Krasobruslařka, hokejista aneb stereotypy na ledu

Bruslením se skvěle odreagujete, plus spálíte pár kalorií navíc, což po vánočních hodech není na škodu. Pobavíte se a možná i seznámíte s někým milým a zajímavým. Ve všech městech jsou dostupná veřejná kluziště, kde se rekreační sportovci dostatečně vyřádí.

Ledová plocha bývá zaplněna Jágry, Hašky, Nedvědy a jinými slavnými hokejisty, k nimž vzhlíží nejen chlapci a teenageři, ale ani jejich tatínkové a dědové nebývají pozadu ve svém snění. Naopak ženy a dívky se na ledě snaží o ladné pohyby a podléhají představě, že ještě stihnou vyhrát mistrovství světa v krasobruslení. K vidění jsou pokusy o Salchovi či aspoň krátké holubičky. Ledová kluziště poskytují prostor a čas pro sny, ty někomu se splní a jiný se spokojí s krátkou projížďkou.

Výhled do historie

Jako všechno i bruslení se dlouho vyvíjelo, což si ne každý uvědomí, když se snaží dostatečně utáhnout tkaničky bruslí. Lidé využívali zamrzlé vodní plochy k rychlejší přepravě už nepočetně let před naším letopočtem. První nálezy kostěných bruslí ve Skandinávii pravděpodobně pocházejí z doby více jak 1000 let před rokem nula. Nejstarší kovové brusle vyrobili Keltové a jsou k vidění v budapešťském muzeu.

Bruslení se stalo lidovou zábavou zhruba ve 13. století v Holandsku. Známé jsou obrazy vesničanů klouzajících se po zamrzlých kanálech stále ještě na kostěných bruslích, jelikož kovové nebyli dostupné chudým. Ale i tak ještě ve století 17. ježdění na ledu bylo vyhrazeno vyšší společnosti. Například Rudolf II. pořádal maškarní na ledové ploše. V podstatě šlo o lední revue, jehož aktéry byla pozvaná aristokracie.

První brusle se zoubky (dnes krasobruslařské či dámské brusle) vymyslel slavný Ulrich Salchov, který v roce 1909 předvedl slavnou otočku. Ta se stala základem krasobruslařského umu.

Bruslit jsem se naučila ve třiceti

Pohybovat se na ledě umí většina lidí, avšak jsou i tací, kteří na nohy brusle nikdy neobuli. Žaneta z Hradce Králové je živým důkazem, že naučit se lze cokoliv a v jakémkoliv věku. Do svých třiceti let na bruslích nikdy nestála a z ledu měla respekt. Zároveň vždy toužila umět se pohybovat jako všichni ostatní. „Když jsem viděla, jak si lidé nesou brusle, bylo mi líto, že to nesvedu,“ vypráví. V Čechách jí to ani nepřišlo, jelikož její kamarádi šli bruslit jen párkrát za zimu. K bruslení ji postrčil až dlouhodobý pobyt ve Skandinávii. „Bruslení tam má jiný rozměr, téměř každých dvacet metrů narazíte na zamrzlou plochu, po níž se prohánějí děti, dospělí i starci na bruslích,“ popisuje Žaneta své zážitky. Mrzelo ji, že to neumí a po týdnu skuhrání si v bazaru pořídila brusle za deset Euro, v přepočtu zhruba 250 korun. „Byla jsem nemotorná, kamarádi mě postrkovali a snažili se mi vysvětlit, co mám dělat,“ líčí své první strasti. Asi za měsíc poctivého tréninku získala jistotu a dnes již bruslí bez sebemenších obtíží.

Příběh Žanety inspiruje k snaze naučit se nemožné. Všichni jistě slyšeli, že kdo se v dětství nenaučí bruslit má v dospělosti smůlu a ledu by se měl vyhýbat obloukem. Krasobruslařka z Žanety asi nebude, ale splnila si sen, umí bruslit. Může proklouzávat mezi Jágry, Nedvědy či Tomáši Vernery. Může se ve svém ledovém snění cítit třeba jako Radka Kovaříková nebo Martina Sáblíková.

[paf]