Co je pro vás tabu?

"Já? Já si budu dělat, co budu chtít." reagujeme na výčitky, že jsme něco udělali tak, a ne jinak. "Co dělám, je jen moje věc."

Potom opačná situace. Někdo jiný nám říká to samé. Obyčejně při hádce anebo během výměny názorů, když se mu snažíme říci, že se nám něco nelíbí. "Nikdo mi nebude říkat, jak se mám chovat, ani ty ne. Budu dělat, co chci a kdy chcil. Nejsem malé dítě, tak se se mnou nebav jako s dítětem." Častá reakce zní: "Když nejsi malé dítě, tak se nechovej jako malé dítě. Nikdo si nemůže dělat, co chce. Ani ty ne." "Vážně? A kdo to říkal?" "Tak to jednoduše je. Víš, jak by to vypadalo, kdyby si každý dělal, co se mu zachce?"

Ten, kdo stojí mimo

Kdyby se úplně každý a ve všech aspektech života choval v dané společnosti tak, jak si právě usmyslí, vznikl by chaos a tato společnost by se rozpadla. Když se tak chová jedinec, má to pro něho důsledky a tyto důsledky vůbec nemusí být malé. Nezapadne mezi ostatní, protože ostatním překáží, že nespolupracuje, bude mít opakované problémy v partnerských vztazích a s velkou pravděpodobností se dostane na samý okraj společnosti.

Existuje sice názor, že společnost nemůže být nikdy úplně svobodná v případě, že je svazována vytvářením novodobých tabu, ale většina psychologů, sociologů, etologů, antropologů a dalších vědců z humanitních i exaktních věd se shoduje na tom, že bez norem, pravidel a zákazů - ať už psaných (formou zákona), anebo psaných - nemůže žádná společnost fungovat, protože by se její členové nikdy nedohodli na spolupráci a mohli by se dokonce navzájem zlikvidovat.

Důkazy hledají nejen v lidských dějinách, ale i ve zvířecí říši, a především u živočišných druhů, které žijí ve smečkách, tlupách anebo společenstvích. Pravidla a zákony smečky musí dodržovat například vlci, protože kdyby to nedělali, nepřežili by. Vlka, který nespolupracuje, smečka vždy vyhostí. Zákazy, tedy tabu, se vyskytují v každé poslečnosti od přírodních národů až po vyspělé civilizace.

Nepokradeš, nesesmilníš

Tabu provázejí lidstvo od jeho počátku. Pro Adama a Evu bylo tabu jablko, jako tabu se dá označit například biblické Desatero, ale do Evropy slovo tabu přišlo až v druhé polovině 80. století, když ho podle pramenů přivezl mořeplavec James Cook, který se vracel z cest, během kterých navštívil i Polynésii.

Termín tabu skutečně pochází z polynéských jazyků a má dva hlavní významy. První význam se překládá jako posvátný, druhý jako zakázaný, nepřípustný, zapovězený anebo i nečistý. Tabu se v současné době nejčastěji definuje jako striktní sociální zákaz některé z lidských aktivit, jako tabu se označuje například i téma, o kterém se v dané společnosti nemluví, anebo výraz (většinou vulgární slovo nebo nadávka), které není slušné používat. Tabu se dělí na ty, které jsou v trestním zákoníku a jejich porušení má za následek trest v podobě pokuty, podmíněného odsouzení nebo vězení (v některých zemích i trestu smrti) a na ta, která lidé přirozeně dodržují.

I tato tabu vznikla přirozeně v souvislosti s tím, jak se vyvíjela konkrétní společnost. Jejich porušení sice dotyčného nedostane do vězení, ale má za následek například trápení a hanbu. Některá tabu platí pro celou kulturu, některá pro její součást (tou může být například jeden stát) a některá pro konkrétní skupinu. To, co je v jedné společnosti úplně tabu, v jiné může být celkem normální chování. Například skupina dělníků bude mít v mnoha věcech jiná pravidla, než tým vědců anebo než společenská smetánka na audienci u anglické královny.

To, co by u dělníků vyvolalo smích anebo si dokonce vysloužilo uznání, je v jiné skupině naopak tabu, a pokud se poruší, vyvolá to pohoršení, zahanbení a rozpaky. To, co je pro jeden pár běžné, je pro jiné tabu. Jak zdůrazňují sociologové, žádné tabu není všeobecné, ale některá, jako je například kanibalismus a incest, jsou společné pro většinu společností. Tabu mohou vznikat z mnoha důvodů a sloužit mnohým důležitým funkcím ve společnosti. Často platí, i když už původní důvod vymizel, protože normy a pravidla zabezpečují kontinuitu.

I přesto se tabu vyvíjejí a mění spolu s tím, jak se mění a vyvíjí společnost. Některá zanikají, jiná vznikají. Většinou jde o proces dlouhodobý, tabu nevznikne ze dne na den a také se nedá ze dne na den zrušit. I když se například zruší zákonem, může trvat ještě mnoho let, dokonce celá desetiletí, pokud některé tabu přestane vnímat i celá společnost jako něco nepřípustného. Příkladem může být manželství, případně registrované partnerství homosexuálních párů.

