Jedeme do Marakéše

Básníci srovnávají marockou Marrakéš s bubnem, který dokáže vtlouci identitu celého afrického kontinentu do složité marocké duše. Pro generaci západoevropských beatníků a prvních hippies symbolizovala od počátku šedesátých let volání dálek a divočiny a povinnou zastávku na útěku před civilizací.

Na sklonku šedesátých let tu pobývali Rolling Stones. Paul McCartney věnoval nejslavnějšímu místnímu hotelu Mamounia písničku na albu On the Run. A folkrockové trio Crosby, Still & Nash nazpívalo hit o slavném Marrákešskému expresu spojujícím město s pobřežím Atlantického oceánu. Metropole s tisíciletou historií byla od pradávna křižovatkou a spojnicí mezi Středomořím, Blízkým východem a západní Afrikou, od které dělí Maroko pohoří Atlas. Jeho vrcholky, šplhající do výše 3000 metrů, tvoří nezapomenutelnou dominantu na jižním obzoru.

V minulosti soupeřila Marrákeš o postavení hlavního marockého města s Fezem, vzdáleným 250 kilometrů na sever. Primát nakonec převzal Rabat. Ale Marrákeš zůstala branou k Atlasu na jich a k Sahaře na západ.

Velbloud při dálnici

Po čtyřhodinovém letu, krátkém odbavení a výměně pěněz na moderním letišti Merana jen šest kilometrů jihozápadně od centra města na vás dýchne africký vzduch, ve kterém se mísí písčitá vůně Sahary a arabská exotika. Sluneční paprsky tu dopadají ostřeji, v barvách převládá okr a červeň a dálniční nápisy i značky jsou v arabštině. Dálnice z letiště má však stejné čtyři pruhy asfaltu jako v Evropě, a dokonce i jednopatrové domky, které ji lemují, připomínají tak trochu jih Evropy.

Ovšem jen do té chvíle, kdy se na první křižovatce objeví velbloudi. Společně s majitelem, který se skrývá pod slunečníkem, vyhlížejí první zákazníky k projížďce. Teď už nás čeká jen exotika.

Vzhůru do Mediny

Stejně jako v jiných arabských městech je v Marrákeši centrem veškerého dění Medina, stará arabská čtvrť v centru města. Vydáte se k ní po bulváru Mohameda V., marockého sultána a pozdějšího krále, kterému se v roce 1957 podařilo vyjednat se Španěly a Francouzi nezávislost. Vede kolem jedné z nejskvostnějších památek v celém arabském světě. Mešita Kutubíja byla postavená ve 12. století a její sedmasedmdesát metrů vysoká věž je viditelná i jako předloha minaretům ve španělské Seville a v marockém Rabatu.

Stavbu původně zdobila omítka z fialové sádry, při rekonstrukci v devadesátých letech ji však nechali architekti obnaženou v původním pískovcovém provedení. Mimochodem její půdorys byl kdysi navržen tak, aby z minaretu nebylo za žádných okolností vidět do nedalekého královského harému.

Afrika jako na dlani

Na centrálním náměstí Jemaa el-Fnaa máte africký kontinent jako na dlani. V ospalém a teplém odpoledni tu rozbíjí svůj stan krotitelé hadů. Na rozložených rohožích kolemlíně polehávají cvičené kobry a krajty.

Pokud náhodou trpíte ofidiofobií, je lepší se místu obloukem vyhnout nebo nesahat po fotoaparátu. I náznak očního kontaktu nebo objektiv tu berou jako jasný signál, že se chcete s jeijch mazlíčky - za patřičný poplatek - blíže seznámit. Světoběžníci popisují incidenty, kdy se cvičitelé hadů nenápadně přitočí k návštěvníkům náměstí, položí jim hlavu hada na jedno rameno a ocas na druhé a z objetí vás vysvobodí, až když zaplatíte alespoň symbolické výkupné. Opodál se krčí ve stínu na řetězu uvázaní makakové čekající na svou foto příležitost.

Na jiném místě uvidíte stánek zubaře sedícího na stoličce a na stolku před sebou má rozložené zubní protézy všech druhů a velikostí, a dokonce i barev. Se soumrakem se náměstí, které v arabštině znamená místo mrtvých - odkaz na to, že ve středověku sloužilo k popravám, promění v pestrobarevné jeviště. Odkudsi přitáhnou hudebníci, mágové a polykači ohně a stánkaři s exotickým jídlem. Vaří se tu na ohni před vašima očima, chutně a bezpečně. Průvodci nicméně doporučují používat místo nedbale opláchnutých příborů k nabírání jídla vlastnoručně přinesený chléb a sousta zapíjet vodou z lahve.

Ztraceni v labyrintu uliček

Z centrálního náměstí se rozbíhá směrem na sever síť uliček, které se během dne promění v živá tržiště s výrobky arabských řemeslníků od papučí, turistických suvenýrů přes lampy, koberce, hudební nástroje po výrobky kovotepců a truhlářů, kteří předvádějí svůj um přímo na ulici. Obchoduje se tu ale také masem, zeleninou a omamnými druhy koření. Původní Medina vznikla v Marrákeši ve 12. století a její půdorys, stavby a ani uličky se příliš nezměnily. Dýchá z nich atmosféra středověku, jsou uzounké, tmavé a křivolaké.

