21. století

Objevují se hlasy, že stejně jako se mění postavení žen, mění se i úlohy pohlaví ve společnosti. Proměňují se údajně role, které byly po staletí určeny mužům a ženám. Když, jak bylo řečeno, v mnoha ohledech v naší společnosti končí patriarchát, je otázkou, co ho nahrazuje či co jej má nahradit. Je to jako rozplétat zašmodrchané klubko vlny, podíváme-li se, co znamenalo být muž dříve a co nyní, jaké bylo postavení ženy u nás a kam se posunulo.

Vše je do značné míry ovlivněno naší vlastní optikou, znalostmi a touhami. Lidé mají často tendenci idealizovat si minulost - jak v rovině osobní, tak historické. Vzpomínají, jak se dříve zdravěji žilo, žádná chemie, prostý život, nekomplikované vztahy. Je to podobný nesmysl jako opačný úhel pohledu - minulost nazíraná jen jako doba temna, nesnesitelného útisku žen a potlačování přirozených instinktů. Co z toho plyne?

Člověk často vidí to, co vidět chce. Proto když si položíme otázku, jak se změnila role mužů a žen, odpověděl by každý či každá zřejmě trochu jinak. Tedy nezbude než odložit zdání objektivity, i když se o ni aspoň budeme snažit. Nyní je na čase mluvit osobněji. Svým způsobem se pohybují v určité bublině. Nemyslí se bublina sociální. Většina lidí kolem se věnuje tomu, co se dá nazvat sebepoznáním. Někteří jsou spirituální až "na půdu", jiní více uzemnění, pár docela vystřízlivělých, realistických až skeptických.

Když se začnete o tyto věci zajímat, ocitnete se možná v bublině podivínů. Meditace, jóga, tantra, zdravá výživa byly novinky, pro někoho spíš nadávky. Jednou z bublin je dnes ženská spiritualita, napojení na posvátné ženství, ženské archetypy, lunární cykly. I tohle téma už ale proniká do masmédií. Alternativa má totiž většinou příchuť jistého extremismu, ovšem většinová společnost ji časem vstřebá a rozmělní.

Ženský archetyp

I přes úctu a náklonnost k ženám se některé směry tohoto tématu jeví přehnané, exaltované, afektované až bizarní. Vnímáme silné vymezování vůči mužům, neustálé řešení vlastního ženství, jeho různých aspektů. Přehnaně se může jevit neustálé zdůrazňování ženy jako bohyně, což jde ruku v ruce s oživováním různých mýtů, tradic, které údajně ženství mnohem víc uctívaly, různých typů ženských božstev, hlavně z dob předkřesťanských.

Také se hojně operuje s ženskými archetypy a samozřejmě fázemi menstruačního cyklu, což je nezřídka základna, podle níž některé ženy takřka identifikují sebe samé. Hojné je i vyzdvihování ženské sexuality a návody, jak s ní zacházet.

Pozor, nic z toho nemíníme jako znevážení či výsměch. Spíš je zarážející určitá nevyváženost projevů a někdy dost nesnášenlivé reakce, když se výše zmíněná témata kdokoli pokouší jakkoli zpochybnit. Dá se to chápat takto: ženy byly v minulosti v naší kultuře považovány za podřadnější bytosti, jeijch přirozenost potlačována. Nyní se ženský duch probouzí. A jak to bývá s aktivací vnitřních sil, archetypů, je to často spojeno s fascinací, zaslepením, uhranutím těmito silami.

Na scénu přicházejí lektorky ženských skupin, kněžky kultů bohyně. Jejich uchopení často témat není možné posoudit, ale když se podíváme střízlivě a s jistou zkušeností na naši scénu new age, nejsou na místě žádná velká očekávání. Ovšem new age není možné dávat vše až tak za vinu. Žádná tradice moudrých žen u nás totiž není - nějaké vzory přicházejí ze zahraničí, kde tento procest má přece jen delší tradici, a pro inspiraci se chodí do mimoevropských kultur, ale zatím je to málo. 

A co muži?

Mají muži tradici moudrých zasvětitelů do mysterií života, vztahů, mužství, smrti? Nedá se říci. Ženám nelze upírat jejich pocit po staletí trvajícího ponižování. Ale je otázka, zda to automaticky znamená, že muži se v roli, jakou v minulosti hráli, cítili dobře. Jistě, na první pohled měli mnoho velkých výhod v tom, že se směli rozhodnout, jak zacházet se životem. A mnozí z nich se této role zhostili rádi.

Ale skutečně to znamená, že byli všichni opravdu šťastní z toho, jak přistupovali k ženě? Nebylo to jen povinné hraní dobou, tradicí, společenskými očekáváními vynucené role? Možná to bylo v mnoha domácnostech stejně jinak, než jak se zdálo navenek. Muž se sice tvářil jako pán světa, ale doma vládla pevnou rukou žena. Kdo muže vychovává? Většinou matka, otec méně. S rostoucím podílem svobodných matek pak otec chybí zcela. Základní školy jsou plné učitelek. Co to pro muže znamená? Že jsou často ve formativním věku přespříliš obklopeni ženstvím.

Důsledky mohou být různé, ale vždy je na místě čekat určité typy nevyváženosti, někdy psychických problémů. Ženy často vyčítají mužům, že jsou příliš měkcí, neprůbojní, jemní. A mají pravdu. Často si to myslí i muži, že "nemají koule". Což je nezřídka dáno právě ženskou výchovou a neschopností mužů pracovat se svou zlostí, agresivitou a s jinými, spíše mužskými kvalitami. 

Na druhou stranu ovšem ženy chtějí, aby byli muži jemní, citliví, naslouchající. A zároveň rázní, když je třeba, vášniví, když je třeba, drsní, samozřejmě když je třeba. A to v závislosti na měsíčním cyklu, protože muž přece musí chápat, že žena je neustále proměnlivá podle toho, v jaké fázi se zrovna nachází.

Ženská duše se probouzí

A je otázka pro muže, jak se k měnící realitě postavit. Ženská síla je v podstatě stejně mocná jako mužská, ovšem působí jinými cestami. Nikoli těmi prvoplánovými, údernými, ale jemně a nenápadně jako voda. Do jisté míry jsme v některých ohledech už dost ženská společnost, což není optimální. Bohužel tam, kde by to naopak bylo hodně třeba, v rámci politiky, optimálně celosvětové, stále převládají soutěživé, agresivní kvality. Tedy to, co je připisováno mužství.

Jednoduše překlopit poměr sil ženy - muži není žádoucí i proto, že stále existují tvrdě maskulinní a patriarchální společnosti, které nás, kdybychom příliš změkli, mohou lehce "převálcovat". Ale na druhou stranu je třeba, aby muži občas projevili své "ženské stránky", jako je empatie, intuice, otevřenost, spolupráce, ovšem zároveň rozvíjeli kvality mužské - ráznost, jasný úsudek, sílu. 

Není to snadné. Když se rozhlédneme kolem, vidíme věžáky s kancelářemi, v nichž muži sedí se ženami za stoly u počítačů, nevytvářejí hmatatelné hodnoty, nestavějí domy, nesázejí stromy, nevychovávají syny. Přitom ženy často ani nic jiného nechtějí.

Je krásné být bohyní a mít opravdového muže, ale v podstatě potřebujeme hlavně navázat kontakt s našimi nejvlastnějšími zraněními a boly, přijmout realitu nedokonalosti. Ať ženy, či muži. A mít k sobě navzájem úctu. 

Nezůstávejte sami a dovolte si také se zamilovat. V každém kraji na vás někdo čeká, hledejte a jděte na rande.

[ivi]