Tam, kde je zákon povoluje, část společnosti je jim nakloněna, ale část je považuje za něco, co je proti přírodě a s čím zásadně nesouhlasí. Jeden z těch, kteří se zasloužili o rozšíření termínu tabu, byl Sigmund Freud. Ten tvrdil, že existují jen dvě univerzální tabu, a to otcovražda a incest. Freud přišel i s termínem přirozené tabu. Úlohou přirozeného tabu je chránit osoby a předměty, které jsou nějakým způsobem výjimečné, a situace, které se pokládají za důležičé či posvátné.

Tomuto tabu podléhají například ženy a děti. Když se bylo třeba bránit před nepřáteli anebo řešit situace jako potopení lodi, požár a podobně, ženy a děti se zachraňovaly jako první, a platí to dodnes.

Nepříjemné věci

Jste na návštěvě u svých dlouholetých přátel a nezávazně si povídáte. Znáte se dlouho a zajímá vás všechno. I drby, které se k vám dostaly z jiných zdrojů. "Tak jsem slyšela, že máš milenku," obrátíte se na hostitele s úsměvem. "Všude se o tom mluví. Jaká je v posteli?" Ne, tak by to ve většině případů opravdu nemohlo fungovat. Kdybyste vyrukovali s podobnými otázkami, přátelé by vás už asi nikdy nepozvali, pokud by vás rovnou nevyhodili. Jsou věci, o kterých se nemluví, protože jsou nepsaným tabu.

Tabu se stala z toho důvodu, aby ostatní nepřiváděli do rozpaků a nevystavovali je velmi nepříjemným a trapným situacím. I když víte, že hostitel má milenku, neptáte se ho na ni. Stejně tak ne na dítě, které krade a ani počet orgasmů. Faux pas, samozřejmě, může vzniknout, a to například tehdy, když vypijete více, než snesete. Potom ale následjuje to, o čem píšeme výše. Porušení tabu tohoto druhu s sebou nese ponížení a hanbu a pravděpodobně se budete muset omluvit.

Jiná situace nastává, když nejste na formální návštěvě s partnerem, ale jen se neformálně bavíte s kamarádkou. V takovém případě se proti nepsaným pravidlům už neprohřešíte, když se jí zeptáte na milence anebo s ní proberete sexuální život.

Tabu všech moderních společností je smrt. I přesto, že denně čteme v novinách a posloucháme ve zprávách, kdo, kdy, kde a jak zemřel, smrt se do jisté míry vylučuje. Tak, jako se na návštěvě neptáme hostitele, zda má milenku, chodíme opatrně i kolem smrti, pokud se ho nějak týká. Buď čekáme až s tím přijde sám, anebo volíme co nejmírnější a nejopatrnější slova, abychom se ho nedotkli. O smrti neumíme mluvit, protože ji vytlačujeme a považujeme za něco, co si zaslouží šepot a smutné tváře.

Smrt je něco, čeho se bojíme a co nás mate. Nevíme, jak reagovat na zprávu, že někdo zemřel a často se cítíme až trapně, když nám někdo blízký oznámí takovou zprávu. V hlavě nám okamžitě naskočí: "Co teď? Co mám říci? Co mám dělat?" Většina z nás ze strachu, aby se nedopustila nějakého společenského prohřešku, řekne: "Je mi to líto", pošle kondolenci, květinu a vyčkává, co bude dále. Když pozůstalí začne mluvit, přidáme se, když ne, mlčíme, protože si myslíme, že si to ten druhý nepřeje.

Všechno tělesné

Jedním z tabu, které nemáme společné se svými předky ani se zvířaty, je tělesný zápach. Tělesný zápach je takzvané tabu civilizační a setkáváme se s ním už v kulturách, které se jako civilizace označují. Egypťané, staří Řekové, Arabi a další zakrývali tělesný zápach pomocí vonných mastí připravovaných z květin a bylin, ale jak upozorňují někteří historici, se zánikem velkých civilizací a s příchodem křesťanství zanikl i kult těla. V současné době se tělesný zápach považuje za společenský prohřešek, který může člověka doslova znemožnit.

Pokud si ještě před takovými dvaceti lety většina žen myslela, že správný muž by měl vonět potem, páchnoucí muže dnes preferuje jen menšina. Většina dává přednost mužům umytým, kteří používají deodorant a kolínskou. Tělesné pachy jsou společensky nepřípustné, ale není vhodné o nich ani ve společnosti mluvit, stejně jako o přirozených potřebách těla všeobecně. Zatím co je celkem běžné a dokonce i vhodné či žádoucí někoho pochválit, povědět mu, že dobře vypadá, že má pěkný účes, oblečení anebo příjemnou vůni, zmínka o nepříjemném pachu vždy znamená znemožnění, a to pro oba - jak pro toho, kdo na něj upozornil, tak pro toho, kdo nelibě voní.

Až budete připraveni si najít nového partnera, můžete to zkusit třeba přes online seznamku, díky které se seznámíte rychle a pohodlně.

[ivi]