A bez názvů či s názvy výhradně v arabštině, a tak je snadné se v té změti ztratit. Skrývají však současně dvorky se zahradami přeměněnými na kavárny a bistra. Restaurované kamenné domky slouží jako hotýlky. Pokud zabloudíte, místní se vám přeochotně nabídnou jako průvodci. Musíte ovšem počítat s tím, že na konci cesty vám vystaví účet na 100 dirhamů. Pomyslným centrem Mediny je jedna z nejvýznamnějších marockých islámských škol madrasa Bena Youssefa postavená v první polovoině dvanáctého století a pojemnovaná podle sultána, který se ve stejné době zasloužil o růst vivu a slávy Marrákeše.

Původně školila budoucí islámské duchovní v koránu, ale také v literatuře, právu a umění. Dnes je historickou architektonickou památkou. Městské muzeum naproti neoplývá příliš mnoha exponáty, návštěvníkům však dá dobrou představu o umu mistních architektů a stavitelů minulých století. Marrákešské paláce se neobešly bez prostorného, ornamenty zdobeného nádvoří, a rozsáhlými lázněmi s dochovanou studenou, teplou a horkou lázní. V těsném sousedství muzea stojí za návštěvu obchod s orientálním kořením, ráj pro milovníky exotických chutí a vůní.

Do místností ve třech podlažích jsou svezeny snad všechny druhy koření a léčivých bylin, co zná Blízký východ. Obchodníci k nim nabízejí slušnou angličtinou podrobný výklad. A i když si nic zrovna nekoupíte, přidají k pozdravu na rozloučenou úsměv.

Cesta do starověku

Módní zboží z marockých koželužen je vyhledávaným artiklem v evropských značkových obchodech. Okolnosti, za kterých se kůže z velbloudů, skotu a dalších sudokopytníků zpracovává, však budí údiv a soucit. Už bible zmiňuje, že koželuhům bylo ve starověkých sídlech vyhrazeno místo za městem, a ještě k tomu na závětrné straně. Řemeslo bylo mezi obyvateli starověkého východu považováno za nečisté. V Marrákeši patří koželuhům východní část Mediny, odkud mají snadný přístup k vodě, kolem východních hradeb protéká říčka Oued Issil.

Na rozdíl od bible jsou tu považováni za atrakci, která láká turisty. Dvory, na kterých zpracovávají kůži, oddělují od okolí vysoké zdi a bytelná vrata. Ani jedno pochopitelně nezabrání zápachu. Mezi bazény s kalnou vodou pobíhají dělníci, namáčejí a máchají čestvě stažení zvířecí kůže. Vytahují je na kamenitou dlažbu, vypínají, nechávají sušit a vrší postupně na hromadu. Z výkladu se dozvíte, že zvířata a jejich kůže svážejí do Marrákeše Berbeři z Atlasu. Pro mnohé je to hlavní zdroj obživy.

Když zásilku zpracují, vracejí se zase zpátky do hor. Od časů bible se na práci a pověsti koželuhů zřejmě příliš nezměnilo. Profese zůstává na spodních příčkách žebříčku. Personál zpozorní i při kradmém pohybu objektivu u aparátu a rychle odvrací tvář.

Židé, hrobky a harémy

Náměstí klempířů je v pět vpodvečer plné shonu. Obchodníci s uměleckými a řemeslnými výrobky vyvolávají na kolemjdoucí ceny. Z okolních obchůdků a kaváren vybíhá personál s vědry a plechovými umyvadly s vodou. Blíží se čas muslimské modlitby. Věřící smí vzít korán do ruky či se ho jen dotknout s umytýma rukama a po důkladné očistě. Zevrubná osobní hygiena je tu součástí běžného každodenního života. Čtvrť Mellah v jižní části Mediny bývala centrem početné židovské komunity, která v Marrákeši kdysi žila.

V době, kdy židovská ghetta ve Španělsku a dalších zemích Evropy stíhaly ve středověku pogromy, přicházeli sem Židé za byznysem, jako finančníci, zlatníci a klenotníci, obchodníci a krejčí a ještě po druhé světové válce žilo v Marrákeši 50 tisíc Židů. Náměstí je výchozím bodem k prohlídce hned tří význačných historických památek. Palác El Badi sultána Ahmeda el Mansoura z patnáctého století měl přívlastek "neporovnatelný". Dnes zněj zbyly především masívní obvodové zdi barvy okru.

Pět minut pěšky západním směrem je další atrakce této části města, hrobky dynastie Saadianů. Zachovaly se v téměř neporušeném stavu nejspíše proto, že následující vládci z dynastie Alaouitů se děsily kletby, pokud je znesvětí.

Čaj o páté v hotelu Mamounia

Další stavba, kterou byste neměli minout, je pětihvězdičkový hotel Mamounia postavený ve stylu art deco. Hostil nejslavnější návštěvníky města, světové státníky i celebrity. Exotický interiér i exteriér poskytl kulisy dvěma hollywoodským filmům. Točil se tu Hitchcockův Muž, který toho věděl příliš mnoho a Alexandr Veliký Olivera Stonea. Nocleh v základním partmá přijde v přepočtu na 15 000 korun za noc, a tak se tu možná spokojíte pouze s čajem o páté, při kterém lze obdivovat symetričnost hotelových zahrad a mondénnost prostředí, v kterém hosté cirkulují mezi odpoledními koktejly na terase, soukromou lekcí na tenisovém kurtu a osvěžením v hotelovém bazénu.

Odborníci zařadili Mamounii mezi "sedm historicky nejvýznamnějších hotelů", a tak poněkud překvapí zpráva, že bude brzy na prodej. Vysvětlení je lehké. Marocká vláda, které patří, se snaží vyrovnat schodek státního rozpočtu a hledá dodatečné zdroje příjmu, kde se dá.

Nevyrazíte do Marrákeše s vaší drahou polovičkou na zajímavou dovolenou?

[ivi]