Buďte hodná macecha

Vybudovat si hezké vztahy s nevlastními dětmi je nelehký běh na dlouhou trať. Pevné nervy a trpělivost jsou podmínkou ke startu, pokud chcete doběhnout i do cíle.

Rozchod rodičů samozřejmě není pro děti nic příjemného. Najednou ztratí pevnou půdu pod nohama a netuší, co se s nimi děje. A pak přijde další šok. Rodič si najde nového partnera. Pokud to děti vnímají tak, že jsou nucené žít v nové rodině s cizím člověkem, stavějí se k němu velice často odmítavě. V téhle situaci se neocitly z vlastní vůle, takže nevidí důvod, proč by se ony měly něčemu nebo někomu přizpůsobovat. Vydají se na válečnou stezku, přičemž jejich nejsilnější zbraní je odmlouvání.

V praxi se to projeví tak, že jakmile od nich "nový rodič" něco chce, stavějí se na zadní. Zajímavé přitom je, že děti mnohem lépe snášejí nevlastního otce než matku. Však také na téma "macecha" byla napsána spousta pohádek, ve kterých nevlastní matka rozhodně nestojí na straně dobra. Děti se s macechou tak snad nesmíří i proto, že je s nimi mnohdy víc než jejich vlastní otec, a coby žena většinou udává řád domácnosti, rozhoduje, co se bude vařit, co se koupí, kam se půjde, atd.

Macecha, co to je?

Výraz macecha vznikl z máti, připojením pejorativní přípony -echa v dobách, kdy macecha byla vždy pro sirotka novou "mámou", která hájila finanční zájmy svého dítěte, nikdy nebyla hodnou maminkou. V českém jazyce není výraz pro nevlastní matku bez nepříjemného nádechu. Chceme to změnit, macecha nemusí být zlá!

Netlačit na pilu

Dvaatřicetiletá Veronika, která zveřejnila svůj příběh na internetu, o tom ví své. Ještě než se provdala za svého přítele, věděla, že on má ve střídavé péči svoji dceru. Občas se spolu všichni tři vídali, ale asi si umíte představit, jak to vypadalo. Idylka v parku nebo na zmrzlině. Jakmile si ale Veronika svého přítele vzala a začali spolu žít jednou týdně s jeho dcerou jako rodina, nastaly problémy. Jeho dcera neposlouchala a stranila svojí matce. Její reakce na cokoli, třeba na žádost, aby po sobě uklidila, byla taková, že ji nemusí poslouchat, protože není její máma. Viděli jsme to všichni i v mnoha filmech.

• Netlačte na partnera a myslete na to, jak vše prožívají jeho děti. Na rozdíl od vás si tuto těžkou situaci samy nevybraly.

V takových případech je dobré poradit se psychologem, který vám poradí jak s takovými dětmi lépe komunikovat, jak odpovídat na jejich otázky, jak se ptát, hlavně nic nepřikazovat a spíš se jakoby na oko radit. Uvést tyto rady do praxe ale není vůbec nic jednoduchého, ale nakonec se většinou vyplatí. V té chvíli nebudete doufat v to, že byste se stali nejlepšími kamarády, ale spokojíte se s tím, že nepovedete mezi sebou boje a společné chvíle už nebudou noční můrou.

Předpokladem úspěšného sžití nově vzniklé rodiny je upřímnost. Zajímejte se o koníčky svého nevlastního dítěte, dejte mu možnost, aby společné chvíle a činnosti byly dobrovolné a dítě bavily. A hlavně celý adaptační proces neuspěchejte.

Zbraní nejtěžšího kalibru pak bývá nevlastním dítětem pronesená věta: "Ale moje máma by mi to dovolila.". Správně na ni reagovat znamená opět nezpanikařit a komunikovat. Až na vás bude zkoušet dítě, že jeho maminka to dělá jinak, tak mu to nevyvracejte. Přistupujte k tomu spíše tak, že to, co děláte budete dítěti vysvětlovat. Proč to tak děláte a jak to děláte.

Opatrně s příkazy

Další žena, která se svěřila se svým příběhem je třicetiletá Zuzana. Ta si se svým manželem vzala i jeho dvě děti. Stýkala se s nimi už od jejich předškolního věku. "Vzpomínám si na chvíli, kdy mi je představil. Byla jsem strašně nervózní, nejspíš jsem se styděla víc než ony. Začali jsme trávit společné víkendy, a když jsem se k Pavlovi nastěhovala, bývaly s námi děti i v týdnu, vodili jsme je do školky a později do školy. Dnes se jim pomalu blíží puberta a musím říct, že máme skvělý vztah, dokonce mi říkají maceško."

