V každém z nás se toho hodně ukrývá. Není tu řeč o charakteru nebo skrytém talentu. Mluvíme o osobnostech, které dennodenně střídáme s ohledem na situaci. Můžeme to nazývat maskou, tváří anebo sociální rolí, kterou hrajeme. V různých prostředích vytváříme o sobě různé obrazy a zhošťujeme se postav, které tímto obrazům náleží. Rodinné, pracovní či kulturní prostředí představuje vždy jiné jeviště, podle kterého volíme masku.
Masku na tvář si dáváme všichni. Kažý z nás si na něco hraje. Netýká se to jen zevnějšku, kdy si vybíráme oblečení, které nás dělá štíhlejšími, dámy si obouvají boty na podpatku, aby byly více sexy, nosí mejkap, aby zvýraznily svoje rysy tváře, naši přirozenou vůni překrýváme voňavkami... Každé ráno stojíme před zrcadlem, abysme vylepšili sami sebe a až potom vykročíme do ulic. Takové zázračné přeměny ale neaplikujeme jen na náš zevnějšek. Vždyť to dobře znáte. Jinak se chováme ve společnosti přátel a jinak ve společnosti rodiny.
Jsme rodiče, zaměstnanci, sourozenci... A podle naší společnosti měníme naše chování. Jsme tedy pokrytci? Oddáváme se každý den přetvářce? Ne, jen střídáme sociální role. Když si to tak spočítáme, je to poměrně velký počet identit. Není to nebezpečné? Existuje vůbec nějaké omezené množství masek, které můžeme střídat? Psychologové se přiklánějí k tomu, že ne. Podle nich neexistuje takový limit, a tyto role závisí na tom, jak máme zastřešené své jednotlivé vztahy - zdravý člověk má ve svém srdci dost místa pro rodiče, děti, partnery, sourozence.
Naše psychika umí pojmout hodně různých vztahů a tím i hodně sociálních rolí. Ale co když se v nás různé role začnou bít? Žena chce být nejen dobrou matkou, ale má i ambice v práci a chce být zodpovědným a výkonným zaměstnancem. Jak to zvládnout? I když je konflikt sociálních rolí běžný, může mít vliv na naše vztahy. Zajisté, stává se to, a souvisí to s tím, že život a vztahy nejsou jednoduché. Ale lidská psychika je vyzbrojená na to, aby dokázala pracovat i s touto složitostí.
Ale i přesto takový rozpor není pro naši psychiku ideální a je dobré ho co nejdříve vyřešit, aby nás nezatěžoval. Jinak se tomu říká - určit si priority. Když si řekneme, co je pro nás nejpřirozenější a ostatní věci potom postupně zařadíme podle stupně důležitosti, budou v tom mít jasno i naše sociální role. Bude se nám lehčeji dýchat. Rozhodnout se nemusí být vždy jednoduché, ale unavený a vystresovaný organismus nás k tomu jednoho dne přinutí.
Známý švýcarský psychiatr Gustav Jung nazývá sociální role Personou. Personu Jung vysvětlil jako způsob, jakým komunikujeme s okolním světem.
Jde o proces přizpůsobování se, prostřednictvím kterého rozvíjíme svoje sociální styky. Je to maska, kterou se chráníme a zároveň snažíme prezentovat před svým okolím. Realizace rolí umožňuje fungování společnosti, skupin a sociálních vztahů vůbec, protože v rolích si jednotlivec uvědomuje, co se od někoho očekává a co má on očekávat od jinýych. Z toho vyplývá, že sociální role si postupně osvojujeme - výchovou či vlastní zkušeností. Možná právě proto tak milujeme dětskou bezprostřednost, protože není zatěžkaná žádnými sociálními rolemi.
Dítěti je jedno, zda je na úřadě, nebo ve společnosti dětí ze školky anebo ve společnosti královny Alžběty. Jednoduše do prostoru poví, co si myslí anebo udělá co potřebuje a na co má chuť. Žije v absolutní svobodě nevázané sociálními rolemi, které si později nevědomě či vědomě osvojí. Někdy dětem v tichosti závidíme a někdy máme velké pokušení si to také vyzkoušet. Osvobodit se. Nechat všechny ty - mám, nemám, měl bych, neměl bych, bylo by dobré a podobně, za dveřmi a jednat úplně svobodně.
Takové chování by ale bylo ještě tak nějak představitelné u jedince, ale když by se rozmohlo mezi masy, na světě bychom se chaosu nejspíše nevyhnuli. Pokud tedy vlivem sociálních rolí, prostředí, v kterém žijeme a které nás ovlivńuje, děláme ze sebe někoho, kým bychom chtěli být, není potom těžké dopracovat se k vlastní identitě, kterou vlastně celý život hledáme? Pokud jde o masky, tedy pokud si je člověk osvojil bez toho, že reprezentují nějakou část z jeho nitra, tak ano - používání takových masek je velmi náročné a škodlivé pro naše duševní zdraví.
Vlastní identitu si uchováme tak, že v každé roli se pokusíme najíst kousek ze svého nitra - ačkoli nám není příjemná. Když se nám to nepodaří, tak daná role je škodlivá a je otázkou, na co vlastně by mohla být dobrá.
