Očekávají neočekávané. Znají rizika. Stovky chlapů ročně zemřou na rybářských bárkách. Utopí se nebo jim lana utnou ruce. Řetězy obřích motorových pil nebo mnohatunové kmeny zase každou sezonu usmrtí desítky dřevorubců. A na tisíce horníků padá zemina. Vydělávají dost, ale za jakou cenu?
Existují povolání, která se jen tak nepojišťují pro případ úrazu. Jsou extrémně nebezpečná. Když člověk dřepí osm hodin v kanceláři, hrozí mu maximálně to, že na sebe vylije kávu. Jinde práce bere životy. Seznam nejnebezpečnějších povolání sestavila britská pojišťovna Churchill Insurance. Řídí se americkým Úřadem práce a jeho statistikami smrtelných úrazů. V Číně si to vynásobte deseti.
Je říjen, startuje sezona. Práce na 17 hodin denně, sedm dní v týdnu. Proč v zimě? To mají krabi nejmasitější klepeta. Největší potvory váží až 1,5 kg. A ty zákazníci chtějí přednostně. Pro flotilu 250 lodí a drsné muže na nich začíná ledové peklo. Vzduch mrazí. Moře tiše vypráví příběhy o ničivých bouřích, obrovských, až 15metrových vlnách a rozbitých trupech lodí. Jsou jich stovky, pokrývají mořské dno a pobřeží.
Až 80 % mrtvých mužů zemře na to, že vypadnou z paluby a utopí se. Zbytek podlehne zraněním. Je to práce pro chlapy, ne pro slečinky. Nejdrsnější. Nejrizikovější. Lovci krabů si za sezonu vydělají až 2 000 000 korun, tedy čtvrt milionu měsíčně. Jsou ale špičkou žebříčku. Jinak americký Úřad práce vypočítá průměrný výdělek rybáře na 600 000 korun ročně. Statistiky o počtu smrtelných nehod mluví o 121 rybářích na 100 000 pracovníků.
Utáhne si boty za tisíce. Pak ty nejlepší popruhy kolem boků a stehen. Těsněji. Zahákne karabiny, co unesou stovky kil. Nasadí helmu, sluchátka a jde na to. Ve výšce 70 metrů nastartuje motorovou pilu, řeže 80 let starý strom po částech. Z těla mu kape pot, ze stromu míza. Tunové kusy dřeva duní při dopadu na zem.
Američtí dřevorubci čistí lesy tak daleko, kam se člověk ani nedostane. Tři týdny v terénu, tři týdny volna doma. Únava je nepopsatelná. I malé zranění bývá smrtelné. Na pohotovost to totiž trvá hodiny. Kmeny mají nejmíň metr v průměru. Těžba dřeva v odlehlých částech se bere za druhou nejrizikovější práci ve Spojených státech. V loňském roce zemřelo 64 chlapů podle statistiky ministerstva práce. Nejhorší je kácení ve strmých, kluzkých svazích. Někde mají stráně i 70 stupňů sklonu.
Někdy chlapa rozdrtí kmen padající jiným směrem, než měl. Jindy se utrhnou lana a přepůlí ho. A taky zabíjejí ulomené větve. Dřevorubci jim říkají "vdovkyně", protože dělají z manželek vdovy. Když vyrazil reportér na třítýdenní cyklus mezi dřevorubce, zažil smrťák, padající kmen rozšmelcoval obličej tátovi od dvou dětí. Večer tři nováčci sbalili kufry a odjeli. Je to strašné zaměstnání. Když ročně v Americe zemře 64 těžařů, kolik to musí být třeba v brazilských pralesích?
Ta představa je idylická. Kapitánská čapka na hlavě, košile s výložkami. Kolem sebe letušky. Jenže drtivá většina profesionálních pilotů po světě létá na vracích. Dokonce i ti ve Spojených státech. Nejnebezpečnější nebe pro americké piloty je to na Aljašce. Ze 72 loňských neštěstí se většina stala tady - v zemi označované jako ráj.
Na Aljašce létá více než 10 000 pilotů. Převážejí náklad do vzdáleností, které si Čech se svou malou hroudou neumí ani představit. Přepravují rybáře, lovce. Létají sem a zase tam. Vypadá to jako snadný džob. Není. Létají na starých strojích. Piloti jsou nezkušení. Neznají terén. Přicházejí sem chlapi a chtějí začít kariéru. Ale neznají náročný terén, nečtou počasí. Pilot kolem 30 let si může letět v klidu, v hluboké nevědomosti. Ignoruje nebezpečí mraků. Přístroje neukazují všechno.
Vletí do peřiny mlhy a třískne přímo do horského svahu. I proto je průměrný plat pilotů ve Spojených státech 2 360 000 korun.
