A naši lásku pohlídá...

Trend doby, podporovaný i politicky, je zřejmý - v kurzu jsou takzvané rovné příležitosti. Současná západní společnost dává nepokrytě najevo převažující zájem o model dvou vydělávajících a dvou pečujících rodičů. Otec i matka, kteří prošli stejnou šancí na vzdělání, mají mít rovné šance při společenském uplatnění a mají se dělit také o povinnosti rodičovské.

Ač je rovnost pohlaví právně garantována, praxe rodinných poraden a každodenní zkušenost prozrazují, že téma slaďování a s ním zajištění hlídání nejmenších dětí přesto řeší převážně ženy. Snad proto jsou ty současné tak často rozpolcené i v tom, co vlastně znamená být dobrou matkou. Poté, co je dítě odstaveno, teoreticky nic nebrání jeho pohlídání jinou osobou. Mnohé matky uvažují o návratu do práce, protože touží po změně, potřebují si přivydělat či jen chtějí udržet profesní formu. 

Zastánci brzkého návratu matek na pracovní trh připomínají, že ve srovnání s jinými evropskými zeměmi vykazuje Česká republika některé zvláštnosti. Ač naše země patří k těm s vůbec nejvyšší zaměstnaností žen, dobré uplatnění se matek obvykle netýká. Naopak, jsou ohroženy horší zaměstnaností a nezaměstnaností. Důvodem je údajně i příliš dlouhé setrvávání na rodičovské dovolené, které způsobuje přerušení kontinuity profesního vývoje.

Situaci má zlepšit větší dostupnost míst v jeslích a školkách a zjednodušení legislativy pro možnosti soukromého hlídání dětí, aby se matkám uvolnily ruce a byly pro pracovní trh flexibilnější. Ve hře ovšem zůstává i pohled psychologický, který před časným svěřováním dětí raněného věku do cizí péče varuje. Miminka a batolata nemusí takové hlídání zvládnout bez úhony, a to především z důvodu potřeby tzv. attachmentu neboli přilnutí.

Terapeuti, kteří jsou o významu přilnutí přesvědčeni, ať už na základě výzkumů, nebo práce s klienty, upozorňují na nenahraditelný význam intenzivní všestranné blízkosti jedné stále pečující osoby, nejčastěji matky, která dítě dobře zná, vciťuje se do něho a uspokojuje jeho potřeby v souladu s vývojovou neodkladností tak dlouho, jak dlouho to konkrétní dítě potřebuje. Jde o dobu prvních dvou až tří let života.

Kdy jsou děti připraveny opustit prostředí rodiny

Jednoznačná odpověď na tuto otázku neexistuje. Rodičům nezbývá než se rozhodovat podle situace a svědomí. Rozhodně neplatí, že matky, které se rozhodnou být s dítětem doma až do třetího roku věku, pro ně vždy vytvářejí optimální prostředí. Dítě potřebuje matku pokud možno vyrovnanou a spokojenou. V rodinných poradnách se setkáváme jak s matkami na plný úvazek na pokraji vyhoření nebo v depresi, tak s těma pracujícími, které se zase zmítají v pocitech viny, že své dítě kvůli profesnímu vyžití opustily předčasně. 

Kudy ven z této schizofrenie? Především pravdivým zmapováním vlastní situace a zvážením všestranných informací. Není na místě tlačit matky do jednoznačných řešení, nýbrž připomínat, že úspěšné slaďování práce a rodiny záleží na schopnosti flexibility a spolupráce obou partnerů, respektive širší rodiny. Rovnocenný matce je v péči o dítě otec. Do role vhodné dočasné náhradní pečovatelky se dostává také babička nebo jiný příbuzný či rodině blízký člověk.

Jindy je ovšem možným řešením pouze hlídání cizí osobou nebo jesle či školka. Pokud už dítě musíme svěřit do cizí péče, klíčová je osobnost člověka nahrazujícího primárního pečovatele. Ten by měl mít dítě upřímně rád a mělo by mu přirozeně záležet na uspokojování jeho potřeb. Což u chův a babysitterů, kteří tuto roli přijali hlavně kvůli honoráři, bývá problematické.

Zkoumat, co je ve hře

Je nápomocné uvědomit si, že slaďování nelze zvládnout snadno a bez obětí. Pozor na podléhání mýtu podporovaného častým mediálním obrazem "superžen". V běžném životě nezbývá než hledat kompromisy a nevyhýbat se při tom citlivým otázkám včetně té, co je hlavní motivací pro návrat do práce. Potřebuje žena opravdu vydělávat? Nebo ji pobyt s dítětem doma neuspokojuje? Je důležité citlivě zvážit, co je v životě (ne)odkladné a v čem je rodinné prostředí pro dítě raného věku nezastupitelné. 

A jistě stojí za úvahu i to, že je mateřství samo o sobě důležitou prací svého druhu, posláním, úkolem z nejdůležitějších, v němž v mnoha ohledech neexistuje možnost zastoupení. Ženy si potřebují upřímně odpovědět na otázku, kde cítí svou hlavní životní realizaci. Je to neuralgický bod. Je přece samozřejmé, že na prvním místě je dítě! Když se ale situace rozebere blíž, pohled se začne měnit. Pracuje-li žena například na exponované manažerské pozici nebo vědecké pozici, má-li svou firmu a podobně, práce má ve skutečnosti často přednost.