Přebírání masek je úplně v pořádku, když člověk zůstává vyrovnaným a věrným sobě samému. Společenská maska se stává maskou tehdy, když se nechováme autenticky a vlastně lžeme. To ale neznamená, že v různých společenských prostředích nebudeme korigovat svoje slova či chování - to není maska, ale normální přizpůsobení chování se k lidem okolo sebe. I autentičtí a vyrovnaní lidé si musí někdy nasadit masku, když si to situace vyžaduje. Nosí je ale méně a zůstavají sami sebou, protože si uvědomují, že některé sociální role jsou nevyhnutelné pro dosažení výsledků.
Nepodléhají však sebeklamání a neztrácejí svoji identitu. Ukázkovým příkladem naší snahy dělat ze sebe někoho jiného je první rande. Kromě toho, že oba dva si dají záležet na tom, jak vypadají, do značné míry změní i svoje tradiční zvyky. Žena i přesto, že je hladová jak vlk, si objedná salát. I přesto, že nejraději by si dala pořádný doušek červeného, dá si neperlivou vodu s elegantním plátkem citronu. Muž záměrně vybere nějaké pěkné romantické místo, kde jsou podle někoho šílené ceny a malé porce, doufá, že výběrem zaujme. A přitom se nejlépe cítí v malé hospodě za domem.
Objedná si vínko, i když už od oběda má chuť na pivko. A to je jen začátek rituálního tance. Přijdou chvíle, kdy se smějeme, i když nám ve skutečnosti to, co říkal druhý, vůbec není k smíchu. Ve svém projevu se vyhýbáme vulgarismům a samozřejmě, že když se nás zeptá, zda kouříme, tak řekneme, že jen příležitostně ke sleničce vína. Přitom nám nedělá problém dát i krabičku denně. Žena zase předstírá, že nakupování je něco, k čemu nemá ani minimální vztah a motorky ji připadají super.
Vlastně je to zábavné, tedy až do momentu, kdy masku odložíme a dovolíme sami sobě být tím, kým jsme a ukážeme partnerovi svoji pravou tvář, která se mu nemusí líbit, stejně jako ta, kterou viděl na prvním rande.
Vyretušované fotografie na sociálních sítích, naaranžované pózy, falešné úsměvy anebo názory, s kterými se ve skutečnosti neztotožňujeme. Kolik z nás se snaží o sobě vytvořit dojem úspěšného a spokojeného člověka bez ohledu na to, jak se cítíme? Podle studie britské digitální agentury Custard dnes o sobě vytváří prolhaný profil až 75 % lidí. A to se výzkum nezaměřoval na drobné přibarvování skutečností, ale úmyslné a pravidelné zkreslování reality.
Je běžnou praxí, že se většina z nás prezentuje lepšími, jakými ve skutečnosti jsme. Nejzajímavější na tom ale je, že jsme si toho všichni navzájem vědomí a přijímáme nastavená pravidla bez zbytečných otázek. Ve virtuálním světě jsme krásnější, úspěšnější, vyrovnanější. Vedeme dobrodružné životy, zdravě se stravujeme, cvičíme, běháme, cestujeme. Jednoduše, vytváříme o sobě klamnou představu. Chceme, aby nás lidé vnímali v jiném světle, než jsme ve skutečnosti. Ale proč to tak je?
Být k sobě i ke svému okolí upřímný, je hodně těžké. Hlavně v době, kdy se zdá, že všichni okolo nás jsou lepší. Protože stejně jako my, vytvářejí i oni o sobě lživý obraz. Pravdou ale je, že touto maskou zakrýváme především vlastní strach a nejistotu z okolního světa. Jak upozorňují psychologové, je rozdíl mezi obranným mechanismem, sociální rolí, které se ujímáme a přetvářkou. Čím je člověk psychicky zdravější, tím je rozdílnější, ví o svých různých částech a dokáže je i používat.
Ovlivňují náš každodení život, naše vystupování, ale i vnitřní prožívání. A jeto tak v pořádku, pokud jsou součástí našeho vnitřního života, pokud to nejsou jenom prázdné masky. Zamysleli jste se někdy nad tím, že i jiní zažívají stejné pocity a za upravenými fotografiemi a oduševnělými statusy se většinou ukrývají lidé, kteří přežívají nejistoty a selhání? Je přirozené, že se snažíme prezentovat v lepším světle. Důležité ale je, abychom nesklouzli do přetvářky, ale zachovali si zdravý pohled na sebe a svůj život.
A především si uvědomili, že virtuální prostor je místem, kde je pravda zahalená rouškou iluze, kterou kolem sebe každý vytváří, ale jen málokdy má přesah do každodenních životů.
Je jen na vás, zda se rozhodnete někomu lhát, ale při seznamování internetu vám to nedoporučujeme, každá lež bude na schůzce odhalena, ať už vyrazíte na rande do Prahy, Brna nebo Plzně. Muž nebo žena pozvaní na schůzku kdekoliv v České republice vás stejně uvidí, tak ať vás vidí rádi a nezklamou se ve vás.
[ivi]