• Laskavá, trpělivá, kamarádská. Jen taková macecha má šanci být maceška.

K jejich vztahu přispěla i její trpělivost a vzájemná úcta. Vyžadovala od nich, aby měly vůči ní respekt, ale na druhou stranu nedělala žádná závažná rozhodnutí, která by se jich týkala, ani jim nic nepřikazovala. To ponechávala na jejich otci. Zvládla tedy v tom případě svoji situaci na výbornou. A stejně tak to zvládly ale její nevlastní děti.

S capartem, který ještě nechodí do školy, je totiž snazší pořízení než s puberťákem, který má zpravidla tendenci bojovat proti všemu a všem a nevlastní rodič je pro něj první na ráně. V takovém případě hrozí, že dítě bude tak dlouho vzdorovat, až dostane svoji macechu do defenzivy. Ta pro svůj klid i klid v rodině začne couvat a ve finále si nechá všechno líbit. Samozřejmě že tohle je cesta do pekla, na jejímž konci stojí i rozpad vztahu. V rodině je prostě dusno, které zúčastnění nevydýchají.

Úplatky se nevyplácejí

Často se stává, že nevlastní rodiče tak strašně chtějí, aby je děti měly rády, že jsou pro to ochotní udělat cokoli. Kupují jim drahé dárky nebo se je snaží získat svou benevolentností. Nicméně tyto taktiky mohou vztahu naopak ublížit. Je chyba si dítě koupit, ať už prostřednictvím dárků, nebo povolením něčeho, co mu vlastní rodič zakáže. Děti jsou natolik chytré, že se toho naučí akorát využívat a nevlastního rodiče zneužívat. Bohužel se v tomto bodě nacházíte na tenkém ledě možné manipulace, kdy se dospělí snaží zalíbit a zavděčit odmítajícímu dítěti, což není snadné vybalancovat. Pokud se do této pastičky nenecháte chytit a zachováte si autenticitu, později se to pozitivně odrazí ve vztahu s dítětem a vy se stanete věrohodnější.

Co je ve vztahu k partnerovým dětem nejdůležitější?

Být tolerantní

Když začíná proces testování nového člena rodiny, respektive mapování hranic stylem "Co se stane, když...", obrňte se trpělivostí. Negativní obranné reakce dětí nevztahujte na svoji osobu, ale na danou situaci. V náročném adaptačním období jsou nepřátelské projevy dětí pochopitelné.

Nechtít nemožné

Nejednejte s nevlastními dětmi, jako by byly vaše, a uvědomte si, že to, jak vás budou oslovovat, je jejich výsadní právo. Nevyžadujte proto, aby vám říkaly "tatínku" nebo "maminko". Jakmile s tím samy od sebe začnou, získá váš vztah zcela jinou kvalitu a pro vás to bude velké vyznamenání.

Markytka7: "Super. Já jsem macechou už 7 let. Tehdy mi bylo 25 let a chlapečkovi bylo 10. Už byl dost starý na to aby mě přijal jako mámu a tak jsme spolu bojovali o tátu :-). Dneska mu je 17. Je to puberťák ale myslím si, že mě tak nějak bere."

Viveca: "Hlásím se do klubu, vyvdala jsem dvě manželovy děti (9 a 10let), má je předběžně v péči, ale už léta se o ně soudí. K tomu máme vlastniho skoro dvouleťáka a mimi na cestě. Je to občas záhul."

Ruzovasrnka: "Já jsem to zažila, manžel měl v péči dceru, když jsem se k nim přistěhovala, bylo jí 16. U nás to ale nedopadlo, holka mě naprosto nesnášela, kde mohla, udělala nějaký naschvál, odmítala mě zdravit natož se mnou jakkoliv komunikovat. Přes moji velkou snahu, aby to fungovalo, prostě to nešlo. Moc nechybělo a šli bychom s manželem od sebe. Pak jsem otěhotněla a holka se odstěhovala k mámě, docela jsem si oddechla. Ale mrzí mě, že to takhle dopadlo, mohla s námi klidně bydlet…ale to by musela být normální. Teď už bydlí s přítelem a jezdí k nám jednou za pár měsíců, asi jí táta nechybí."

Tak vidíte, každý příběh je jiný, každopádně pokud se nacházíte v podobné situaci, držíme vám palce, aby ten váš příběh byl ten šťastný.

Děti nejsou překážkou, tak se seznamujte, poznávejte a randěte i když jste již rodiči. Můžete pak vzít své ratolesti na společný výlet třeba do Hradce Králové, Brna nebo Karlových Varů.

[ivi]