Je s tradiční rodinou konec?

Tradiční rodina skomírá, mladí lidé se chtějí bavit a užívat si, pro děti už není v jejich životě místo. Jsme prý sobci zmítaní krizí hodnot. Anebo je to všechno trochu jinak?

Co se to tedy rodině vlastně stalo a kdo za to přesně může? Homosexuálové, feministky? Ve veřejné debatě se navíc nemluví pouze o krizi rodiny, ale dokonce o krizi "tradiční rodiny". Málokdy se však dozvíte, co to ta tradiční rodina přesně je a zda uskupení, ve kterém momentálně trávíte svůj vlastní život, do této kategorie vůbec spadá. 

Oni spolu žijí na psí knížku? Skandál!

Kardinál Duka by asi zvedal obočí, ale v současnosti o sobě jako o rodině klidně mluví lidé, kteří se pro úřední potvrzení soužití (manželství) na úřad zatím nedostavili, a přesto si pořídili dítě, sdílejí společnou domácnost a plánují něco jako budoucnost. Což je věc, která by v naší zemi ještě v devadesátých letech působila přinejmenším výstředně. A to není tak dávno. V té době ještě existovala a reálně se užívala označení typu: oni spolu žijí na hromádce nebo na psí knížku. 

Takhle se tehdy slušná a normální společnost snažila vyrovnat s něčím, co bylo menšinové, zvláštní a mimo společenské normy. V období normalizace totiž vstupovalo do manželství okolo (a někdy i přes) 90 % populace, což se na druhou stranu vymykalo ryze biologické pravděpodobnosti. Jinými slovy: režim dokázal do manželství nahnat i ty, kteří by se pro něj svobodně a za normálních okolností nikdy nerozhodli ani pro to nebyli uzpůsobeni. 

Ale pokud jste chtěli například získat přístup k - tehdy nedostatkovému - bydlení a konečně opustit vlastní rodiče, navíc v situaci, kdy jste se nemohli realizovat nijak a nikde (zavřené hranice, kariéra beze smyslu), tak vám nakonec nezbylo než se uzavřít za zdmi vlastní rodiny a tam to nějak přečkat. A pak si postavit chatu. Navíc stát motivoval "mladé" k uzavírání svazků nejen lepším přístupem k bydlení, ale také třeba výhodnými manželskými půjčkami. Tradiční rodina jen kvetla, plodila děti a držela pohromadě. Jinou možnost ani neměla.

Co je vlastně normální?

To dnes je všechno jinak. Jedním ze symptomů krize, o které se tak často mluví, a věčné touhy si užívat má být i průměrný věk rodiček, který se aktuálně pohybuje okolo 30 let, zatímco v osmdesátých letech se pohyboval okolo 24 let. To je přece jasný důkaz toho, že se dnes lidé chtějí bavit a děti odkládají na neurčito. Jenomže tak jednoduché to nebude. Ve dvacátých letech dvacátého století se průměrný věk rodiček pohyboval rovněž okolo 30 let.

A to tehdy lidé neměli Facebook a nemuseli řešit, kde si vyfotí selfie. Zvláštní, že? Nízký věk rodiček nebyl za normalizace "normální" ani ve srovnání se západní Evropou, kde byl mnohem vyšší, prostě byl vynucen okolnostmi. Ale dost rození, co zbytek tradiční rodiny?

Možná si chcete idealizovat období před průmyslovou revolucí jako dobu, kdy spolu žili počestně muž a žena, měli kupu dětí, starali se o své pole a muž měl své řemeslo, které pak předal svým synům. Tak takhle nějak to vůbec nebylo. Na území dnešního státu existovalo až do roku 1781 nevolnictví. Krom toho, že vám životního partnera nevybrala láska - tedy akutní hormonální nerovnováha v těle - ale rodiče, jste k uzavření svazku potřebovali souhlas vrchnosti. 

Ten jste nedostali, pokud jste svou rodinu nedokázali (coby muž) uživit - ano, bavíme se opravdu jen o mužích, protože ženy si mohly o nějakých vlastních právech nechat leda tak zdát, odhaduje se, že až 25 % populace tehdy do manželství nikdy nevstoupilo. Pak už přišla industrializace, která tuto neexistující idylu rozbila a vehnala zoufalé mladé lidi do náruče otrocké dřiny v továrnách. Mohli se svobodně brát, plodit děti a upracovat se k smrti, ale stále měli velký problém, z čeho vlastně budou žít a jak děti užíví.

Velký rozvodový mýtus

Proč tak dlouhý historický exkurz? Takhle nějak ve velmi zjednodušené zkratce vypadá ona idyla tradiční rodiny, na kterou dnes neurčitě odkazujeme. Ano, prostě nikdy neexistovala. Proto slyšíte vždy jen "tradiční rodina", ale nikdy vysvětlení, co si pod tím dotyčný nebo dotyčná přesně představuje. Ale zpátky do krizí sužované současností. Zhruba polovina manželství se v České republice rozvede. Nejčastěji během prvních tří až pěti let. Průměrná délka manželství je 13 let, zhruba 67 % manželství se rozvádí s nezletilými dětmi, dvě třetiny žádosti o rozvod podávají ženy.

