Domů

Seznamovací dotazník

Fotoseznamka

Lifestyle magazín

Registrovat nyní

Všechny články O seznamovaní Zdraví a krása Volný čas Recenze Soutěže

Lásko, nejsi k ničemu, nebo ano?

29.březen 2019
Lásko, nejsi k ničemu, nebo ano?

Svět, rodina, ženy, děti. Ti všichni jsou v krizi. A muži samozřejmě také, staly se z nich prý odrostlé děti, které žena k ničemu nepotřebuje.

Vzpomínat s nostalgií na minulost, kdy ještě existovala mytická tradiční rodina, je v poslední době stále oblíbenější disciplína. Muž chodil do práce, zatímco žena běhala po domě, vychovávala děti, vařila, uklízela a čekala, až její hrdina přijde domů, donese nějaké peníze a seznámí svou rodinu o tom, co se ve světě děje a co si o tom všem mají myslet. Žena tehdy potřebovala muže, protože sama neměla žádná reálná práva. 

Po většinu historie byla v podstatě nesvéprávná, nemohla chodit do práce nebo o něčem skutečně rozhodovat, teprve muž ji propůjčoval status reálné lidské bytosti, byla tím, čím byl její muž. Položit si stejnou otázku jako teď, tedy zda žena muže k něčemu potřebuje, vůbec nebylo možné. Žena nemohla klást žádné otázky. Nejprve za ni rozhodoval otec a pak manžel. Naopak muž měl svou důležitost, kterou mu garantovala společnost, zvyky a zákony.

Nemusel se ptát každé ráno sám sebe, čím je a jaký je smysl jeho života, byl každý den utvrzován v přesvědčení, že je nejlepší podobou a formou existence. Světu vládli muži. Jistě, ne všichni. Bohatí, mocní, privilegovaní bílí muži. Ale nakonec i ten poslední z mužů věděl, že za ním jsou všechny ženy. A že pokud má rodinu, je on jejím vládcem.

Vojna dělá chlapa! Nebo ne?

Jenže po staletích klidu přišly nepříjemnosti, jako jsou demokracie, lidská práva, všeobecné volební právo nebo ústavou garantovaná rovnost před zákonem. A s muži to začalo jít z kopce. S některými muži, samozřejmě. A my teď řešíme, jestli to s některými nejde z kopce až moc a jestli by se jim nedalo trochu pomoct. Zajímavé je, že stačí kdekoli otevřít debatu na toto téma a pak už jen čekat, kdy někdo vytáhne argument, že z "kluků dřív dělala chlapy vojna".

Což je jedna z tezí, která krásně ilustruje jak mezigenerační neporozumění, tak ztrátu paměti. Vzpomínky mužů, kteří byli nuceni povinnou vojenskou službu podstoupit, jsou totiž často prosyceny legračními historkami z tohoto prostředí, což je jistě logické, protože vzpomínat na to, jak někde hodiny ležíte v bahně, zas tak zajímavé není a kromě toho se málokomu chce připomínat si, kterak dva roky mládí promarnil zavřený v kasárnách.

A protože je obtížné se s takovým marnotratným zásahem do vlastního života vyrovnat, musel se i tomuto období dodat nějaký smysl. A tím smyslem je právě onen mýtus, že vojna udělala z kluků chlapy. Tvrdé, zocelené muže, kteří se nebáli odpovědnosti. Tedy i odpovědnosti za rodinu.

Nechtějme toho moc

Z tohoto krásného příběhu se ovšem tak trochu vytrácí otázka, z kolika mužů udělala vojna trosky, kolik z nich se z ní vrátilo psychicky na dně nebo co přesně udělal jeden psychopat v pozici velitele z jednotky vydané mu napospas. Povinná vojna navíc krásně odpovídala požadavkům světa, ve kterém existovala. Do továren jste potřebovali vycepovanou pracovní sílu, která poslouchá rozkazy bez přemýšlení a totéž bez přemýšlení aplikuje na své případné podřízené.

A v takové době už docela dlouho nežijeme. Pokud vojna stimulovala disciplínu, tvrdost, neústupnost a absenci emocí, pak by se ovšem měly ženy při povzdechu nad ztrátou "pravých chlapů" ptát, jestli jsou tohle přesně ty vlastnosti, které hledají u budoucího otce svých dětí, a jestli tedy chtějí, aby jejich děti měly místo otce ambiciózního generála.

Sbohem, jednoduchosti

Větší problém než rozvodovost je právě krize mužnosti. Pokud chlapec vyrůstá v prostředí, kde má mnoho svobod, ale žádnou odpovědnost, nikdy se z něj nestane chlap. Protože naše odpovědnosti jsou to, na co jsme nejvíce hrdí. Ženy pak takového jedince vnímají jako břemeno - samy zvládnou všechno lépe. Problém ovšem je, co přesně znamená "mnoho svobod" a "žádná odpovědnost". Více svobody s sebou zcela nutně nese právě i více odpovědnosti, zmizela jednoduchá životní linie, ve které jste se něčím vyučili nebo něco vystudovali, pak si odkroutili své povinné roky na vojně, dostali práci a v té jste strávili zbytek života. Tahle svým způsobem jistá lehkost a samozřejmost je pryč.