Učinit rozhodnutí o tom, jak bude v té které rodině slaďování probíhat, představuje náročnou vývojovou krizi, která ale nakonec vede k podstatným otázkám osobního zrání a k tříbení skutečných hodnot.

Co by si vybraly děti

Pokud je mateřská škola dobře vedena a učitelky jsou laskavé, představuje tato instituce pro dítě obohacení. Dostává se mezi vrstevníky, což pro jedináčky supluje zkušenost se sourozeneckou skupinou, navíc všem dává zkušenost s novými autoritami a jiným než domácím režimem. To vše vede k vyšší míře samostatnosti a odolnosti v nových situacích, ale je to náročné psychicky i fyzicky (víme, jak školkové děti často stonají). Na pobyt v instituci je nutno dítě postupně a pozvolna připravit.

Někdy to bez jeslí nejde. Nezbytné bývají pro rodiny v nouzi nebo osamělé matky. Není na místě tuto instituci démonizovat, ale snažit se ohlídat základní parametry bezpečí. Autoři různých studií prováděných na dané téma doporučují, aby do roku a půl věku měla jedna cizí pečující osoba na starost maximálně tři děti. 

Rizika novodobých kulis dětství

Situace malých dětí je dnes výrazně odlišná od doby předchozích generací. Zatímco dříve navzdory všem těžkostem bytí mívaly svůj posilující svět her a fantazie (vytvářený napříkald dlouhým časem tráveným jen tak venku), dnes je sama podstata dětství ohrožena, a to jak novodobými trendy a normativním zanedbáváním, tak epidemií nezralých rodičů, kteří kvůli vlastnímu zranění z dětství nedokážou unést odpovědnost ani závazky, které k rodičovství patří.

Jenže dítě má své specifické potřeby. V raném věku jde vedle fyzického zaopatření nejvíc právě o potřebu navazování bezpečného vztahu. Tento proces vyžaduje ze strany rodičů vedle informovanosti o neodkladných potřebách raného věku také hodně času, energie a práce na sobě samých. Intenzita potřeby dítěte být s rodiči pohromadě a získat od nich základní orientaci ve světě hmotném i emočním se nikdy později nezopakuje.

To, jak dítě náročnou ekvilibristiku slaďování zvládne, záleží na tom, zda se rodičům daří udržovat - jak mezi sebou, tak s potomkem - láskyplný intenzivní vztah a zda slaďování navzdory běžným organizačním zmatkům celkově probíhá v bezpečí. Jinýmy slovy, slaďování a odloučení od rodičů představuje pro malé děti značný stres, ale z hlediska vývoje není třeba se obávat tělesného či duševního poškození, pokud tedy nezohleďňujeme reakce dítěte a vycházíme jim vstříc.

Pečlivě si rozmysleme, jaké důvody nás vedou k tomu, že chceme své dítě svěřit do cizí péče. Jde-li o zaměstnání, spočítejme si, zda se to vůbec vyplatí. Mnoho rodičů zjistí, že příjmy z pracovního poměru nejsou natolik velké, aby stály za potenciální riziko narušení vývoje dítěte jeho předčasným vytržením z rodinného prostředí. A pokud jako rodiče přes všechna zvažování nakonec dospějeme k závěru, že "cizí hlídání" je pro nás jediným řešením, usilujme o to, aby dítě v prostředí domova pociťovalo všestrannou jistotu a aby v cizí péči zůstávalo jen po nezbytně nutnou dobu.

Co děti od rodičů opravdu potřebují

Děti od rodičů potřebují především přijetí bez podmínek. Zároveň se potřebují učit pravidlům fungování světa a soužití s ostatními. Rodiče jsou těmi, kdo potomkům doslova předávají klíč k tělu i duši. Naše sebevědomí i přijímání světa kolem se utváří podle toho, do jakých podmínek se narodíme a jakými vztahy jsme obklopeni. Souvisí to s tím, že dětský mozek je při narození ještě nehotový a nezralý a teprve do sebe, do svých nervových spojení, otiskuje nové zkušenosti.

Naše vztahy s dětmi potřebují proto vyrůstat ze vzájemné lásky a odpovědnosti. Odpovědnost je na počátku výhradně na straně rodičů a souvisí s bezmeznou službou v čase, kdy pečujeme o bezmocné a ve všem na nás odkázané miminko. Postupně se situace mění a někdy během druhého roku života je nutné začít s láskyplným nastavováním pravidel. Jak se dítě vyvíjí, potřebuje se postupně samo seznamovat s odpovědností a empatií. Učí se cítit a zachovávat přiměřené hranice.

Děti nejsou překážkou, tak se seznamujte, poznávejte a randěte, i když jste již rodiči. Můžete pak vzít své ratolesti na společný výlet třeba do Hradce Králové, Brna nebo Karlových Varů.

[ivi]