Jsou virtuální světy naší zkázou?

Příchod chytrých telefonů, herních počítačů a tabletů rodičům pořádně zavařil. Nepřestávají být denně konfrontováni tím, kolik času by měly jejich děti strávit na těchto zařízeních. Musí si klást otázky, kde je hranice mezi tím, aby zůstaly v kontaktu s moderním světem, a zároveň nepřekročily meze únosnosti. Většina rodičů otevřeně přiznává, že kdyby nechali rozhodnutí na dětech, nikdy by tyto přístroje nevyply.

Reálný svět vs. virtuální svět

Možná je vaše dítě digitální domorodec (digital natives), v internetovém světě se cítí jako doma. Do tohoto světa se narodilo. Jen, když je někde místo nepokryté wifi, okamžitě nadává a považuje to za omezení osobní svobody. Vy se vedle něho cítíte jak vykopávka, v tom smyslu, že moderní technologie nemáte v krvi. Jste digitální přistěhovalec (digital immigrants). S tímto rozdělením generací přišel Mark Prensky v roce 2001. Už před ním ale sociologové i psychologové upozorňovali na fakt, že se mění tradiční vztahy v rodinách - děti prvně v historii předběhly své rodiče v důležitých znalostech technologií a s tím souvisejícími zručnostmi.

Děti učí rodiče pohybovat se v digitálním světě. Tak jste možná přišli ke svému účtu na Instagramu. Vaše dítě zkonstatovalo, že jste předpotopní, když tam ještě nejste. Trvalo mu to tak dvě minuty, než vám profil zařídil. Ukázalo vám ovládání tak rychle, že jste měli z pohybu jeho prstů na chytrém telefonu akorát šmouhy před očima. Nebo to tak nebylo?

Souboj mezi elektronickým a neelektronicým životem

Digitální éra přinesla do našich životů mnoho výhod. Jak už to ale s pokrokem bývá, má i svoje úskalí. V podmínkách nekonečné stimulace z elektronických zařízeních zažívají psychologové ve své praxi klienty, kteří mají blízko k závislosti na online světě. Loví tam množství zážitků. Sice instantních, ale tak rychle dostupných, že je upřednostňují před reálným životem. A to se považuje za hrozbu. Žijí ve spojení, ale i tak jsou izolovaní a osamocení, bez živého kontaktu tváří v tvář a živých emocí.

Proto je nevyhnutelné zasvěcovat děti do nevhodných vlivů vynálezů, které nám mnoho dávají, ale i hodně berou. Sociálním zručnostem a náklonosti k důvěře, ke zdravé radosti z dosažených úspěchů a sebejistotě se dítě učí nejen od svých rodičů, ale i od lidí, se kterými je v přímém kontaktu. Soubor těchto živých zážitků slouží dítěti jako základna, na které potom může stavět pro vlastní bezpečnost. Nejlepší způsob, jak se dítě učí rozlišovat předstírání náklonosti od každodenních, upřímně míněných, láskyplných objetí a polibků a dalších projevů pozitivních vztahů, je v jeho bezprostřední realitě.

Ne v té online, kde narazí na mnoho křivosti a lží. Být pod velkým vlivem takových příkladů z dětí nedělá šťastné a sebejisté tvory. Proto než dospějí, potřebujeme je naučit kritickému myšlení, svobodě volby a schopnosti inteligentního výběru pro dobu, kdy už na ně nebudeme mít žádný vliv a nebudeme mít možnost je chránit.

Žijeme v době "instant age" - Je to konec?

Rozlišujeme mezi světem online, kdy na internetu jsme a světem offline, kdy na síti nejsme. Vaše děti rozdíl mezi online a offline nevnímají. Jsou připojené nepřetržitě - i kdyby to nebylo fyzicky, tak mentálně určitě. Debaty s puberťáky bývají dramatické. Tvrdí vám: "Jste příliš přísní, více než rodiče kamarádů. Ti jim dovolí strávit s telefonem hodiny! A nemusí pomáhat s domácími pracemi!" Pak jsou tady ale i přímější dětičky, které vás rovnou označí za fašisty, protože nikdo z jeho kamarádů nemá nastavené takové omezení jako on! Asi si říkáže, že je lepší to teď přežít, než potom řešit.

Pokud jde o digitální zařízení, mnoho rodičů nechává svým dětem volné pole. Obávají se, že kdyby to neudělali, jejich děti by zaostávaly ve svých technologických schopnostech a neobstály by v konkurenčním světě. Ale co víc, pro mnoho lidí je budování vztahů a komunikace na sociálních sítích důležitější než rozhovory a vztahy v reálném světě. V tomto je sociální sítě utvrzují, když jim "nabízejí" nepřetržitý přísun nových přátel. Nic o tom, že s nimi nezažijí nic plnohodnotného, ale aspoň mají iluzi společenskosti.

Nick Bilton ve svém článku Steve Jobs Was a Low-Tech Parent (Steve Jobs byl technicky nenáročný rodič) položil Jobsovi otázku už v období, kdy byly na trhu první tablety: "Takže vaše děti určitě milují iPad, je to tak?" Jaká byla Jobsova odpověď? "Ony ho nepoužívají... Doma jsme dětem stanovili hranice, kolik technologií mohou používat." Asi dobře věděl, co dělá. Všimli jste si, že zatím co je běžné říkat dětem, že nesmí nikam chodit s cizími lidmi na ulici, není normální, aby je rodiče dostatečně varovali před "chatováním" s cizími lidmi na internetu?