Tohle jsou přesně ta čísla, která živí debatu o úpadku naší společnosti - protože takhle to přece nikdy nebylo. Skutečně nebylo, protože možnost rozvodu je docela nový vynález. Zatímco kdysi musely ženy snášet svého domácího alkoholika, který považoval za slušnost ženu bít a týrat, dnes mají možnost se prostě rozvést. Podobně klesající porodnost umožňuje stále relativně nová (a revoluční) možnost antikoncepce. Nicméně ta sama o sobě nestojí za tím, že zrovna Česko patří k zemím s jednou z nejnižších porodností na světě.

K tomu musíte připočíst nejisté ekonomické vyhlídky, nízké platy nebo velké riziko spadnutí do chudoby, kterým jsou nejvíce ohroženy svobodné matky - to jen kdybyste někde zaznamenali, že se prý ženám vyplatí žít bez parnera. Není to pravda. A ještě předposlední číslo: v naší zemi se rodí více než polovina prvorozených dětí mimo manželství. Narodit se manželům už tak není normou, ale stává se to (těsně) výjimkou a menšinovou záležitostí.

Úřední razítko nepotřebujeme

U dalších dětí to již neplatí - po narození potomka se rodiče často vezmou, protože byrokratický aparát je stále zakořeněn v minulém století a staví před nesezdané páry příliš mnoho překážek. Je to ale skutečně problém? Není. Vstoupit do manželství a mít děti spolu přestává jednoznačně souviset. Pokud tedy stát mluví - a rád o tom mluví, zvláště před volbami - o prorodinné politice a potřebě podpořit skomírající porodnost, měl by se zbavit představy, že tím musí podporovat manželské páry.

Trend je takový, že lidé považují za rodinu vzájemné soužití bez úřadního razítka. Pokud se vám tedy rozpadá nebo rozpadlo manželství, nebuďte smutní, stane se to každému druhému, vlastně je docela odvážné, že jste to vůbec zkusili. Tvrdit, že rodinu tvoří dva manželé a děti, nakonec odpovídá realitě stejně, jako tvrdit, že lidé zažívají první sex až po svatbě. Obojí bylo v nějaké části historie pravda, ale v současnosti je to už jen zbožné přání.

Navíc tradiční rodina nikdy neexistovala, existovaly jen různé podoby rodiny, které se mění v průběhu času. Není se kam vracet. Nikdo nezpochybňuje vztah dvou lidí a jejich touhu či potřebu (nebo taky ne) si pořídit děti a starat se o ně. Jen už se nemůžeme tvářit, že to také znamená manželský svazek, který vytrvá až do smrti partnerů uprostřed nepolevující vlny vášně. A nakonec ještě jedna věc - pokud někdo skutečně touží po světě, kde spolu skoro všichni žijí v manželství a plodí děti, pak je nutné si připustit, že se této stabilní formě nejlépe daří v totalitních státech nebo v uskupení, kde nemají ženy žádná práva.

Ideální je pak kombinace s nízkým vzděláváním a chudobou. Vážně po tom chceme tesknit?

Jak najít doma rovnováhu

Oba s partnerem budujete kariéru, společnými silami udržujete v chodu domácnost, odpoledne vodíte děti do kroužků a večer si všichni svorně zahrajete domino. Ve volném čase se věnujete sportu, chodíte do kina a vždycky si najdete chvíli na dobrou knihu. A teď tu o Červené Karkulce.

Sladit uspokojivě pracovní povinnosti s péčí o domácnost a děti a ještě si najít čas na vlastní koníčky se daří málokomu. A v proměňující se společnosti to rozhodně není jen "ženský problém". Zatímco muži si častěji stěžují na příliš vysoké nároky v zaměstnání, kvůli nimž jsou nakonec nuceni šidit rodinu, u žen v průměru převažuje pocit, že zůstaly samy na všechnu starost o domácí krb a jejich partneři nejsou ochotni přiložit ruku k dílu.

Slaďování není žádný med

Využívejte rozličných metod time-managementu. Zjistěte, kolik hodin denně vám jednotlivé činnosti zaberou, a porovnejte to se svým seznamem priorit. Naučte členy rodiny pracovat se sdíleným diářem, díky němu budete vědět, jaké má kdo plány a kolik času strávíte společně. Nestyďte se říct si o pomoc, doma i v práci. V naší společnosti zaměřené na výkon je někdy obtížné přiznat si, že je něco nad naše síly. 

Cílem by nemělo být přizpůsobit se podmínkám druhých, ale střízlivě odhadnout své možnosti a nastavit si podmínky individuálně. Smiřte se s tím, že ideální řešení neexistuje. Spíš než o úspěšné sladění půjde o permanentní slaďování, do hry vstupuje příliš mnoho neznámých. Uvědomte si, že vyváženost neznamená dělení přesně napůl, nestresujte se tedy tím, když se občas jazýček vah vychýlí na některou ze stran.

Pokud svoji rodinu ještě nemáte a vlastně ani partnera, je na čase se ho vydat hledat, třeba zrovna na online seznamku a vzít si na pomoc vědecký seznamovací dotazník. Hodně štěstí! 

[ivi]