Horník většinou nemusí říct ani slovo, abyste poznali, že pracoval jako horník. Mluví za ně většinou zlomená těla a jizvy táhnoucí se po celém čele. Jsou z nich mrzáci, ale žijí. A jedná se o ty, co přežijí důlní explozi. Jak hlásají televizní noviny, šachty se propadají a uvězňují horníky nějakých 700 metrů pod zemí. Zdá se to neuvěřitelné, ale některé i po několika dnech vytahují živé. Měli z pekla štěstí, ale tisíce jim podobných ne. Jenom v Chile zahynulo od roku 2000 celkem 374 horníků. V Číně jich jsou tisíce, třeba v roce 2004 neuvěřitelných 6027 mužů.
V Americe je číslo nadějnější, minulý rok nepřežilo svoji směnu 48 mužů. Ale to je nejvyšší číslo od roku 1992. Počet horníků v amerických uhelných dolech je 110 000. Další desetitisíce umírají pomalu a postupně na celém světě na respirační potíže. Tahle práce se dělá jenom kvůli penězům. Průměrný měsíční plat čínského horníka v uhelném dole je asi 1500 jüanů (4500Kč), v Česku jde o 36 000 korun. Ve spojených státech 133 000 korun a nejvíc dostávají Australané - 180 000 za měsíc.
Zní to asi stejně úsměvně jako představa, že amazonští indiáni mají svoji reality show "Šaman hledá ženu". Jak se jenom může farmář zranit při práci, natož zemřít? Zeptejte se 260 rodin, které v loňském roce ve Spojených státech někoho ztratily. A nejde přitom o selhání srdce.
Na 100 000 pracovníků v oboru připadá 25 mrtvých. Práce na farmě nebo ranči je neuvěřitelně vyčerpávající, pracná a s nejasným výsledkem. Dřív zabíjel hlavně kůň. Teď se k němu připojují čtyřkolky. Další smrťáky způsobí traktory a obráběcí stroje.
Širý obzor zaplňuje východ slunce. Senzace nádherná na pohled. Zatímco někdo vstává, on usíná. S rukama na volantu. Za minutu je po něm. Doplácí na únavu, přetížení a přepínání.
Je jich skoro stejně jako počet obyvatel Česka bez Prahy. Po Spojených státech jezdí více než 8 700 000 řidičů velkých vozů. To znamená, že každý 15. pracující řídí náklaďák. Ročně najezdí asi 640 miliard kilometrů. A pořád tu chybí asi 20 000 řidičů. Proto ti stávající jezdí hodně a pořád. Proto vedou v žebříčku nejvyššího počtu úmrtí ze všech možných zaměstnání. Američtí zákonodárci ale tomu nyní chtějí udělat přítrž. Nakázali řidičům ve Spojených státech, že mohou za týden najezdit maximálně 70 hodin. Nový zákon hlídá GPS systém ve vozech. Přitom by se jim na průměrný plat 66 000 za měsíc nemělo sáhnout.
Vrtulník nalétá k drátům. Proudí tu 500 000 voltů. Blíží se, ještě tři metry, dva, jeden. Pak se k nim natáhne muž s tyčí. Říká se mu "lineman" - "drátář". Vypadá jako ufon ve speciálním obleku s ocelovou výztuží. Zajiskří výboj. Pak se ten chlapík stane součástí vedení, prakticky jím protéká těch 500 000 voltů.
Není jich moc, několik stovek, možná tisíc. Jsou speciálně školení, pojišťovny je nepojišťují, starají se o vedení velmi vysokýho napětí. Jde o ty dráty desítky metrů nad zemí, kudy projde tolik energie, co spálí člověku kůži na uhel. Co má sílu zapálit oblečení. I když se klade důraz na maximální možnou bezpečnost, i když se pořád inovuje vybavení, přesto "drátaři" neustále umírají.
Je to nejvyšší mrakodrap v Evropě, stojí v Londýně a jmenuje se Shard. Budovu vysokou 310 metrů otevřeli v létě 2012 a přišla na 14,3 miliardy korun a je celá ze skla. Jenže sklo se musí čistit. Ještě dříve, než oficiálně otevřou, na ni naleze několik desítek myčů oken. Pod jedním z nich se utrhne plošina a lomcuje s ním několik desítek minut silný vítr, zatímco visí ve výšce 250 metrů. To myči oken v Dubaji jištění ani nemají. Ročně se zabije podle odhadů asi 20 čističů.
Svého ideálního partnera můžete potkat i v zaměstnání, ať už pracujete v Českých Budějovicích, Praze, Jihlavě, Ústí nad Labem, Ostravě.
Zdroj: https://www.careeraddict.com
[ivi]