Reálné hrozby černé díry digitálního světa

I když je to náročná, jsme zodpovědní za stanovení limitů svým dětem. Je to nepříjemné, snášet výbuchy, křik anebo cítit vinu když jsme duchem nepřítomní a zaujatí svými starostmi. Vůči dětským výrokům typu: "Vy si můžete dělat, co chcete!", "Vy máte vždycky pravdu!", "Musím pořád dělat to, co chcete vy!" nezůstane žádný rodič lhostejný. V reakcích na ně přednášíme dlouhé obhajovací proslovy a jako polehčující okolnosti uvádíme naše důkazy opačného chování. Jsou i rodiče, kteří začnou o sobě pochybovat, trápí je svědodmí a vzpomínají si, že: "....jsem chtěl být jiný než moji rodiče a teď mi moje vlastní dítě vyčítá to samé, co jsem sám nesnášel u svých rodičů."

A past sklapne: "Vždyť to dítě má vlastně pravdu!" anebo "Děti musí mít také nějaké slovo!" Je to past, kterou otcovi a matce nastražilo dítě - ať už nevědomě nebo úplně cíleně. Potom totiž rodič jednodušeji ignoruje dohodnutá pravidla, dohody a slibované důsledky. Být uznávaný jako silná osobnost, která má autoritu, to je pro mnohé dospělé nepříjemný problém. Jenže děti potřebují nutně žít v realitě, virtuální svět jim plnohodnotně nenahradí všechny jejich vývojové potřeby.

Jsme zodopovědní za to, aby to tak bylo. Abychom jim pomohli sociálně prozřít a rozumově vyspět a neuvrhli je do světa, kde se ztratí a sežere je vlastní bezmocnost poradit si s bezprostředními emocemi a interakcemi z očí do očí. Pevně stanovená pravidla na používání digitálních prostředků neexistují. Mohou přijít dny, kdy nejste ve své kůži a necháte děti u počítače, jak dlouho chtějí. Problémy začnou tehdy, kdy přestanete respektovat svoje instinkty a při výchově vycházíte ze strachu a viny.

Když jsou vaše usměrnění jasná, děti se přizpůsobí. Možná tlačí a naléhají, aby měly víc toho, co chtějí, ale když nepovolíte, musí si najít jinou zábavu. Můžete je doslova vyhnat ven z domu - musí si poradit i bez elektřiny a jet na vlastní pohon. Sní tak třeba víc zmrzliny (v zimě mají smůlu), ale rozhodně je to méně ohrožující než když jsou ozářené obrazovkou. Anebo tím, jak zkresleně jim internet nabízí náhled na svět.

Dítě se snaží získat větší svobodu než zvládá

Nejvíc alarmující zjištění výzkumu společnosti Microsoft mezi rodiči je jejich laxní přístup k ochraně dětí před internetovými riziky. 40 % rodičů vůbec nesleduje, jaké stránky jejich děti navštěvují a jaké informace na internetu zveřejňují. Polovina rodičů potom nesleduje, zda jejich děti správně používají pravidla zabezpečení soukromí na sociálních sítích. Nástroje rodičovské kontroly na omezení přístupu k nevhodným webovým stránkám anebo aplikace na sledování aktivity na internetu používá jenom 22 % rodičů.

Lidé žijící zaneprázdněným způsobem života řídí technologicky hnanou společnost, která pohlcuje naši pozornost a produkují šílenství mnohostranné aktivity, která zanechává lidi v neustálé činnosti, bez prostoru na to, aby mohli dýchat a jen být. Když se mladí přizpůsobí takovému způsobu života, zvykonou si na vysoký stupeň pozornosti vázané na podněty a přecházejí z jedné aktivity do druhé, takže téměř nemají čas na sebereflexi anebo přímé mezilidské kontakty tváří v tvář, které potřebují pro správný vývoj mozku.

V našich dnešních hektických životech máloco poskytuje příležitost na to, abysme se naladili jeden na druhého. Hodně velkým problémem je naladění se na sebe samého.

Být šťastní díky impulzům, které si vytváříme sami ze sebe

Pro štěstí je velmi důležité, aby se člověk dokázal odpoutat od vnějších pobídek a těšil se z vlastní společnosti. Když se nám nepodaří pomoci dětem, aby se naučily být samy se sebou, vždy budou osamělé. Jen tehdy, když se skutečně příjemně cítíme ve vlastní kůži, můžeme k sobě přitahovat zdravé vztahy a udržet si je. Za to můžeme dát ruku do ohně. Nejednou stačí na překřičení hluku vlastní nespokojenosti vypnout elektronická zařízení a vydat se do přírody, zasportovat si, vyrazit za kulturou, posedět si s přáteli.

Takové jednoduché způsoby nám poskytovaly radost ze života dávno předtím, než jsme se ocitli v digitálním světě. A přetrvají jen tak, že je nepřestaneme dělat. I když si vyžadují o něco více úsilí než pár kliků prstama. V konečném důsledku však rozhoduje to, jaké rozhodnutí uděláme teď, neboť mají vliv na ty budoucí. A ukazuje se, že upřednostňovat pohodlnost před činorodistí nám nesvědčí. Stáváme se rukojmími toho, co nám na jedné straně slouží a na straně druhé nás to obírá o svobodu.

Jestliže jste stále sami, ale toužíte se zamilovat, zkuste se seznámit na naší seznamce a nebojte se svůj protějšek pozvat na rande!

[ivi]