Mám toužit nebo se vyhnout?

Partneři spotřebovávají ve vztahu nejvíc energie k tomu, aby si mezi sebou udrželi ideální vzdálenost. Typ vztahového chování si s sebou většinou neseme od útlého dětství. Byl počat v kaskádě doteků, pohledů a prožitků vazby miminka a batolete k mamince, a lehce dotvarován vztahem k tatínkovi a také pozorováním vztahu rodičů.

To je směs, ze které je upečený náš typ vztahové vazby, hlavní ingrediencí však zřejmě zůstává nejranější vazba na mámu.

Neřešitelný problém: Ideální vzdálenost

Pokud se ve vztahu sejdou dva, z nichž jeden má úzkostný (toužící) typ vazby a druhý je spíš typ vyhýbavý, je snaha o zachování ideální blízkosti neřešitelným problémem. Zkoumalo se, proč se ti dva tak často sejdou ve vztahu naprosto frustrujícím (pro vyhýbavého) a neuspokojivém až bolestném (pro toužícího).

Odmítání citu je hlubší zranění než toužení

Jak bolestné toužení, tak vyhýbavost ve vztahu jsou kategorie nejisté vztahové vazby a jedná se o důsledek citové deprivace v dětství. Určitá vyhýbavost může sice vzniknout i později v dětství naopak přílišnou a nepříjemnou blízkostí rodičů, tento člověk však není celý vyhýbavcem, má totiž zachovanou touhu po blízkosti. Čím větší deprivace v dětství, čím větší nejistota, nepříjemnější pocity neopětované touhy, tím vyhýbavější postoj k blízkosti vzniká. Vyhýbavá vztahová vazba je tudíž důsledkem těžšího vztahového zranění než úzkostná vazba toužící.

Zatímco jeden z partnerů má ještě zachovánu přirozenou lidskou touhu po blízkosti, druhý se blízkosti děsí. Chování v období zamilovanosti se nepočítá. Vyhýbavému se vlivem euforie a hormonů po určitou dobu podaří setřást okovy děsu z blízkosti a může se projevovat dokonce jako ten, který pronásleduje. Toužící (který byl už tolikrát zklamán, tolikrát strádal) zase posílen štamprlí hormonů může "posílit" a působit jako suverén, jenž si chce dát načas.

Můžeme se při výběru partnera zmýlit?

Proč se tedy tito dva potkají ve vztahu? Sedne snad Toužící na lep převleku Vyhýbavého a doufá, že potkal vřelého mazlíka? Nechá se snad Vyhýbavý zmást převlekem Touživce a věří, že potkal někoho tak skvěle nezávislého, jako je on sám? Těžko. Ve skutečnosti reagujeme na reálnou rovinu prožívání druhého. Druhého si většinou vybíráme naprosto neomylně. V našem nitru funguje počítač s obrovskou výpočetní kapacitou. Ten v každé chvíli ví, jaká je naše momentální nejvyšší priorita. Ta závisí na naší energetické úrovni.

Máme-li dost energie k tomu, abychom prošli novým retraumatizačním cyklem a případně dovršili a přepsali trauma z dětství, potkáme se s kopií našeho rodiče a prožijeme znovu svou deprivaci. Pokud připraveni nejsme, vybereme si partnera na "oddechový čas". Někoho, kdo naše zranění nebude dráždit. Jakmile se ovšem trochu sebereme a dobijeme baterky, začneme se nudit či nesmyslně vzplaneme pro někoho, kdo má potenciál oživit naše zranění. A chceme přepsat trauma, to je totiž největší motivací psychiky.

Pokud na to schází energie, obdaruje nás vhodnou kompenzací. Od určité úrovně uvědomění a dosycení největších citových deficitů už to neplatí. Pak už jsme ve svých volbách vědomější a energeticky o něco soběstačnější, a tak hledáme skutečného životního partnera.

Co přesně je žene k sobě?

Toužící člověk, který má tedy zachovanou schopnost v hloubi duše toužit po své původní mamince, ji okamžitě rozpozná v mikromimice Vyhýbavého. V tom, jak přerušuje oční kontakt, jakým způsobem se dotýká, jak jemně ucukne, jak se malinko pootočí, aby splývání při objetí nebylo úplné, jak se nadechne až po ukončení objetí. Okamžitě po něm zatouží, protože v dětství nikdy nepřestal doufat, že nakonec dokáže svou mámu získat. Vyhýbavý, který touhu po své skutečné mámě pohřbil velice hluboko, že ji skoro úplně vymazal, už dokáže toužit jen po ideálu.

Po někom, kdo jeho matku v mnoha směrech nepřipomíná. A tím je jedině hladový Touživec. Převlek nepřekvlek. Ať byl zraněn i tisíckrát, jeho mikromimikou zase nemůže neproblikávat ona zasněná oddanost dítěte toužícího po maminčině ruce, očích, políbení. Ve skutečnosti touží oba po tomtéž. V různé hloubce své osobnosti touží, velmi silně, po mámě. Oba mají stejnou životní zkušenost, někde v hloubce jsou "druhy v bolesti".

Co prožívají uvnitř?