Dnes je všechno jinak, už od školních let jste připravováni na život ve světě, jehož hlavní charakteristikou je naprostá nejistota. Na tento svět vás připravují lidé, kteří vědí, že vlastně vůbec nevědí, na jakou realitu mají děti ve školách připravovat. A tyto děti jsou neustále utvrzovány v tom, že nesou osobní odpovědnost za to, co z nich bude, až všechny své školy jednoho krásného dne opustí.

S rostoucí svobodou tak roste i odpovědnost, protože mizí předvídatelnost, díky které bylo plánování života přece jen o něco snažší. Obviňovat tak muže, ale klidně i ženy, z neodpovědnosti je trochu laciné. Žijí v jiném světě než ti, se kterými jsou srovnáváni a již jim jsou dávaní za vzor.

Krize tvrdých mužů

Od muže už se dnes tak určitě nečeká, že bude "jen" chodit do práce a o děti se bude starat žena, od muže se čeká, že bude chodit do práce a bude se také starat o děti. A totéž se očekává od žen. Tzv. tvrdí muži minulosti opravdu mizejí, ale je to tak proto, že je dnes vlatně nikdo nepotřebuje. Ženy už nečekají u dveří svých domovů, až se vrátí z práce jejich macho a svalí se odpovědně k televizi na gauč. 

Očekávají, že jejich partner bude hodným, empatickým otcem, který se po návratu z práce bude věnovat svým dětem.

Jakého máte doma partnera?

Pokud tedy dnes někteří muži skutečně prožívají krizi mužství, pak je to spíš způsobeno tím, že jim chybějí vzory pro současnost. Vzory přísných otců padly a staly se nepoužitelnými, a jak se stát empatickými jim nikdo nevysvětlil ani je to nenaučil. Celou otázku po neochotě převzít odpovědnost lze ale nakonec položit i obráceně. Není právě vyčkávání se založením rodiny vlastně znakem odpovědnosti? 

Nebylo by naopak lehkovážné zakládat rodinu ve dvaceti s vyhlídkami zcela nejasné budoucnosti? Nejsou nakonec dnešní muži - a ženy - mnohem odpovědnější, než byli jejich rodiče? Protože obviňovat celou jednu generaci, že je v něčem lepší nebo horší než ta předchozí nebo i budoucí, je vždycky ošemetné. Svět, ve kterém žijeme, se mění a neustále čelíme tomu, že nás na něj nikdo nepřipravil, škola i rodiče nás totiž chystali na svět minulosti, svět, jaký oni sami dobře znali.

Navíc zakládání rodin s úvazky na dobu určitou a s nejistotou, co bude za další dva roky, nám životní rozhodování nijak neulehčuje. Možná tak nečelíme ani tak neodpovědným mužům, ale neodpovědné společnosti, která dává přednost mytické flexibilitě před stabilitou. Jenže se stala chyba - děti se flexibilně vychovávají těžko, na ně potřebujete stabilní rodinu. Protože je nevyměníte jako práci nebo auto.

Šest zkušeností, které nemají logiku, ale...

  • Muž, který se nám v tuto chvíli jeví málo se snažící nebo příliš pomalý, byl takový vždycky! Jen jste ho takového v zamilovanosti neviděla, nebo nechtěla vidět.
  • Zdůrazňováním, jak věc, kterou po něm chcete, dělá špatně a pomalu, nikoho nezrychlíte. Chtít výkon a zároveň dávat najevo nedůvěru nikam nevede.
  • Vy jste vy a on je on. Vaše představy o tom, jak by měly věci "odsejpat" jsou jen vaše představy. On může vidět vše jinak. Kdo určuje, které tempo je správné tempo?
  • Uvědomte si i jeho kladné vlastnosti. Anebo pořád jen vnímáte, jak vás irituje svým chováním, kterému byl naučen? 
  • Pokud čekáte pochvalu a uznání, že jste šikovné za vás oba, budete jen zklamané. Takhle to zkrátka nefunguje.
  • Připadá vám nefér a nespravedlivé, že se řada činností a splněných úkolů u vás považuje za samozřejmost? Muž za totéž čeká pochvalu? Tak to ale prostě vždycky bylo a je..
  • Dítě, když mu nadáváme, domácí úkol nenapíše. Muži reagují na kritiku stejně. Bloknou se!

Šanci na lásku si zaslouží každý, zaregistrujte se na seznamce a pozvěte někoho na rande! Můžete jít náhodě a svému štěstí naproti hned teď a zkusit se seznámit přes internet.

[ivi]

Sdílejte tento článek na: