Je pryč? Odrazte se od dna...

Manželství - zákonem chráněná instituce, která je, aspoň podle statistik, pomalu na vymření. Někteří z nás o něm sní už od malička. Jiní se mu raději vyhýbají a žijí takzvaně na psí knížku. Bez ohledu na to, do které kategorie patříte, ten nepříjemný pocit dříme v každém z nás. Co když nás jednoho dne opustí? Co když si najde někoho jiného? Život je nevyzpytatelný a bohužel, přináší i podpásovky. Odchod, konec, definitiva. Jak se postavit na nohy?

Zklamání, bolest, chaos, panika... Zažít rozchod ve vyšším věku je hlavně pro ženu zkrátka katastrofa. Co si budeme nalhávat? Jakkoliv se budeme snažit přesvědčim samu sebe o tom, že je to v pohodě, v jednom momentě si přece jen uvědomíme, že to není v pohodě. Není lehké se s něčím takovým vyrovnat a pokračovat dále. Když se některá z vás dostane do této situace řekne, že se jí zhroutil svět. Máte na to plné právo a nejste daleko od pravdy a od svého vnitřního rozpoložení.

Opuštěná žena proto může procházet obdobími zklamání, smutku, obviňování jeho, ale i sebeobviňování. Může se cítit oklamaná, ukřivděná a někdy i v chaosu. S něčím takovým není lehké se popasovat a začít od začátku. Ale v konečném důsledku vám ani nic jiného nezbývá.

Odejít jako gentleman

Věříme, že gentlemani ještě nevymřeli. A věříme i v to, že přívlastek gentleman může dostat muž i na základě toho, jak se zachová k svojí ženě, když se rozhodně ji opustit. Gentleman, bez ohledu na to, z jakého důvodu se rozhodne svoji ženu opusitt, se o ni postará. Z různých příčin - je matkou jeho dětí, stála při něm v dobrém i ve zlém, žehlila mu košile, hodně se spolu nasmáli - zkrátka si ji váží a proto nepřipustí, aby bolest, kterou jí způsobuje svým odchodem, ještě více vířil.

Postará se nejen o o materiální stránku jejího dalšího klidného života, ale je k ní i otevřený a čestný. Minimalizuje tak škody, které svým odchodem způsobil, a které mohou být často fatální. Zkrátka, je to gentleman, který sice neuhlídal svoji vášeň, ale slušnost a dobré způsoby mu ani náhodou nechybí. Dlouholeté manželství nese s sebou výhry i prohry, období klidu i období krize, vzájemné očekávání týkající se každodenního dne i očekávání dlouhoudobější perspektivy. Manželé navzájem komunikují - anebo i ne - a na tom závisí,  zda vědí o svých frustracích, nenaplněných představách, zklamáních.

Když jeden z nich - v tomto případě muž - se rozhodne odejít, pravděpodobně zvážil, že život s někým jiným, anebo i o samotě, bude pro něho únosnější, než život s aktuální manželkou. A potom jsou tu ty druhé typy. Ty, které strhne vlna nového dobrodružství a které ženě nenechají nic.

Zachovají se jako malé dítě, které opouští jednu hračku kvůli druhé, bez ohledu na minulost, bez ohledu na to všechno pěkné, bez ohledu na děti. Naopak, mohou věci komplikovat, zhoršovat, vyhrocovat. Takoví by si zasloužili! A existují ještě horší. Takoví, kteří jsou schopní kvůli své frustraci, možná nízkému sebevědomí anebo nešťastnému dětství terorizovat celou rodinu. Psychický nebo fyzický teror je na denním pořádku. Stres, obavy ale i strach jsou v takových situacích úplně běžnou součástí citové palety, které si rodina navzájem užívá.

Naopak, chybí láska, porozumění, respekt a úcta. I přesto, že se takovým ženám divíme a přijde nám nepochopitelné, jak jsou schopné fungovat v takové strašné každodennosti, rozchod pro ně i přesto nemusí být vykoupením. Pravděpodobně se nám taková perspektiva zdá absurdní, ale i muž, který zraňuje celou rodinu a nakonec ji opustí, může ženě chybět a může se cítit ponížená. Tyto pocity se považují za normální. V případě manželského rozchodu, ale i v jiných vztazích, když jsme opuštění nebo vyhození, se nás to dotkne.

I když jen na malou chvíli. Možnu proto, že kdosi druhý rozhodl o mém životě, určil směr, resp. postavil mě do situace, kterou jsem neplánovala. Druhým paradoxem rozchodu může být pocit viny. Ten může překvapivě nést jako břemeno právě ten v páru, který se pro rozchod nerozhodl, anebo ho neviděl jako řešení. Zkrátka, opuštěný je vinný a ten, který opouští, má na to právo. Možná vás tato myšlenka překvapí. Zároveň se do tohoto chaosu, který souvisí s rozchodem, míchá také jakési nepsané povědomí, že ten, který opouští, je v právu, a ta opuštěná je viníkem, protože ..... (byla nevěrná, stále utíkala za svojí matkou, s ničím nebyla spokojená apod.).

Bohužel, je celkem přirozené, že člověk s aspoň trochou sebereflexe začne hledat vinu sám v sobě. Bičuje se otázkami, co mohl udělat lépe, hledá možnosti, že možná kdyby to nebo tamto dělal jinak, tak by ho partner neopustil.

Jsou muži ledoví králové?

Rozchod je traumatizující věc. Žena se s ní vyrovnává jen velmi těžce, a to často bez ohledu na kvalitu manželství. Psychologové se shodují na tom, že žena prožívá věci víc emočně a muži, naopak, jsou více racionálnější. Ale to je fakt známý asi nám všem. I když jsme ho právě nevyčetli z knih, zjistili jsme to během vztahu s jakýmkoli mužem.

Na základě tohoto jasného a někdy až příliš zřetelného rozdílu je jasné, že ženy a muži prožívají jinak nejen obyčejné a často až banální maličkosti - například koupí ubrus až po takové fatální a zásadní věci jako rozchod, případně rozvod. Žena bude ubrus vybírat několik dní s ohledem na jeho barvu, tvar, sladění s interiérem až po materiál, z kterého je vyrobený (samozřejmě, všechno důkladně prodiskutuje se svojí polovičkou), zatímco muž si nového ubrusu na stole s největší pravděpodobností ani nevšimne.

V případě rozchodu je to trochu podobné, i když, přirozeně, o něco složitější. Základní rozdíl mezi tím, jak prožívá rozchod muž a žena je takový, jaký při jiných problémech, krizích. Zda jsou to nemoci, peníze, řešení školy u dětí, to už je jedno. Muži jsou často víc praktičtí a logičtější a ženy si tyto situace potřebují odkomunikovat.

Vyrovnat se s tím? Jak?

A je to tu. Byt vyklizený, majetek rozdělený, každý začíná novou etapu někde jinde. Tento bod celého procesu většinou nenastane ze dne na den. Rozchody mají svoje etapy, svůj příběh, kterým si většina párů musí projít. I tzv. definitivní rozchod má svoji postupnost, etapy - když se o tom ještě jen mluví, potom se hledá materiální zázemí a časový horizont, ještě se upřesňuje, komu z rodiny (dětem, rodičům) o tom říci, kdy a jak a který z manželů. Údajně to není to nejhorší.

Nejnepříjemnější a emocionálně nejvíce vyčerpávající je období nejistoty, když se ještě oba hledají a uvažují, zda se dá vztah ještě zachránit a za jakou cenu, když žena doufá, prosí, nabízí šance, navrhuje čas vzájemného odloučení, návštěvy poradce apod.

V tuto chvíli určitě přijdou na řadu i extrémní emoce. Hlavně se po nich musí prozkoumat, zda se vzájemný vztah stabilizoval nebo se muž na ženu začal dívat s větší láskou. Když tímto způsobem žena neuspěje, tak je moudré přestat se spoléhat na to, že se muž změní. Všechny by se jednohlasně shodly na tom, že nejdůležitější při tom všem je zachovat si svoji vlastní tvář. Ale ono to nemusí být až tak jednoduché. Určitě to ale stojí za to aspoň zkusit. Žena se může ocenit za to, že udělala, co bylo v jejích silách, možnostech a akceptovat manželovo rozhodnutí. A začít do někoho přinášet i svoje představy a plány.

V tu chvíli nastává období úlevy, protože nejistota skončila, a mohou oba pracovat na novém způsobu života. Pohnout se dále může být vykoupením, a proto bychom se měli pokusit odpoutat od starého a najít si nové - radosti, uspokojení, štěstí a nakonec i lásku. To, jak dlouho bude trvat nechat minulost za sebou, nerýpat se v ní a neubližovat si neustálými vzpomínkami, výčitkami, závisí i na tom, jak moc se náš život změní po rozvodu. Vyrovnání se s rozchodem určitě závisí i na tom, koho z nich čeká jaká perspektiva po rozchodu, jak hluboko musí změnit svůj život.

Na tom závisí délka času, která je potřebná na vytvoření nových životních návyků.

Najděte víru sama v sobě, víc není třeba

Uvědomění si toho, co se vlastně stalo a jaké emoce to ve mně vyvolalo, je začátek. Odrazili jste se ode dna. Nepotlačujte v sobě emoce, ale ani je nějak nehroťte. Zkráta je nechejte projít svým tělem. Uvědomte si je a přijměte je. Jsou vaše a máte na ně plné právo. Emotivní reakce jsou často symptomem nějakého našeho zranitelného místa. Zkuste tato místa najít a odhalit příčinu jejich zranitelnosti. Duševní trýzeň nás může přivést na místa, která jsme dosud neobjevili a neměli jsme o nich ani tušení.

Na manželství by dobře platila obměna starého známého přísloví: "V nouzi poznáš přítele." Akorát by mohla znít: "Po rozchodu poznáš svého (ex)manžela." Protože rozchod je velká prověrka charakteru každého člověka. Tam se ukáže, kdo má jaké hodnoty. Bohužel, často v tomto bodě zjistíme, že jsme člověka, s kterým jsme žili pod jednou střechou XY let, až tak dobře neznali...

Najděte si na seznamce přesně takového partnera, jakého si přejete. My vám k tomu budeme držet palce!

[ivi]