Toužící tu bolest v očích svého druha vidí. Někdy, když zrovna sám není oslepený vlastní trýzní, mu jeho Vyhýbavý partner připadá tak bezbranný, nevybavený slovy a gesty k vyjádření touhy, němý, slepý a hluchý ke své hluboké potřebě. Neviňátko kulhající ve svém lidství, oloupené o slast intimity, děťátko trpící (mylným) dojmem, že se ho jeho máma skoro štítila, jak jinak, když se k němu obracela zády a ucukávala před jeho ručičkama, nožkama, kůží, očima.

V těch chvílích se může podařit, že Toužící na sebe zapomene a zatouží obejmout svého partnera jen pro něj samého. Utišit bolest, kterou v něm rozpoznal, kterou tak dobře zná. Vyhýbavý však bohužel tento dar nedokáže přijmout nebo z něj přijme jen velmi málo. Vyhýbavý zase ve svém partnerovi vnímá měkoučké teplo pokojů vystlaných perskými koberci a sametem, vůni heřmánku, teplo a blízkost, které mu chybějí, které mu tak bolestně chyběly, až se staly cizími a děsivými.

A přesto... vábí, nikdy nemůžou přestat vábit. Proto může ve vztahu stále zůstávat, i když navenek si partnerovu přítulnost protiví. Anebo, byť těká ze vztahu do vztahu, si stále vybírá tentýž typ partnera. Pokud zaexperimentuje a zvolí si člověka s podobným zraněním, jaké má sám, po čase pocítí, že tu "něco chybí". V malém procentu případů se stává, že se věci seběhnou a traumata nakupí tak, že v jednom člověku žije stejně silný tah k toužení i vyhýbání. Máma tu třeba v nejútlejším věku bolestně chyběla, ale pak se objevila na scéně (nebo se objevil táta), když bylo dítě už starší, a naopak se na ně nepříjemně přisála.

Tito lidé pak mohou těkat mezi vztahy, v nichž jsou až nepřirozeně pohlceni dominantním toužícím partnerem, a vztahy, kdy s protějškem kolem sebe jen půvabně krouží v bezpečné vzdálenosti. Do té doby, než dojde k vnitřnímu osobnostnímu vývoji a cestu jim nezkříží partner, jenž je už blíž zdravějšímu citovému středu.

Příběh jako z televizního seriálu

Potkají se, zamilují, vznášejí, pak trpí... Až sem vše ovládá neúprosná logika věci. Co ale bude následovat dál, závisí jen na aktérech. Na tom, na jakou úroveň vědomí budou schopni se povznést, jak ochotně budou kutat v zasypaných chodbách dolů v sobě, jak se budou zajímat o vnitřní svět partnera, jak budou ochotni poslouchat, učit se jeden od druhého, jak budou schopni soucítit a pracovat na sobě každý zvlášť i hledat společnou půdu pro život.

A jak je to správně?

V životě obecně, ale i ve všech jeho dílčích aspektech máme tendenci rozdělovat věci na správné a špatné. Problém je, že tyhle pojmy jsou příliš obecné a nedají se aplikovat na všechno. Takže když nám někdo říká, že si máme vybrat správné lidi, pro každého člověka to znamená něco úplně jiného. Správní lidé nejsou univerzálně správní, jinými slovy nejsou použitelní pro všechny situace v našem životě. Každý se hodí na něco. Proto bychom tu otázku měli trochu otočit. Neptat se, který člověk je správný, ale na co je ten pravý.

Obklopit se správnými lidmi neznamená vybrat ty nejskvělejší, ale takové, kteří jsou pro nás osobně nejvhodnější. Dobře, říkáte si, jak je poznat! Na to je už potřeba trochu psychologické teorie. Dají se využít tři formy zrcadlení. Konkrétně:

• identická (terapeut dělá to, co dělá klient)
• opozitní (terapeut dělá přesný opak toho, co dělá klient)
• komplementární (terapeut dělá něco a klient to doplňuje)

Identické zrcadlení se používá k posilování určitých procesů, opozitní k vyvažování a komplementární k posouvání někam dál. Stejný princip platí i při mezilidské spolupráci. Lidé, kteří fungují opačně, budou vyvažovat vaši jednostrannost. No a s lidmi, kteří vás doplňují, se můžete posunout někam dál. A je jenom na vás, jaké si chcete pozvat do života.

Můj dvojník, nebo opak?

Teď už možná chápete, proč nelze jednoznačně odpovědět třeba na otázku, jestli je lepší mít za partnera člověka stejného ražení, anebo úplný opak. To se prostě říct nedá, protože každý chceme a hledáme něco jiného.

Být dobrým člověkem

Za smůlu nebo štěstí v životě si můžeme sami. I když to může vypadat, že až polovinu událostí v našem životě předurčuje náhoda, není to pravda. Náhoda je nějakých deset procent. A potom je tu dalších čtyřicet, které jsme zdánlivě neovlivnili, ale ve skutečnosti jsme je přivolali tím, jak myslíme a jak se chováme. Tvrdit, že dobro přitahuje dobro a na zlo se lepí zlo je možná až příliš radiální, ale nejen ezoterická literatura potvrzuje, že něco na tom bude.

Svou spřízněnou duši můžete najít i na seznamce, kde se nachází spoustu osamělých lidí. Vezměte svůj osud do vlastních rukou a zaregistrujte se!

[ivi]